Slovo o autorovi

Nemůžeme uzavřít tuto práci, aniž bychom se nezmínili o jejím autorovi, kterému se sice nepodařilo proniknout do zahraničí, jak by jeho objevitelská i publikační činnost zasluhovala, ale v České republice je známý v kruzích odborníků i ve společnosti nevidomých a slabozrakých občanů. Připojujeme proto profil osobnosti tohoto hudebního pedagoga, tyflopeda a odborného publicisty. Připomeňme si člověka, který se zvedl od své košikářské stoličky, aby pokračoval v díle mnohem obecnějším a pro nevidomé děti i dospělé prospěšnějším. Nezaskočila ho ani neočekávaná praktická slepota.

J. Smýkal působil nejdříve jako učitel hudby v LŠU, později v ZŠ, v ZŠ pro nevidomé a slabozraké žáky

v Brně, kde zastával i funkci ředitele. Je autorem několika speciálních učebních pomůcek pro hudební výchovu i autorem speciálních učebnic hudební výchovy a Braillovy hudební notace směrované k nevidomým žákům základních škol. Podílel se na tvorbě speciálních učebních plánů a učebních osnov vyučování hudbě v základních školách pro nevidomé i školách pro slabozraké žáky. Pro české nevidomé čtenáře založil zvukovou knihu, je zakladatelem první tyflopedické poradny pro rodiče nevidomých dětí raného věku v bývalém Československu, založil a vedl mateřskou školu pro nevidomé děti v Brně, je zakladatelem Slepeckého muzea v Brně a regionálního časopisu pro nevidomé čtenáře Brněnský občasník. V odborných i jiných časopisech publikoval na 200 článků. Vydal 12 vesměs obsahově novátorských prací, které obohatily českou speciální tyflopedickou pedagogiku. Pozoruhodná je tato poslední práce, která stejně jako jeho jiné práce je v české tyflopedii jedinečná.

J. Smýkal se narodil 19. září 1926 ve Vlčnově na Slovácku jako syn domkáře. Již v raném dětství se u něho projevila těžká zraková vada, která vznikla aplikováním lidového léčitelství. Přesto pět let navštěvoval ve svém rodišti obecnou školu. V roce 1937 byl přijat do Brněnského výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti a mládež. Po dokončení základního vzdělání (1941) byl povinen, jako ostatní chovanci ústavu, vyučit se některému z řemesel. Vybral si košikářství. Hře na klavír se už jako žák školy učil u Rudolfa Krchňáka, později u prof. Vladimíra Hawlíka, na housle a klarinet u Otakara Pejši a na varhany u Stanislava Kyseláka. Ladění klavírů se vyučil u Františka Podluckého. Po vykonání státní zkoušky z hudby na Brněnské konzervatoři (1947) z ústavu odešel, jelikož mu vedením ústavu nebylo povoleno pokračovat v rozšiřujícím studiu hudby.

Jako student se sporadicky věnoval tvorbě skladbiček pro klavír. Vytvořil též scénickou hudbu k literárním pásmům T. Macháčka. V místní kapli byl určitý čas varhaníkem. Improvizoval rád témata populárních písní, která se líbila dívce, jeho budoucí ženě. Ve zdokonalování svých interpretačních dovedností ve hře na klavír pokračoval potom ještě (1949–1950) na Brněnské konzervatoři u prof. Emila Šotoly formou studia při zaměstnání.

Svou hudebně pedagogickou dráhu začal v Brně již jako student. Vyučoval v soukromé škole Josefa Slimáčka, potom v hudebních školách v Uherském Brodě, Svitavách a opět v Brně, kde založil a vedl odbočku LŠU na Starém Brně. Hru na klavír si i v této době zdokonaloval, aby mohl reprezentovat hudební školy, ve kterých vyučoval. S úspěchem hrál na mnoha učitelských koncertech i v rámci jiných kulturních institucí. Žáci J. Smýkala byli na velmi dobré hudební úrovni. Mnozí z nich se zúčastňovali různých hudebních soutěží i vystoupení v rozhlase. Pro své malé žáčky napsal několik instruktivních klavírních skladeb.

Po tři roky vedl velký dětský pěvecký sbor při brněnské opeře, se kterým nacvičoval dětské scény v operách Jakobín, Boris Godunov aj.

Když byly při pedagogických fakultách v r. 1962 otevřeny katedry speciální pedagogiky, ihned se ještě jako učitel LŠU o studium zajímal a zapsal se na katedru speciální pedagogiky Univerzity Palackého v Olomouci. V r. 1966 studia dokončil. V r. 1973 byl po úspěšných rigorózních zkouškách a obhájení rozsáhlé rigorózní písemné práce, Hudební výchova nevidomých dětí, na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze promován na doktora filozofie.

