(Zora 1985/1, str. 25—28)
Ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně vznikl v roce 1835 jako soukromé zařízení J. N. F. R. Beitla. Zakladatel tohoto zařízení pocházel z chudé rodiny, což je jistě ojedinělý případ pro organizátora péče o slepce. Jako nemanželské dítě byl nucen předčasně opustit své rodné Libočany na Žatecku a vydat se do světa na zkušenou za samostatnou obživou. Nalezl ji, jako tehdy mnozí jiní, ve Vídni, kde získal potřebné vzdělání k provozování povolání písaře. Životní osudy ho potom zavedly do Opatinu, kde na místním úřadu vykonával práci diurnisty (někdejší písař za denní plat).
Po návratu do Vídně byl zaměstnán v tamějším Ústavu pro nevidomé nejdříve jako písař, později se zde stává učitelským čekatelem. Vedl si skutečně výborně. J. W. Klein, ředitel tohoto zařízení, mu dává nejlepší vysvědčení, když ho doporučil uherskému palatinovi (vysoký úředník) jako schopného k založení maďarského Ústavu. V roce 1827 zakládá potom Ústav pro nevidomé v Bratislavě, se kterým o rok později přechází do Pešti. V roce 1834 odtud odchází do Brna s úmyslem založit zde výchovný a vzdělávací ústav pro nevidomé Moravy a Slezska. Jediným jeho majetkem byly jen nabyté zkušenosti s výchovou a vzděláváním nevidomých ve Vídni.
J. R. Beitl kladl největší důraz na hudební vzdělávání svých svěřenců, jejich základní řemeslné dovednosti a práci na zahradě. Všeobecnému vzdělávání se nepřikládal takový význam, protože bylo nutné ihned od začátku usilovat o vlastní obživu chovanců i své vlastní rodiny. Beitl nevlastnil žádný majetek a za najmutý domek byl nucen platit pravidelný nájem. Ulehčilo se tím, že vydatně pomáhala i Beitlova manželka, která se starala o stravování své velké rodiny, do které přijali i slepé chlapce.
O pokusech se čtením a psaním se dovídáme pouze ze životních osudů Beitlova žáka P. Chybiorze, který při popisu života v Brně líčí své velké neštěstí, když mu byly odcizeny psací potřeby. Nezmiňuje se však, o jaké předměty se jednalo.
V roce 1846 dostavělo brněnské kuratorium novou budovu. Povolalo Beitla jako nadučitele a „domácího otce“ s tím, že se mu povoluje vzít s sebou svých patnáct nevidomých chlapců. Beitl opouští domek v Zábrdovicích 17 (nyní Zábrdovická ulice 22) a stěhuje se na Radvitovo náměstí 7 (nyní Žerotínovo). Zde se již prokazatelně začíná vyučovat vybraným všeobecně vzdělávacím předmětům, zpočátku v jedné třídě. Výuku vedl nadučitel J. R. Beitl, který po dva roky zastával také funkci vychovatele, dílenského mistra aj. Smluvně se zavázal pobývat v budově ústavu od 5 do 21 hodin.
Postupně se počet tříd zvyšoval, až v roce 1896 bylo dosaženo plných pěti tříd obecné školy.
Pozornost je věnována vyučování hře na hudební nástroje a řemeslům. V zakládací listině z roku 1847 (kterou se mi podařilo objevit ve Státním oblastním archivu v Brně) se praví, že: „Cíl a konec tohoto Ústawu není pro zaopatření, nýbrž pro wyučowání a wychowáwání slepých, aby se schopnými k občanské žiwotnosti učinili.“
Ve druhé polovině 19. století, kdy Ústav vede J. Schwarz a později F. Pavlík, byly postupně zavedeny různé výrobní činnosti: provaznictví, rohožkářství, obuvnictví, vyplétání židlí, výroba slaměných obalů na láhve, výroba cestovních kufříků, kartáčnictví, košikářství aj. Dívky se zaměstnávaly síťováním, pletením, háčkováním aj. První masérka se uvádí v devadesátých letech 19. století. Výuku ladění klavírů zavedl ředitel J. Schwarz.
V roce 1909 byl brněnský Ústav převzat do zemské správy. Počet tříd nebyl měněn až do roku 1952, kdy vznikla šestá třída (to už základní školy), 1956 sedmá a 1958 bylo dosaženo osmi tříd. Počet tříd se postupně zvyšoval. Po roce 1957 vznikla jedna třída pro slabozraké žáky, ve které se vyučovalo ve třech odděleních (1.—3. ročník). V roce 1962 byla otevřena devátá třída a roku 1980 byl počet tříd rozšířen na jedenáct.
V období první světové války je Ústav na tři roky rozpuštěn. V tragickém období druhé světové války byl počet tříd redukován až na pouhé tři.
Po mnoha pokusech se po roce 1918 ustálila tři řemesla s možností úplného vyučení zakončeného vykonáním tovaryšské zkoušky. Bylo to kartáčnictví, košikářství a vyplétání židlí. V období druhé světové války byl zrušen učební obor vyplétání židlí.
Kolem roku 1923, kdy již čtyři roky vedl Ústav ředitel A. Špička, bylo rozšířeno vzdělání o možnost vykonat závěrečnou zkoušku z učiva měšťanské školy. Ve dvacátých letech 20. století získává několik chovanců kvalifikaci učitele hudby, což bylo až dosud výjimkou. Ke zvýšení úrovně přispěl přípravný kurz zřízený učitelem hudby J. L. Kubíčkem.
