Pro pohyb v rejstříku zvolte písmeno indexu
A B C Č D E F G H Ch I J K L M N O P Q R S Š T U V W Y Z Ž

předchozí: BRAIG, Edward

další: BRANDOLINI, Aurelius Lippo

BRAILLE, Louis

* 4. 1. 1809

† 6. 1. 1852

První tyflopedagogové používali při vyučování nevidomých žáků různé modifikace reliéfní latinky i různé jiné koncepce. Takové písmo bylo pro hmatové vnímání nevhodné. Tento nedostatek odstraňuje, jak se ukázalo, s definitivní platností Braillovo písmo, protože při tvoření jednotlivých písmen využívá kombinace minimálního počtu bodů. Braillovo písmo otevřelo brány vzdělávání nevidomých dětí i dospělých osob v širokém měřítku. V poslední době se potvrdilo, že s ním vystačí nevidomí uživatelé počítačů i programátoři.

L. Braille se narodil v městečku Coupvray v rodině sedláře. Malý Louis rád navštěvoval otcovu dílnu, což se mu asi v jeho třech letech stalo osudným. Ostrým sedlářským nožem (někdy se píše, že šídlem) si poranil oko a přestal na něj vidět. O druhé oko přišel tzv. sympatickým onemocněním poněkud později v dětském věku.

Do pařížského Národního ústavu pro mladé slepce byl přijat jako desetiletý. Po ukončení školní docházky se věnoval studiu hry na klavír a varhany. Po propuštění zůstává v ústavu, kde je pro své mimořádné vědomosti jmenován tzv. repetitorem (pomocníkem učitele) a později dokonce učitelem. Současně zastával také varhanické místo v blízkém kostele.

Zdravotní podmínky v ústavu jako i v mnohých jiných byly velice špatné. Mnoho žáků trpělo tuberkulózou a skrofulózou. Budova byla vlhká a těsná pro větší počty chlapců; žáci měli naprostý nedostatek pohybu na čerstvém vzduchu. Tělesná zdatnost zde nebyla pěstována vůbec. Není proto divu, že tuberkulózou onemocněl i Braille a že na ni později i zemřel.

Myšlenka sestavit písmo pouze z bodů nebyla nová. První takovou soustavu, i když kombinovanou s liniemi, sestavil Fr. Lana Terzi. Soustava se neujala především z toho důvodu, že v té době neexistovala žádná výchovně vzdělávací instituce a individuální zkušenosti zůstávaly samy pro sebe. Neexistovalo skupinové vzdělávání nevidomých. Další systém písma z bodů sestavil Ch. Barbier. Bylo to písmo z 12 reliéfních bodů, tj. dva vertikální sloupce po šesti bodech. Nebylo původně určeno pro nevidomé, nýbrž mělo plnit úlohu tajného písma pro vojenské účely. Barbier jej koncipoval jako fonetické. Jeho nevýhodou bylo, že sloupce z šesti bodů jsou pro čtení hmatem příliš dlouhé.

Zavedení Barbierova dvanáctibodového písma v Národním ústavu pro mladé slepce v Paříži podněcovalo tamější žáky k jeho vylepšování především z hlediska čtivosti. Dokonce i dosavadní hudební notaci z písmen latinky nahradili žáci soustavou Barbierovou, kterou však upravili do menšího počtu bodů. Nevidomé žáky tedy zajímalo Barbierovo písmo nejdříve z hlediska možnosti úpravy na hudební notaci, kterou by mohli používat jako reliéfní bodovou.

Špatnou čtivost svého písma uznal i sám Barbier. Snažil se zredukovat šest bodů vertikálního sloupce na pět. Fonetický charakter písma neopustil. Nevidomým žákům snad ani tolik nevadil. I pět bodů pod sebou bylo příliš mnoho. Písmena znovu překračovala akční rádius prstů. Nevidomý byl nucený každý znak ohledávat vertikálním směrem.

Z hlediska praktického využívání bylo třeba vytvořit soustavu písma, která by se pro čtení lépe hodila a především, aby jednotlivá písmena měla vhodnější tvar. Nevidomí chlapci (mimo L. Brailla to byli především jeho spolužáci Gailod a Fournier) se domluvili, že vypíší soutěž. Všem bylo až příliš jasné, že nejvhodnější je bodový systém. Již to vyzkoušeli na Barbierově písmu. Zapsat hudební myšlenku byl vlastně původní motiv, pro který vznikl u chlapců zájem zdokonalit Barbierovo písmo. V ústavu se pilně pěstovala hudba a bylo třeba hudební skladby zapisovat takovým způsobem, aby si je mohli znovu přehrávat.