V r. 1967 nastupuje jako učitel hudební výchovy a hry na hudební nástroje (klavír, akordeon a zobcová flétna) do ZŠ pro nevidomé a slabozraké žáky v Brně. Mimoto zde vedl dětský pěvecký sbor, s nímž se zúčastňoval různých i mezinárodních soutěží. V soutěžích brněnských školních sborů získával vždy jedno z předních míst. Na mezinárodní soutěži v Praze (1977) získal jeho dětský sbor první místo. J. Smýkal vytvořil scénickou hudbu k několika pohádkám, které žáci sehráli jako divadelní hry. Sestavil instrumentální soubor především z žáků, kteří hudbu pěstovali zájmově.

Pro zvýšení úrovně výuky hudební výchovy nevidomých a slabozrakých žáků navrhl a vyrobil několik speciálních učebních pomůcek, které jsou aplikovanými náhradními grafy (za běžnou černotiskovou hudební notaci) pro hmatové vnímání pohybu melodie při rozvoji uvědomělé vokální intonace. Jsou to: „němá“ elektrická intonační klávesnice, trojrozměrný model durové stupnice a model stavebnice pro vytváření hmatových představ všech druhů stupnic pomocí pohyblivých táhel. Pro slabozraké žáky připravil speciální notový sešit aj. Své praktické i obecné zkušenosti průběžně publikoval v odborných časopisech.

Ke studiu na konzervatoři připravil několik žáků (klavír, akordeon). Zvlášť výborných výsledků dosahoval v přípravě uchazečů k přijímacím zkouškám na konzervatoř ve sluchové analýze, hudební teorii i Braillově hudební notaci.

Zúčastnil se prací na tvorbě učebních plánů vyučování hudbě v základních školách pro nevidomé i základních školách pro slabozraké žáky. Je autorem, nebo se podílel na tvorbě učebních osnov vyučovacího předmětu hudební výchova, dále hry na hudební nástroje a pro hudební nauku. Vypracoval též učební osnovy pro vyučování Braillově hudební notaci.

Stal se iniciátorem pravidelných seminářů učitelů hudby ze všech základních škol pro nevidomé a slabozraké žáky v Československu. Vytvořily se podmínky pro výměnu zkušeností. Díky kladnému přístupu ředitele Drahomíra Hanáka zorganizoval v r. 1973 první výměnný koncert žáků ZDŠI pro nevidomé a slabozraké v Brně se žáky ZDŠI pro slabozraké v Bratislavě. Koncerty se staly pěknou tradicí.

V roce 1977 byl jmenován ředitelem ZŠ pro nevidomé a slabozraké žáky v Brně. Toto období mu přineslo nemalé starosti se zanedbanou budovou a školní zahradou, které byly v dezolátním stavu. Na hudbu mu nezbývalo mnoho času. Soustředil se na úpravy školních i internátních prostor jejich rozsáhlými stavebními adaptacemi. Velké úsilí věnoval zavedení ústředního vytápění budovy i stavebním úpravám směřujících k rozšíření počtu učeben, kabinetů i ke zlepšení špatných hygienických podmínek. V r. 1979, při budování hřiště pro MŠ, se mu jeho zrak odchlípením sítnice dramaticky zhoršil na pouhý světlocit. Několik operací stav nenapravilo. Ani v této době neklesl na mysli a publikoval své poznatky z oboru hudebního vzdělávání nevidomých a slabozrakých i některých specifických psychologických výzkumů. Byly to především zvláštnosti poznávacích činností nevidomých dětí raného i školního věku.

Začal se soustavnou kontrolou znalostí bodového písma učitelů i vychovatelů, ve spolupráci s vedoucí vychovatelkou přeorganizoval život v internátě. Péči o výchovu žáků stavěl na první místo při hospitační a jiné kontrolní činnosti. Postupně zjistil, že ne všichni pracovníci se ztotožňují s těmito dosud neobvyklými opatřeními.

V červenci r. 1982 se pro neporozumění spolupracovníků a na nátlak stranických i školských orgánů vzdává funkce ředitele a zůstává ve škole jako učitel hudby. Ani potom nemohl klidně pracovat, když byl neustále zatlačován mimo učitelský kolektiv. Vzhledem ke stykům s jedním disidentem a pro korespondenci se zahraničím byl nakonec z iniciativy tehdejšího vedení školy přinucen školu opustit v době, kdy ještě neměl důchodový věk.

Od r. 1973 do r. 1987 externě vyučoval na katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UP v Olomouci. Po dva roky (1991–1993) byl smluvním učitelem na katedře pedagogiky PF MU v Brně. I později poskytoval odborné konzultace studentům obou kateder i jiným odborným pracovištím. Byl konzultantem, recenzentem i vedoucím diplomových prací mnoha studentů. Stal se členem redakční rady časopisu Psychológia a patopsychológia dieťaťa v Bratislavě. Pro každý rok zpracovával do časopisu Otázky defektologie (později do časopisu Speciální pedagogika) tyflopedický kalendář.

Zavedl dosud neexistující soustavnou evidenci předškolních těžce zrakově postižených dětí. Při ZŠ založil (1977) u nás první tyflopedickou poradnu pro rodiče nevidomých a těžce slabozrakých dětí raného věku, kterou vedl do r. 1993. V r. 1978 založil (vlastně obnovil v r. 1950 zrušenou) MŠ pro nevidomé děti. Pro uplatňování některých specifických výchovných hledisek navrhl a ve spolupráci s Františkem Ficiánem vytvořil několik herních pomůcek. Své celoživotní sbírky věnoval slepeckému muzeu, které založil v Brně r. 1992.

