BEZECNÝ, Josef

* 27. 1. 1803

† 21. 10. 1871

Učitel a po odchodu J. Doležálka řídící učitel školy při Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech.

Pro výuku všeobecně vzdělávacích předmětů napsal několik učebnic a zhotovil řadu speciálních učebních pomůcek. V ústavu založil tradici vyučování hře na hudební nástroje, která trvá dodnes.

Narodil se v Opařanech u Tábora jako syn rolníka, který byl také oblastním soudcem. Navštěvoval místní vesnickou školu. Učil se také hře na několik hudebních nástrojů. Již jako dítě hrál druhé housle v kostelní kapele. Hlavní školu navštěvoval v Táboře, kde se také zdokonaloval ve hře na klavír a na varhany. S velmi dobrým prospěchem absolvoval oddělení pro kandidáty učitelství. Ještě před dokončením studia (ve svých 16 letech) se zde stává učitelským pomocníkem.

V r. 1821 odchází do Prahy. Vstupuje na Týnskou školu, a to ihned do druhého ročníku. Zvláště ho zajímaly přírodovědné vyučovací předměty. Po celé studium prospíval výborně. Potom se rozhodl navštěvovat kolegia Vysoké školy technické a přednášky na univerzitě. Souběžně studuje na konzervatoři. Týnskou školu absolvoval v r. 1825 s aprobací vyučovat matematice, rýsování a technickým předmětům na hlavních školách.

V r. 1827 se vrací do Tábora, kde začal vyučovat na zdejší hlavní škole. Jeho zájmem byla také hudební kompozice. Brzy se stal známý jako výborný učitel a hudebník.

Guberniální viceprezident pražský se o něm dovídá právě v době, kdy potřeboval obsadit místo učitele na hradčanském ústavu pro nevidomé. Nabídl je Bezecnému, ale ten je nepřijal. Tyto nabídky a odmítnutí se opakovaly ještě čtyřikrát.

V této době se Bezecný oženil. Po narození syna se guberniální viceprezident ozývá znovu a nabízí finanční zabezpečení jeho výchovy. 1. října 1829 Bezecný místo konečně přijímá a stěhuje se s rodinou do Prahy. Jak později uvádí, do své smrti nikdy tohoto rozhodnutí nelitoval. V ústavu pro nevidomé se stává nadučitelem, vedoucím výchovy a později i správcem školy. Jeho manželka v ústavu působila až do své smrti (1865) jako ctihodná matka domu.

Bezecný se ujímá výuky čtení, psaní a technickým předmětům. Zjišťuje, že pro vyučování nejsou prakticky žádné pomůcky, což v této době nebylo neobvyklé. Každý ústav byl odkázaný sám na sebe a musel si pomoci, jak se dalo. Výsledky v tomto směru vždy závisely na tom, zda učitelé mají vůli a schopnosti takové pomůcky zaopatřit buď vlastní tvořivostí nebo jinak. Tvorbu učebnic a speciálních pomůcek považovali vždy za součást své práce, jinak by odešli.

Pro psaní objednává stroj pro Kleinovo písmo z Wroclawi. Tím zajišťuje možnost tvorby učebnic. Pro vlastní psaní nevidomých žáků vytváří pomůcky z lepenky. Využil k tomu v té době všeobecně používaný způsob psacích písmen latinky i kurentu do čtyř horizontálních linek. Byla to šablona pro psaní olůvkem (tuhou, později tužkou). Po zkušenostech tuto pomůcku zhotovoval ze dřeva. Brzy se o ni zajímalo i vedení jiných ústavů.

Pro počty užívá arabské číslice. Jejich reliéfní tvary získává odléváním z kovu. Destičky s reliéfními číslicemi žáci řadili do připravených lišt. Tuto pomůcku používali nevidomí žáci až do konce 19. století, kdy ve Vídni vznikla tzv. vídeňská početní krabice. Pro vyučování geometrii zhotovil základní geometrické tvary dvojrozměrné i trojrozměrné. Pro zeměpis vyrobil dřevěné rozkládací mapy Čech, Rakouska a Evropy jako stavebnice (1840). Ze sádry zhotovil reliéfní glóbus. Pro přírodopis obstaral modely zvířat, květin, ovoce, obilí aj. Vzorky minerálů postupně získal od svých známých.

Zvláště pozoruhodné je, že se věnoval také tvorbě učebnic. Napsal učebnici zeměpisu, dějin země České, přírodopisu a fyziky. Opsal je sám Kleinovou propichovanou latinkou.

Výlohy spojené s výrobou učebních pomůcek a učebnic hradil z prostředků získaných na žákovských akademiích a koncertech. Výtěžkem ze svého koncertu také přispěl ve své době známý brněnský nevidomý klavírista Leopold Balcar, bývalý žák pražského ústavu.

Bezecný byl rovněž dobrým hudebníkem. V ústavu založil orchestr a zavedl výuku ladění klavírů. Věnoval se dokonce skladbě menších forem. Pro klavír vydal: 9 německých tanců s Codou pro klavír a několik dalších drobných skladeb. Napsal rovněž menší počet písní a sborů.

V r. 1856 se v ústavu zavádějí tzv. roční zkoušky dovedností chovanců, na kterých předváděli všechno, čemu se za poslední rok naučili ve škole, v dílně i ve vyučování hře na hudební nástroje. Byla to jedna z obvyklých forem, jak veřejnosti představit, že finanční prostředky věnované na výchovu a vzdělávání nevidomých se vyplácejí.

Práci pro své nevidomé žáky byl oddaný celou duší. Nepřijal proto ani nabízený mandát do Zastupitelského úřadu města Prahy, dokonce ani mandát poslanecký do Vídně.

Výpomocným učitelem se stal Václav Ptáček. Vzájemně si výborně rozuměli a ve výuce se doplňovali. Jejich přátelství přetrvalo přes veškeré potíže a bylo jim po celý život ozdobou jejich kolegiálního i osobního vztahu.

J. Bezecný na podzim r. 1871 vážně onemocněl a po několika dnech neočekávaně umírá. Patřil mezi těch několik šťastných, kteří se dožili uznání za svou namáhavou a v pravém slova smyslu tvůrčí práci pro své nevidomé žáky. Nezapomínal ani na svou rodinu. Byl starostlivým manželem a vlídným otcem. Není snad nezajímavé, že jeho nejstarší syn Josef (nar. 1829) se uplatnil jako klavírista a stal se ředitelem Vídeňských dvorských divadel. Byl známý jako český vlastenec. Mladší syn Antonín (nar. 1837), povoláním lesník, psal rovněž salonní skladby pro klavír.

Mezi odkaz J. Bezecného patřila celá řada učebních pomůcek, které byly ve vyučování používány ještě hodně dlouho. Byl to člověk nezdolné píle a pevné vůle pomoci nevidomým k šťastnějšímu životu, který spatřoval v jejich samostatné práci s maximálním přispěním na vlastní obživu.

Rozkládací dřevěnou mapu Evropy má ve svých sbírkových fondech DTI TMB