(Zora 1985/2, str. 31—33)
V období mezi oběma světovými válkami, kdy vedli ústav postupně A. Špička a R. Vejmělek, je pro studující hudby stanovena povinnost vyučit se také řemeslu. Toto opatření bylo opodstatněno tím, že v prudké kapitalistické konkurenci musel samostatně se živící nevidomý počítat se vším. Nedařilo-li se nevidomému učiteli hudby získat dostatečný počet žáků, mohl si vylepšit svou životní úroveň varhaničením v místním kostele, hrou v kavárně nebo v kině s němými filmy, případně i řemeslem. Většina absolventů Ústavu uměla naopak hrát i na několik hudebních nástrojů a nešlo-li řemeslo, mohl každý přispět na své živobytí varhanictvím nebo hrou na jiné hudební nástroje při svatbách, křtinách aj. Všem se to ovšem nedařilo.
Mimo nevidomé a slabozraké učitele hudby, absolventy brněnského Ústavu (R. Bauer, J. Jemelík, L. Kubíček, R. Krchňák, J. Smýkal, J. Hauser, M. Hradilová), významně do vzdělávání nevidomých zasáhli dva nevidomí literní učitelé. Byla to A. Kovářová, absolventka hradčanského Ústavu, a později osleplý L. Milošic.
V letech 1946 až 1950 bylo v rámci Ústavu zřízeno jazykové oddělení, ve kterém byli žáci připravováni k univerzitním zkouškám z cizích jazyků.
V roce 1948, kdy se stal ředitelem školy V. Racek, byla pro nevidomé uzákoněna povinná školní docházka. Při Ústavu je otevřena Národní a neúplná osmiletá střední škola pro nevidomé žáky. Konečně mohlo být upuštěno od tradičních zkoušek z učiva měšťanské školy. V roce 1950 je Ústav postátněn.
31. prosince 1950, kdy již zastává funkci ředitele D. Hanák, je na základě provedené diferenciace národních a středních škol instituce výchovně vzdělávacích ústavů pro zrakově postižené děti a mládež zrušena, tj. tehdejších škol I. a II. cyklu. Národní a neúplná osmiletá střední škola zůstává v Brně. Učňovské dílny s pokračovací školou přecházejí do pražského Klarova ústavu, hudební a ladičské oddělení se přemisťuje do Deylova ústavu v Praze. Ruší se Opatrovna s mateřskou školou v Brně-Pisárkách. Později se ukázalo, že vedení bývalého Ústavu neodhadlo správně situaci a že právě tento krok nebyl správný.
V roce 1961 vzniká Základní devítiletá škola internátní pro nevidomé žáky (ZDŠI). Při ní se zřizují třídy pro slabozraké, které se postupně stávají neplně organizovanou ZDŠI pro slabozraké.
Pracovníci obou škol (pod jedním vedením) se podíleli na tvorbě tří edicí speciálních učebnic pro nevidomé. V padesátých letech to byly adaptované předpisy učebnic všeobecně používaných učebnic, v šedesátých letech se rozvíjí tvorba speciálních učebnic vybavených reliéfními obrázky. Koncem sedmdesátých let se učitelé zapojují do tvorby učebnic pro nově koncipované základní školy pro nevidomé a základní školy pro slabozraké žáky.
Zvláště výrazná je tvorba speciálních učebních pomůcek. Pro tuto učinili pracovníci dřívějšího ústavu i školy velmi mnoho. Uveďme alespoň M. Malého, F. Urbana, V. Krále, M. Borise, J. Ditricha, J. Smýkala aj.
Již od počátků tohoto Ústavu se pedagogové zapojují do tvorby speciálních učebních plánů a učebních osnov.
1. září 1978, kdy již rok stojí v čele školy ředitel J. Smýkal, vzniká neplně organizovaná Základní škola pro slabozraké, která má pouze čtyři třídy a nestačí uspokojit množství přihlášek. Zřízení plně organizované ZŠ pro slabozraké se připravuje půdní nadstavbou budovy na Veveří ulici i případnou výstavbou nové účelové budovy.
Téhož roku se zřizuje Mateřská škola pro nevidomé s jedním oddělením. Na dvě oddělení byla rozšířena v roce 1980. Od roku 1984 má tři oddělení a je umístěna jako detašované pracoviště v nové budově na Kohoutově ulici.
1. září 1979 vzniká Základní škola pro slabozraké. Počet tříd je rozšířen na sedm. I pro tuto školu se plánuje výstavba nové budovy (původně byla připravována nadstavba budovy na Veveří ulici).
Počátkem školního roku 1982/83 je postavena do čela školy ředitelka Z. Plisková.
Proces postupného uplatňování nové koncepce výchovně vzdělávací soustavy ve školách pro mládež vyžadující zvláštní péči skončil na ZDŠI pro slabozraké v červnu 1984. Na ZDŠI pro nevidomé skončí v červnu 1986.
150 let výchovy a vzdělávání nevidomých a slabozrakých na Moravě je příležitostí k bilancování. V tomto příspěvku jsem si však tak rozsáhlý úkol nevytyčil. Chtěl jsem jen ukázat, jakými etapami prošla instituce, která vzešla ze srdce nadšence a vzácného filantropa. Svému dílu obětoval vše, co měl. Život plný strádání dožil v ústraní, opatrován příbuznými v Budapešti. Užitečnou prací mu chovanci jeho Ústavu i pozdější žáci školy vystavěli majestátní pomník.