BRIDGMANOVÁ, Laura

* 21. 12. 1829

† 24. 5. 1889

Je první významnější hluchoslepou odchovankou Bostonského ústavu pro nevidomé. Byla v osobní péči S. Howeho.

Narodila se v Hannoveru v USA jako zcela zdravá dcera amerického farmáře. Počátkem třetího roku ji postihla spála. Po jejím překonání rodiče zjistili, že děvčátko nevidí a dokonce ani neslyší. Později lékař určil pouze světlocit. Rodiče se jí po krátkém otřesu počali soustavně výchovně věnovat. Ve svých třech letech se sama orientovala po bytě. To bylo zajisté pramenem mnoha konkrétních poznání, že její výchova je možná.

Těch několik málo slov, která už dříve uměla, se rodičům nepodařilo přenést do nové situace, zřejmě si tuto možnost či dokonce nutnost ani neuvědomili. Bylo tedy třeba vyzkoušet jiné způsoby vzájemné komunikace.

Do svých osmi let byla vychovávána rodiči. Matka ji vedla k ručním pracím, které byly novým podnětem konkrétního poznání. Dítě mělo zájem o manuální činnosti. Stále více chápalo, co se po něm vyžaduje.

Mimoverbální domluva mezi matkou a Laurou byla primitivní, avšak účinná a pro obě srozumitelná. Příklady: Laura natáhla ruku, což znamenalo chci jíst; pohladila si dlaň – chci namazaný chléb; pohlazení po vlasech – jsme s tebou spokojeni; dotyk na tělo – nejsme s tebou spokojeni atd. Byla to vynikající metoda, protože se Laura začala přenášet přes pouhou konkrétnost k abstrakcím, učila se myslet na vyšší úrovni, tj. zobecňovat. Tato „řeč“ v ní probouzela psychickou aktivitu podporovanou vhodným zaměstnáním.

S. Howe, ředitel Ústavu pro nevidomé v Bostonu, se o ní dověděl náhodou. Sám si pro ni v r. 1837 přijel. Rodiče, ač neradi, po zevrubném vysvětlení souhlasili.

Vyučování probíhalo tak, že Howe na předměty pokládal papírky s názvem předmětu. Ty potom později rozstříhal na jednotlivá písmena. Úkolem Laury bylo, aby papírky skládala k jednotlivým předmětům. Zpočátku se mu nejednalo o skutečné čtení, nýbrž o budování asociací předmětu s obrázkem textu. Uvědomíme-li si, jak vypadala tehdejší písmena hranaté, složité bostonské latinky, nebylo to vůbec snadné.

Dalším stupněm byl úkol skládat písmena krátkých slov k určitému předmětu. Tuto fázi Howe paralelně doplňoval jakousi prstovou abecedou, o které nic nevíme. Laura pracovala s chutí a pilně. Učení považovala za dětskou hru. Zřejmě právě proto byly výsledky velice dobré. Nedovedeme si ani představit, za jak dlouho Howe docílil okamžiku, kdy si žákyně uvědomila, že může touto hrou něco někomu sdělit. Velice krásné pro rodiče bylo, když od Laury obdrželi první dopis. Rozhodli se, že v ústavu je jí dobře a ponechali ji zde natrvalo. S tím mohl Howe jenom souhlasit, jelikož získával další cenné zkušenosti, které bylo možné později uplatnit. Na její obecně lidské požadavky všichni zapomněli.

Laura přispívala na svou obživu ručními pracemi – pletením svetříků, které šly ihned na odbyt a ústav tak získával finanční prostředky, kterých bylo zapotřebí.

Nejzávažnějším výsledkem výchovy byla její spokojenost, kterou popisuje ve svých životopisných vzpomínkách.

Pro S. Howeho to byly první a nejcennější zkušenosti s výchovou hluchoslepých, které v budoucnu uplatnil a zobecnil. Předal je svému nástupci Anagnosovi.