(Zora 1985/1, str. 25—28)
Ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně vznikl v roce 1835 jako soukromé zařízení J. N. F. R. Beitla. Zakladatel tohoto zařízení pocházel z chudé rodiny, což je jistě ojedinělý případ pro organizátora péče o slepce. Jako nemanželské dítě byl nucen předčasně opustit své rodné Libočany na Žatecku a vydat se do světa na zkušenou za samostatnou obživou. Nalezl ji, jako tehdy mnozí jiní, ve Vídni, kde získal potřebné vzdělání k provozování povolání písaře. Životní osudy ho potom zavedly do Opatinu, kde na místním úřadu vykonával práci diurnisty (někdejší písař za denní plat).
Po návratu do Vídně byl zaměstnán v tamějším Ústavu pro nevidomé nejdříve jako písař, později se zde stává učitelským čekatelem. Vedl si skutečně výborně. J. W. Klein, ředitel tohoto zařízení, mu dává nejlepší vysvědčení, když ho doporučil uherskému palatinovi (vysoký úředník) jako schopného k založení maďarského Ústavu. V roce 1827 zakládá potom Ústav pro nevidomé v Bratislavě, se kterým o rok později přechází do Pešti. V roce 1834 odtud odchází do Brna s úmyslem založit zde výchovný a vzdělávací ústav pro nevidomé Moravy a Slezska. Jediným jeho majetkem byly jen nabyté zkušenosti s výchovou a vzděláváním nevidomých ve Vídni.
J. R. Beitl kladl největší důraz na hudební vzdělávání svých svěřenců, jejich základní řemeslné dovednosti a práci na zahradě. Všeobecnému vzdělávání se nepřikládal takový význam, protože bylo nutné ihned od začátku usilovat o vlastní obživu chovanců i své vlastní rodiny. Beitl nevlastnil žádný majetek a za najmutý domek byl nucen platit pravidelný nájem. Ulehčilo se tím, že vydatně pomáhala i Beitlova manželka, která se starala o stravování své velké rodiny, do které přijali i slepé chlapce.
O pokusech se čtením a psaním se dovídáme pouze ze životních osudů Beitlova žáka P. Chybiorze, který při popisu života v Brně líčí své velké neštěstí, když mu byly odcizeny psací potřeby. Nezmiňuje se však, o jaké předměty se jednalo.
V roce 1846 dostavělo brněnské kuratorium novou budovu. Povolalo Beitla jako nadučitele a „domácího otce“ s tím, že se mu povoluje vzít s sebou svých patnáct nevidomých chlapců. Beitl opouští domek v Zábrdovicích 17 (nyní Zábrdovická ulice 22) a stěhuje se na Radvitovo náměstí 7 (nyní Žerotínovo). Zde se již prokazatelně začíná vyučovat vybraným všeobecně vzdělávacím předmětům, zpočátku v jedné třídě. Výuku vedl nadučitel J. R. Beitl, který po dva roky zastával také funkci vychovatele, dílenského mistra aj. Smluvně se zavázal pobývat v budově ústavu od 5 do 21 hodin.
Postupně se počet tříd zvyšoval, až v roce 1896 bylo dosaženo plných pěti tříd obecné školy.
Pozornost je věnována vyučování hře na hudební nástroje a řemeslům. V zakládací listině z roku 1847 (kterou se mi podařilo objevit ve Státním oblastním archivu v Brně) se praví, že: „Cíl a konec tohoto Ústawu není pro zaopatření, nýbrž pro wyučowání a wychowáwání slepých, aby se schopnými k občanské žiwotnosti učinili.“
Ve druhé polovině 19. století, kdy Ústav vede J. Schwarz a později F. Pavlík, byly postupně zavedeny různé výrobní činnosti: provaznictví, rohožkářství, obuvnictví, vyplétání židlí, výroba slaměných obalů na láhve, výroba cestovních kufříků, kartáčnictví, košikářství aj. Dívky se zaměstnávaly síťováním, pletením, háčkováním aj. První masérka se uvádí v devadesátých letech 19. století. Výuku ladění klavírů zavedl ředitel J. Schwarz.
V roce 1909 byl brněnský Ústav převzat do zemské správy. Počet tříd nebyl měněn až do roku 1952, kdy vznikla šestá třída (to už základní školy), 1956 sedmá a 1958 bylo dosaženo osmi tříd. Počet tříd se postupně zvyšoval. Po roce 1957 vznikla jedna třída pro slabozraké žáky, ve které se vyučovalo ve třech odděleních (1.—3. ročník). V roce 1962 byla otevřena devátá třída a roku 1980 byl počet tříd rozšířen na jedenáct.
V období první světové války je Ústav na tři roky rozpuštěn. V tragickém období druhé světové války byl počet tříd redukován až na pouhé tři.
Po mnoha pokusech se po roce 1918 ustálila tři řemesla s možností úplného vyučení zakončeného vykonáním tovaryšské zkoušky. Bylo to kartáčnictví, košikářství a vyplétání židlí. V období druhé světové války byl zrušen učební obor vyplétání židlí.
Kolem roku 1923, kdy již čtyři roky vedl Ústav ředitel A. Špička, bylo rozšířeno vzdělání o možnost vykonat závěrečnou zkoušku z učiva měšťanské školy. Ve dvacátých letech 20. století získává několik chovanců kvalifikaci učitele hudby, což bylo až dosud výjimkou. Ke zvýšení úrovně přispěl přípravný kurz zřízený učitelem hudby J. L. Kubíčkem.