VITALI, Luigi

* 20. 12. 1836

† 6. 11. 1919

ředitel Výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé děti v Miláně.

Narodil se v Belanu jako devátý ze sedmnácti dětí. Vyrůstal v hluboce katolicky věřící rodině, ale dbalé na otevřenost k liberální kultuře. Byl obklopen živým a podnětným rodinným prostředím. Své vzdělávání zahájil v OŠ svého rodiště a následně přestoupil do školy Calchi Taeggi v Miláně, kde navštěvoval první dvě gramatické třídy. V r. 1849 vstoupil do semináře San Pietro Martire. Zde byl chovancem po dobu čtyř let a měl možnost navštěvovat kurzy, které vedli představitelé pokrokového milánského kléru.

V r. 1853 arcibiskup nařídil odchod liberálních docentů kvůli jejich zapletení se do událostí tzv. Pěti dní v r. 1848 a pro jejich sympatie k rosminianizmu. Velká část ze 120 studentů r. 1854 uveřejnila prohlášení Reformy: Pryč s frátry – Bůh to chce. Po nezdaru akce L. Vitali přestoupil do Filosofického semináře v Monze. V r. 1855 přijal první tonzuru a po završení filozofických studií přešel do semináře v Miláně, kde byl později vysvěcen na kněze.

V r. 1860 začal spolupracovat s redakcí deníku Conciliatore, který podporoval proces italského sjednocení a řešil problémy sporů mezi státem a církví. V r. 1860 se stal členem Církevní společnosti pro kulturu (Societa Ecclesiastica di Cultura). V r. 1863 se Vitali podílel na založení nového deníku Il Carroccio (Válečný vůz). Deník vydal prohlášení, v němž odsuzuje nekompromisní klerikalizmus. Liberální prohlášení deníku bylo okamžitě dáno na index a přisouzeno peru Luigi Vitaliho.

Perspektiva, že zůstane vyhnancem na skromném poslání, ke kterému byl povolán v r. 1859 na faru San Stefano, ho podnítila k rozhodnutí přijmout místo inspektora Ústavu pro nevidomé děti v Miláně, které mu bylo nabídnuto v r. 1876. Vitali si uvědomil odpovědnost, která patří k této funkci. Nejdříve váhal, ale nakonec nenastoupil na faru, ale přijal činnost mezi nevidomými dětmi.

Jmenování nového ředitele bylo ratifikováno na zasedání rady r. 1876 a od tohoto momentu péče o ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí nabyla v životě Vitaliho absolutní důležitosti. Především se snažil, aby byla dobročinná aktivita institutu stále známější, aby se dětem dostalo laskavé podpory Miláňanů a aby byly vytvořeny podmínky, které by účinným způsobem odpovídaly požadavkům chovanců. Jeho snahou bylo vytvořit a udržet kolem ústavu atmosféru náklonnosti.

Důsledkem početných aktivit ředitele Vitaliho (konference, školské zkoušky, veřejné koncerty chovanců, dobročinné akce) byl pravidelný příliv pozůstalostí a darů, které se prokázaly jako základní pro existenci ústavu a umožnily realizovat důležité aktivity (otevření Mondolfiho Útulku v r. 1877 určeného k přijetí dospělých nevidomých osob, které po materiální stránce nebyly schopné zabezpečit ani samy sebe).

L. Vitali si byl vědom, že nemá potřebnou tyflopedickou přípravu. Od počátku svého působení se proto snažil vyplnit tuto mezeru studiem a cestami do zahraničí. V r. 1877 navštívil švýcarské ústavy v Lausanne, Bernu a Curychu. Bedlivě pozoroval jejich provoz a výchovné metody. Za stejným účelem se r. 1878 zúčastnil Mezinárodního kongresu učitelů, který se konal v Paříži. Při této příležitosti měl možnost vyniknout mezi účastníky tak, že byl povolán jako člen ustanovujícího výboru národního kongresu dobročinnosti, který se měl konat v následujícím roce v Miláně. Jako člen výboru byl Vitali pověřen sestavením průzkumu o vlivu milánské dobročinnosti na stav výchovy nevidomých dětí. Výzkum v lombardském hlavním městě na sklonku 19. století vynesl Vitalimu titul kavalíra italské koruny.

Mezitím Vitali prohluboval své tyflopedické znalosti studiem nové metody pro zlepšení komunikace mezi vidomými a nevidomými lidmi. Výsledkem studia byl mimo jiné i vynález hustého inkoustu, který se mohl užívat při tvorbě reliéfního písma i tisku. Po jeho nanesení na papír a zaschnutí vznikla reliéfní písmena.

V oblasti výchovy se Vitali domníval, že „...intelektuální vlastnost nevidomého by měla být stejná jako vidomých, a tedy by nemělo existovat odvětví vědomostí, ve kterém by nevidomý, umístěn do vhodných podmínek, nemohl dosáhnout až na ty nejvyšší vrcholy“. Z tohoto důvodu podstoupil kromě literního a manuálního také hudební vzdělání, obzvláště vhodné pro nevidomé. Poukazoval na úspěchy veřejných vystoupení v Itálii i v zahraničí brilantními výkony žáků, kteří byli více obdaření hudebním talentem.

Ústav pro nevidomé v Miláně se mohl prezentovat jako centrum průkopnické výchovy na prvním národním Kongresu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí ve Florencii v r. 1883. Při této příležitosti byl Vitali jmenován kavalírem italské koruny (cavaliere ufficiale della corona d´Italia).

Ocenění Cavaliere della corona d´Italia obdržel Vitali již dříve. O dva roky později se Vitali zúčastnil mezinárodního kongresu v Amsterodamu (1885). Při této příležitosti představil několik alb reliéfních zeměpisných map vyrobených „reliéfním inkoustem“. Je přesvědčen, že „hlavním cílem tyflopedie by měla být komplexní výchova nevidomého dítěte s možností osvojení si umění a nějaké užitečné profese“.

V r. 1884 se Vitali postaral o otevření dílen, ve kterých byli zaměstnáni nevidomí dělníci, a tím jim vlastně zabezpečil pracovní příležitost.

Vitali se účastnil jak jednání o koupi pozemku pro stavbu nové budovy, tak i provedení tohoto díla. Nová budova byla otevřena v r. 1892 za přítomnosti krále Umberta a královny Margherity. Vitali byl jmenován komturem italské koruny.

V r. 1901 se v Miláně konal IV. národní kongres italských učitelů působících v ústavech pro výchovu nevidomých. Při této příležitosti začal Vitali vydávat týdeník s názvem Život nevidomých. Pro Mellovu Encyklopedii zpracoval několik hesel.

Na počátku 20. století Vitali pomýšlí na vhodnou příležitost pro otevření internátu, do kterého by byly přijaty děti ve věku 4–8 let. Tato iniciativa se začala realizovat v r. 1905, byli přijati první chovanci do stávajícího ústavu. O dva roky později, za přispění Výboru dam, se započalo se stavbou. V r. 1908 byla dokončena, a v r. 1910 pojmenována po Vitalim.

Luigi Vitali vykonával funkci ředitele ústavu do r. 1914, kdy podal demisi ze zdravotních důvodů a svému věku. Byl jmenován čestným a poradním rektorem ústavu po boku nového ředitele Pietra Stoppaniho. V r. 1916, u příležitosti svých osmdesátin, obdržel Grande medaglia d´oro civica (velkou zlatou městskou medaili).