Výsledkem žákovské soutěže (1825) bylo několik návrhů, mezi nimiž byl i návrh šestnáctiletého L. Brailla, spolužáky ohodnocený jako nejlepší. Způsoby písma ostatních nejsou známé. ředitel D. Guillié této akci nevěnoval žádnou pozornost a není známo, že by o ní vůbec věděl. Jestliže ano, potom ji považoval za dětskou hru. Jakékoliv podobné návrhy mohli podat pouze učitelé, kteří ovšem usilovali o adaptaci latinky. Stejně tak Guillié.

Kolem data vzniku Braillova písma panoval menší zmatek. Po prověření mnoha důkazů je jisté, že to bylo v r. 1825. Toto datum je už dnes všeobecně pokládáno za ověřené. Nejasnosti vznikly tím, že L. Braille své písmo předložil jako ucelené a opravené až roku 1827 (někteří autoři uvádějí rok 1829), který byl pak omylem dříve někdy pokládán za rok vzniku písma. Kniha nese název: Nouveau procédé pour représenter par des pounts la forme méme des lettres Ouvrage en relief de Louis Braille1 (Nový postup, jak zaznamenávat pomocí bodů samotný tvar písmen, zeměpisné mapy, geometrické útvary, hudební znaky pro potřebu slepců od Louise Brailla).

Braille využil možnost snížit počet vertikálních bodů na minimum a bez rozšiřování počtu sloupců. Zůstaly dva. Zjistil, že z Barbierova dvanáctibodového obrazce postačí pouze šest bodů. Jeho úkolem také bylo vyhnout se fonetickému charakteru písma.

Braillova písmena jsou vytvořena ze dvou vertikálních sloupců o třech bodech. Rozměry písmen zhruba odpovídají rozměrům ukazováků, kterými se čte. Soustava je skutečnou abecedou rozměrem i obsahem. Je plně ortografická. Je proto rovnocenná kterémukoliv kulturnímu písmu. Na rozdíl od písma Barbierova je plně hodnotná. Má zvláštní znaky pro interpunkce i pro velká písmena, je ho možné použít i v jazycích, které mají písmena s diakritickými znaky. Je použitelná k zápisu každého jazyka, jak se později ukázalo i piktografického. Braille navíc také vytvořil základní kódy pro matematiku a své bodové hudební notaci (1834) dal logický základ. Navíc vypracoval určitý počet speciálních zkratek, kterými bylo možné ušetřit papír, což bylo v konkrétní situaci zvlášť vítané. Poslední sonografické zkratky byly odstraněny až v r. 1882.

L. Braille vytvořil ucelený, ale pro použití v jiných jazycích, hudební notaci, speciálním zkratkopisu aj. použitelný otevřený systém bodového písma pro nevidomé celého světa. Jeho genialitu prověřila historie. Stále stoupající nároky na grafickou úpravu postupně plní rovněž. V r. 1834 s pomocí spolužáka Fourniera vynalezl tzv. meziřádkové psaní po obou stranách. V r. 1837 vyšly jeho písmem Dějiny Francie.

Vedení pařížského ústavu nejdříve trvalo na používání Barbierova písma. Současně učitelé zkoušeli latinku ředitele D. Guilliého. Od r. 1840 také písmo Alstonovo. Nakonec neuspělo ani písmo dalšího ředitele Dufaua. Braillův systém po celých 25 let učitelé odmítali. Oficiálně se situace změnila až r. 1850 (někdy je uváděn r. 1849), kdy se ukázalo, že všechny latinky jsou z principiálních důvodů nevhodné. Braillovo písmo bylo vedením pařížského ústavu přijato až pouhé dva roky před smrtí autora.

Učitelé již od samotného počátku vytýkali tomuto písmu, že svými speciálními a hlavně bodovými znaky izoluje nevidomé od vidomých, kteří je nemohou číst ani jím nemohou psát, a museli by se mu učit. To bylo pro některé z nich nepřijatelné. Tato zdánlivě segregační úloha bodového písma byla přehodnocena. V celé řadě odpůrců vynikli zvláště L. Roya, jehož postojem se řídili všichni ředitelé pařížského ústavu a Bouet-cantonel, který usiloval o zavedení svého písma. Tento negativní vztah zaujal i tehdejší ředitel Pignier, protože nejdříve prosazoval písmo svého předchůdce Guilliého. Později se však přiklonil k Braillovu systému.

