TASSU, Ion Lates

* 9. 9. 1878

† 1951

Rumunský houslista, zakladatel výchovy a vzdělávání nevidomých v Rumunsku, zakladatel rumunského školství pro nevidomé. Adaptoval Braillovo písmo na rumunský jazyk a vypracoval metody vyučování nevidomých.

Narodil se v Iasi jako syn soudce nejvyššího účetního soudu, matka byla filoložka. Oba byli dobrými hudebníky. Chlapec byl přítomný na mnoha jejich domácích hudebních večírcích. Již jako malý žil tedy v prostředí, kde se pravidelně provozovala hudba, není proto divu, že o ni projevoval mimořádný zájem již v útlém věku.

O zrak přišel po úrazu. Několik let se rodiče snažili mu zrak navrátit četnými návštěvami u lékařů, ale marně. Léčil se snad na všech rumunských klinikách a mimoto i v zahraničí. Po zjištění, že je všechno marné, se mu více věnovali výchovně a pokoušeli se i o jeho soukromé všeobecné vzdělávání. V Rumunsku nebyla totiž v této době ani škola pro nevidomé ani jiné slepecké spolky.

Protože rodiče byli zámožní, zajistili synovi od r. 1892 vzdělávání v pařížském Národním ústavu pro mladé slepce. V ústavu se představoval pseudonymem Tassu. Francouzský jazyk mu nebyl zcela cizí, doma se někdy používal. Brzy si získal sympatie učitelů i spolužáků. O hudbu projevoval trvalý zájem. Absolvoval v r. 1899 s vyznamenáním a se zlatým diplomem. Dostalo se mu i nejvyššího ocenění tím, že byl zapsán do čestné knihy ústavu. Absolutoriem získal učitelskou způsobilost pro nižší stupeň škol. Již v této době začíná snít o tom, že se stane učitelem rumunských nevidomých.

Po dvou letech usilovné práce se mu podařilo založit v Bukurešti ústav pro nevidomé. Finanční prostředky opatřoval vlastními koncerty a hudebními večery. Získal podporu celé řady významných osobností, včetně ministra. Dosáhl souhlasu, aby ve škole pro hluchoněmé v sirotčinci osady Focsani otevřel třídu pro slepé. Stalo se tak velice slavnostně v r. 1901. Den založení ústavu, t. j. 15. září, je pro rumunské nevidomé památným dnem. Od této chvíle mají svou školu, mají své místo, kde budou připravováni k samostatnému životu. Tassu zde působil jako ředitel do r. 1946.

Usiloval o sociální rovnost nevidomých. Usilovně vyučoval hudbě. První učebnice i jiné učební pomůcky objednával z Paříže, protože zatím nebylo možné počítat s vlastní tiskárnou. Byly to slabikáře, čítanky i zeměpisné mapy. Učebnice byly tištěny jeho adaptací Braillovy francouzské abecedy na rumunský jazyk. Sám vyhledával nevidomé a získával přízeň lidí.

V r. 1905 obdržel stipendium k ročnímu pobytu v Paříži, aby zde získal další zkušenosti s organizováním ústavu, přípravy nevidomých k povolání aj. Se záměrem vyučovat ladění získal výuční diplom. Mimo školu pobýval často v dílnách. Poznal Sizeranna, se kterým se spřátelil.

Rumunský ústav nemohl dlouho najít příhodnou budovu. Několikrát se proto stěhoval. V r. 1912 byl zestátněn. Ústav se rozšiřoval, dílny pracovaly úspěšně, hudební oddělení se rozrůstalo. Mezi roky 1920 až 1940 měla škola ústavu dva stupně: elementární a doplňující se sedmiletou docházkou.

Své zkušenosti Tassu současně uveřejňuje v různých časopisech i samostatnými brožurami. Je autorem rumunských učebnic. Psal poezii i prózu, která byla vlastně původně určená pro jeho žáky, později byla známou i v širší veřejnosti. Byl to hlavně román Královnin syn.

V roce 1912 se zasloužil o založení spolku Péče o nevidomé. Existoval do r. 1933. Měl filantropický charakter. Spolupracoval s azylem pro nevidomé Vatra luminoasa v Bukurešti, který založila těžce slabozraká rumunská královna píšící pod pseudonymem Carmen Sylva.

Byl vynikajícím učitelem hudby, houslistou, skladatelem písní a sborů i dirigentem. Při slavnostních příležitostech dirigoval školní pěvecký sbor, který vystupoval i na veřejnosti. Vedl hudební kurzy pro dospělé, zavedl Braillovu hudební notaci. Napsal také několik skladeb pro sbor a orchestr. Uspořádal více než sto houslových koncertů.

Problematice nevidomých věnoval své spisy: Několik slov o nevidomých – 1913 a Problémy speciálních škol.