CAMPBELL, Francis Joseph

* 9. 10. 1832

† 30. 6. 1914

Patřil mezi průkopníky vyššího hudebního vzdělání nevidomých hudebníků. Byl osobností se silnou vitalitou a mimořádným sociálním cítěním. Obě tyto vlastnosti ho málem připravily o život. Byl také známý jako nesmlouvavý bojovník za práva černochů. Stal se ředitelem Královské koleje pro nevidomé v Londýně-Norwoodu, kterou sám založil s pomocí Th. R. Armitaga.

Narodil se ve Franklinu (Tennessee – USA), jako syn farmáře, skotského přistěhovalce. V necelých čtyřech letech si při dětských hrách vypíchl oko akátovým trnem. Postupně ztratil zrak i na druhém oku. Již v této době se projevuje jako mimořádně silná osobnost například tím, že okolnost ztráty zraku ho vedla k tomu, že u svých rodičů usiloval o to, aby mu umožnili vyšší vzdělání než jiným dětem. Toužil, aby mu právě vzdělání nahrazovalo ztrátu zraku. Rodiče mu vyhověli. Zajistili učitele, otec ho na procházkách seznamoval s přírodními jevy.

Ve svých deseti letech byl přijat do Ústavu pro výchovu nevidomých dětí v Nashvillu. Zpočátku se jevil jako hudební antitalent. Nemusel proto dokonce ani navštěvovat hodiny hudby. Pro tento nedostatek se mu spolužáci vysmívali. Vnitřně to v něm zaburácelo a podplatil jednoho kamaráda, který ho tajně vyučoval hře na klavír. Campbell projevoval vůli něco umět. Jednoho dne ho uslyšel učitel hudby Churchman. Od té chvíle se mimo všeobecného vzdělání mohl věnovat i hudbě. I v tomto směru se ukázalo, jakou je svéráznou osobností.

Velice obtížně se podroboval institucím učitele. Dokazuje to např. následující příhoda: jednou učitel hudby, když už mu došla trpělivost, řekl, že Campbell nemá dostatek hudebního nadání a ani kázně. Přesto, nebo snad právě proto, si tento tvrdohlavý žák zvolil jako povolání hudbu. Chtěl tím dokázat, že vlastní energií lze všechno překonat. S pevnou vůlí a urputností zasedal za klavír. Tehdy za tři měsíce zvítězil ve školní hudební soutěži.

Z ústavu vystoupil předčasně a vrací se domů. Tam však pro zhoršené hospodářské poměry rodiny byl okolnostmi nucen se sám živit. Vyučoval hudbě. Přestaly toulky přírodou i milovaná jízda na koni. V hudbě se neustále zdokonaluje u nejlepšího místního učitele Taylora, který byl žákem Mendelssohna-Bartholdyho. Cvičil hru na klavír a vyučoval hudbě.

Mimořádným úsilím docílil, že již ve svých osmnácti letech byl jmenován učitelem hudby v Ústavu pro nevidomé v Nashvillu. Radoval se z toho, že se stal kolegou svého někdejšího učitele, který ho, podle jeho názoru, kdysi urazil.

Během času se v ústavu projevil nedostatek žáků. Hrozilo dokonce jeho rozpuštění. Campbell se proto vydává do okolí hlavního města i jinam vyhledávat nevidomé děti. Při těchto cestách se seznamuje s velkou bídou chudiny. Zvláště ho tížilo ponižující postavení černochů. Tehdy si usmyslel něco pro ně udělat.

Zaujala ho myšlenka pomoci všem nevidomým dětem a bude usilovat o zřízení výchovného ústavu nového typu, ve kterém by byly vzdělávány nevidomé děti bez ohledu na jejich původ i barvu pleti, což bylo až dosud nemyslitelné. Úmysl začal realizovat způsobem sobě vlastním, že se zapsal ke studiu na univerzitě. Studium zakončil udělením doktorátu. Potom krátce působil v Ústavu pro nevidomé ve Wisconsinu, aby získal zkušenosti s vedením takového podniku.