Po nástupu ředitele Dufaua byla situace stejná. Navíc začal nový ředitel důrazně zavádět své písmo. Písmena pro tisk mu odléval tiskař Legrand. Aby se přizpůsobil Španělsku, tiskl také glasgowskou latinkou. Nakonec použil i italskou latinku z rovných linií. Opět neuspěl. Podle svého vyjádření vyčerpal všechny možnosti. Po těchto zmatcích, kdy se nevidomí museli učit stále nová písma, ale hlavně po neúspěších se svým písmem, přijal náhle a nečekaně Braillovo písmo (1850). Postupně se stává jeho propagátorem. Pronáší veřejný plamenný projev na Braillovu obhajobu, ve kterém své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že „jestliže Braillovo písmo je určeno pro nevidomé, potom oni mají přednost před vidomými“. Dodal: „Toto písmo obsahuje všechny principiální prostředky, kterými se slepci mohou rozvíjet.“

O dva roky později se v Paříži začaly Braillovým písmem tisknout knihy. Jednou z prvních je slabikář2. Na sklonku života se dočkal ve své zemi uznání. Plnou důvěru, ocenění a lásku nevidomých měl Braille již dávno. Jestliže se ani v ústavu, kde bylo toto písmo vytvořeno, tak dlouho neprosadilo, je pochopitelné, že v jiných zemích se také rozšiřovalo váhavě. Vždyť např. v Lausanne zavedl Braillovo písmo H. Hirzel v r. 1860, a to bylo ještě 15 let před jeho oficiálním schválením kongresem učitelů3.

V r. 1827 vzniká první rozsáhlejší Braillův rukopis, ve kterém je jeho soustava popsána i s návodem k používání. Podařilo se mu využít předcházející zkušenosti s Barbierovým písmem, geniálně je zjednodušit a vytvořit nový logický systém. To ovšem nedovedlo pochopit mnoho tehdy významných tyflopedů, kteří ještě několik desetiletí napínali všechny své síly, aby objevili nové a podle jejich mínění lepší písmo. Především takové, které by nepůsobilo obtíže při čtení zrakem. V mnohých zemích bylo používání Braillova písma jedním z předmětů trvalých sporů mezi učiteli a jejich nevidomými žáky.

L. Braille se přece jenom krátce před svou smrtí dočkal uznání i ze strany vedení Národního ústavu pro mladé slepce. Nezachránilo ho to však, po vysilujícím chrlení krve, před nezvratnou smrtí.

K dopisování své rodině používal Braille psací stroj, který vynalezl jeho spolužák Foucault.45

V r. 1952 bylo v rodišti L. Brailla otevřeno muzeum, které uchovává mimořádně vzácné stále se rozšiřující sbírkové fondy připomínající Braillovu osobnost. U příležitosti jeho otevření byla vydána stříbrná medaile, pro kterou Braillův portrét vytvořil Lucienne Filippi. V jubilejním roce 1952 byly Braillovy ostatky slavnostně přeneseny do pařížského Pantheonu s výminkou rodného městečka, na jehož přání byly jako symbol v původním hrobu ponechány Braillovy ruce. Před 20 lety vyšla informační brožura (Roben, 1986).

*1) Původní výtisk má ve svých knižních fondech Muzeu Louise Brailla v Coupvray (Francie)

*2) Originál slabikáře má ve svých knižních fondech Státní knihovna v Petrohradě

*3) Ještě do 50. let 20. století byli např. nevidomí žáci v Brně i jinde učiteli nuceni, aby své domácí úkoly psali Kleinovou propichovanou latinkou a nikoliv Braillovým písmem

*4) V r. 1839 vynalezl Braillův spolužák a přítel François Foucault psací stroj, který umožňoval nevidomým žákům, aby mohli psát běžným písmem. Nazval jej raphigraph. Nejdříve to byla pouze domněnka, že tento psací stroj používal i sám Louis Braille

*5) V r. 1999 vydal pařížský Národní ústav pro mladé slepce publikaci s názvem Louis Braille corespondance 1809–1852, ve které jsou reprodukovány úryvky Braillových dopisů rodině v Coupvray. Jsou psány tehdy běžnou černotiskovou latinkou na raphigraphu

Josef Smýkal - Tyflopedický lexikon jmenný
apogeum.info

úvod

vysvětlivky

zkratky

spolupracovníci

o autorovi

použitá literatura

o publikaci

Eliška Hluší

Michal Kuchař

Milan Pešák

Ivo Štěpánek

autor

stáhnout lexikon

formát MS WORD

pouze text

RTF

PDF

obr. příloha 1

obr. příloha 2

obr. příloha 3


© PhDr. Josef Smýkal – Brno 2006

Tištěnou publikaci vydalo
Technické muzeum v Brně
Knižnice oddělení Dokumentace tyflopedických informací
ISBN 80-86413-30-6
EAN 978-80-86413-30-3


Already signed up? Enter your email address.


New users sign up here