J. Smýkal se po celý život neúnavně věnuje nevidomým a slabozrakým dětem i dospělým. Pracoval v SI, do něhož přešel jako člen Podpůrného spolku samostatných slepců. Spolu s Františkem Novozámským, později osleplým učitelem, vybudoval v Brně první klub pro kulturní a zájmovou činnost nevidomých občanů. Je jedním ze zakladatelů České unie nevidomých a slabozrakých. V r. 1990 založil v Brně její první odbočku.

Než se stal učitelem v ZŠ pro nevidomé žáky v Brně, působil dlouhá léta jako funkcionář společenských organizací lidových škol umění v Brně. Byl členem České pedagogické společnosti a České hudební společnosti.

V r. 1959 začal pro nevidomé čtenáře jako první v Československu natáčet na magnetofonové pásky zvukovou knihu. V sedmdesátých letech se podílel na rozšiřování samizdatové literatury mezi nevidomé. Na magnetofonové pásky ji natáčel nevidomý disident Klement Lukeš.

V rámci kulturní činnosti brněnské organizace nevidomých a slabozrakých se J. Smýkal organizačně podílel na pořádání koncertů posluchačů konzervatoře pro těžce zrakově postižené studenty. V r. 1993 tuto tradici obnovil. Po listopadových událostech v r. 1989 začal počátkem r. 1990 z vlastní iniciativy vydávat v braillském písmu Brněnský občasník, první regionální časopis svého druhu na Moravě. V tomtéž roce se stal členem prezidia Nadace pro pomoc nevidomým dětem.

Od r. 1997 společně navštěvujeme slepecká muzea v Evropě. Do této doby se nám podařilo nahlédnout do sbírkových fondů 14 takových muzeí a 2 koutků tradic. V r. 2002 J. Smýkal připravil výstavu reliéfních obrázků, technických nákresů, plánů a zeměpisných map Svět haptický (Brno 2002, Moskva 2004 a Sankt Petěrburk 2005). Všude se setkala s kladným až mimořádným ohlasem.

Od r. 1999 pracuje na digitalizaci a tisku textů, zejména historické tyflopedické literatury z běžného do braillského písma převážně pro oddělení DTI TMB.

Smýkalova odborná i jiná publikační činnost je mimořádně bohatá. Ve svých pracích popisuje a zobecňuje nejen vlastní zkušenosti, nýbrž vždy také hledá řešení témat podobných těm, která právě zpracovává, v naší i v zahraniční literatuře. Je autorem několika pedagogických čtení, z nichž jedno bylo ohodnoceno jako nejlepší v oboru a předneseno na Dnech J. A. Komenského ve Fulneku.

Mimo více než 200 příspěvků do odborných časopisů s hudebně pedagogickou, tyflopedickou a historickou tematikou, je to několik desítek zásadních článků ke společenské situaci v tzv. slepeckém hnutí. V dalších pracích řeší problematiku výchovy nevidomého dítěte raného období. Pročítáme-li je pozorně, zjistíme, že v nich rozebírá a uplatňuje dosud opomíjenou psychiku hmatového vnímání, specifika klasifikace výchovných a vyučovacích metod aj. Objevil a zpracovává trojí funkci ruky nevidomého v kompenzačním procesu. Zpracoval i životopisy několika významných tyflopedů i výjimečných nevidomých pracovníků českých i zahraničních. Známé jsou jeho Tyflopedické kalendáře, které (od r. 1967) publikoval v odborných časopisech: Otázky defektologie, Teorie a praxe speciální pedagogiky a Speciální pedagogika.

Ze samostatných a rozsáhlejších prací to jsou: 150 let výchovně vzdělávací instituce pro nevidomé v Brně, Těžce zrakově postižené dítě v rodině, Výchova nevidomého dítěte, Hovory s rodiči o výchově nevidomého dítěte, Vznik a vývoj písma pro nevidomé, Vznik slepeckého muzea v Brně, Hudební tradice školy pro nevidomé a slabozraké v Brně, Čtyři brněnská zastavení. Připravil i katalog Slepeckého muzea a Pohled do historie slepeckých spolků. V roce 1998 vydal u nás první český Tyflopedický lexikon jmenný. V r. 2006 vyšlo jeho druhé rozšířené vydání. V roce 2005 vydal v braillském písmu Výbor z díla Rudolfa Krchňáka.

Josef Smýkal chystá k 150. výročí narození Karla Emanuela Macana samostatnou práci Život a dílo Karla Emanuela Macana, která vyjde rovněž v braillském písmu. V rukopisech má dvě rozsáhlé práce: Hudební výchova nevidomých dětí a Gnóze nevidomých v umění. Své odborné příspěvky uveřejňuje a neustále doplňuje na svých vlastních internetových stránkách: www.smykal.ecn.cz.

Mgr. Eliška Hluší