V této době se oženil. Krach banky ho však připravil o všechny úspory. Znovu se proto i s manželkou vrací do svého rodiště, kde se stává učitelem hudby na střední dívčí škole. A začíná šetřit znova, život je nutno žít a nikoliv přežívat.

Ve své snaze pomáhat černochům neustává. Jejich děti vyučuje hudbě zdarma. Postupně se stává všeobecně známý jako bojovník za práva černých otroků na slušný život. V této době bylo totiž nemyslitelné, aby se běloch věnoval vzdělávání černých dětí a navíc usiloval o jejich lidská práva. Několikrát mu to okolí dalo ostře najevo. Po vypuknutí občanské války byl proto zatčen. Měl být dokonce za své snahy popraven oběšením. Kdyby se v poslední chvíli, když už kráčel na popraviště, nenašly vlivné osoby, které poukázaly na to, že umělec je slepý, byl by ortel vykonán. A to se stalo v polovině 19. století!

Ani tato nanejvýš vypjatá událost ho neodradila od vlastních názorů. Po mnoha dalších dobrodružstvích a dramatických příhodách se s ním jeho žena rozvedla. Campbell odchází do Bostonu, kde se brzy stává vedoucím hudebního oddělení již tehdy proslulého Perkinsova ústavu.

Zdálo by se, že se konečně usadí. Jeho živému temperamentu však nevyhovuje podřizovat se vedení ústavu. Snad tato okolnost, snad touha navštívit otcovu domovinu ho vede k dalšímu vážnému rozhodnutí. Je to cesta do Evropy. Od října 1859 ho již zastihujeme, jak studuje na Lipské konzervatoři u prof. Moschelesa. Po půl roce se stěhuje do Berlína, kde se stává žákem dalšího německého pianisty a hudebního pedagoga Th. Kullaka. Při všech změnách bydliště si prohlíží ústavy pro nevidomé a jejich vybavení. Všude panuje poddanství žáků i učňů a jejich nesvoboda.

V r. 1871, kdy se připravoval v Londýně na zpáteční cestu do Ameriky, se seznámil s nevidomým Th. R. Armitagem, který ho přesvědčil, aby zůstal v Anglii. Navštívili spolu několik anglických, skotských a irských ústavů pro nevidomé, které měly dlouhou tradici, aby se zde pokusili o změny k lepšímu prostředí. Záměr se však pochopitelně nezdařil. Rozhodli se proto provést vlastní pokus s výchovou nevidomých dětí. V r. 1872 otevřeli školu se dvěma žáky. S pomocí darů mohli o rok později založit ústav Royal College and Academy of Music, jehož ředitelem se stal Fr. Campbell. V této funkci setrval až do r. 1912. Jeho vliv neustále rostl. Zanedlouho byl považovaný za nejlepšího tyflopedagoga celé Anglie.

Ale nebyl by to právě dr. Campbell, který by vykonával funkci ředitele s důstojným klidem. Tento způsob života na krátkou dobu přerušuje, a to když ho v r. 1880 při besedě ve společnosti jeden muž začal litovat, že pro svou slepotu nemůže poznat krásu hor. Campbell lítost nesnášel. Dovedla ho dokonce rozzuřit. Když se za hovoru dozvěděl, že se tomuto muži nezdařily výstupy na Mont Blanc, ihned se rozhodl. Již příští den odjel do Švýcarska. S jediným průvodcem vystoupil na vrchol této hory.

V Evropě se znovu oženil. Jeho ženou se stala vedoucí ženského oddělení Londýnského ústavu pro nevidomé. Král Edward ho vyznamenal titulem barona.

Své přednášky o výchově nevidomých publikoval. Je to např.: Výchova nevidomých (1891); Hudební výchova nevidomých (1893); Výchova ke skutečnému životu (1893) aj.