CARAPKIN, Sergej Jurjevič

* 1962

Ruský výtvarník.

Narodil se na Urale. Ve věku dvou měsíců prodělal těžké infekční onemocnění, které zhoršilo jeho zrak a vyvolalo atrofii očního nervu u obou očí. V MŠ již nosil brýle. V ZŠ neviděl ani z první lavice. Přesto vystudoval střední zdravotnickou školu.

V r. 1986 nastupuje na Moskevskou státní pedagogickou univerzitu, kterou v r. 1991 úspěšně zakončil v oboru učitel dějepisu. V té době se již jeho zrak natolik zhoršil, že ho nemožnost samostatně číst potřebnou literaturu donutila naučit se Braillovo písmo. Zbytek zraku mu však zůstává.

Pokusy najít si zaměstnání, např. působení ve škole aj., neskončily úspěšně. V r. 1992 odjíždí z nejasných osobních důvodů na měsíc do mužského kláštera Optina Pustyň, ve kterém nakonec prožil více než pět let.

„Rozhodl jsem se odjet v době velkého půstu jako poutník do kláštera, o kterém jsem toho už mnoho věděl, protože na univerzitě jsem se zabýval klasickými slavjanofily,“ vysvětluje Carapkin. „Potom jsem znovu odejel do Moskvy. Ale tam na mne nikdo nečekal. Město vypadalo jako jedna obrovská skládka. Pobláznění lidé cosi prodávali, kamsi jezdili, cosi přiváželi. A tam, odkud jsem se vrátil, byl život zcela jiný. A tak jsem se vrátil do Kozelska.“ Na radu starého mnicha Ilii si Carapkin kupuje malinký domeček hned naproti klášteru, kam začalo přijíždět mnoho lidí, hlavně umělci, kteří se při hledání smyslu života obrátili k pravoslavným kořenům.

„Několik let,“ vypráví Carapkin dál, „jsem žil společně se dvěma dívkami. Byli jsme jako bratr a sestry. Dívky – profesionální umělkyně, dekoratérky, se rozhodly nechat za sebou bohémský moskevský život. Začaly malovat ikony, já jsem vykonával mužské práce. řezal a štípal dříví, nosil vodu ze studny, topil v kamnech. Na jaře jsem ryl zahradu. Sázeli jsme brambory a seli různou zeleninu. Měli jsme dokonce jakési malinké hospodářství, slepici, kočku a psa. Během dlouhých chladných zim byl náš domek někdy zasypaný sněhem až po okna. Otevřeným větracím okénkem jsme nabírali sníh, rozehřívali jej a používali v domácnosti. Jednou měsíčně jsem jezdil do Moskvy pro nějaké peníze. A kruh se uzavíral. Ze dne na den, z měsíce na měsíc, z roku na rok.

Tak to je můj život? Skončil jsem vysokou školu, sedím tady v malé zastrčené vesničce, ryji zahrádku, štípu dříví a krmím slepice. Proto žiji? Copak v tom spočívá smysl mého života? Pocit vlastní neschopnosti mi neustále tanul na mysli a nedával mi pokoj. Co vlastně chci, v čem vidím seberealizaci, to jsem nevěděl.

Stalo se to čtvrtý rok v zimě, kdy jsou dny krátké a nudné. Stačíš tak akorát nanosit dříví a vodu. Od rána jsme celý den topili v peci. Dívky připravovaly jakési jídlo. Zpravidla to byl hrnec kaše na celý den. V domku bylo ticho jako v hrobě. Dívky celé hodiny pracovaly. Kočka spala na peci, pod podlahou pískaly myši, v chodbičce se uložil psík. Cítil jsem, že začínám bláznit. Ale už mne to nelekalo. Dokonce bylo zajímavé pohlížet sám na sebe jakoby cizíma očima. Bloumal jsem po domku, nahlédl za přepážku, kde pracovala Káťa. Včera tam ještě ležely pouhé natřené desky a dnes se již měnily v ikony. Šel jsem do chlívku a tam jsem se přehraboval v hromadách nejrůznějších náčrtků a obrázků. To bylo tvůrčí věno dívek, které si s sebou odvezly z Moskvy. A celý ten poklad se teď válel tady.

Seděl jsem v chladném chlévě, v Bohem zapomenuté chalupě, poloviční blázen s úsměvem idiota a toužebně jsem poloslepýma očima hleděl do těchto okének – a skutečně jsem viděl jiný život. Dokonce jsem si v kurníku vyhlédl hák a našel vhodný provaz. Vždyť jsem skutečně nemohl myslet na žádnou jinou cestu ven.

Najednou jsem se probral. Seděl jsem na bobku, opřený o vychládající pec. Vytáhl jsem z vědra zbytek uhlíku. Uhel v mé ruce začal chvatně malovat přízračný obraz. Nad ránem byla celá naše na bílo natřená pícka mnou úspěšně pomalovaná. Byl to můj první tvůrčí pokus. Uhel jsem pro své první práce bral přímo z pece. Doposud na výstavách, jichž se účastním, vystavuji své první obrázky, namalované na nažloutlém papíru pro Braillovo písmo uhlem, vytaženým přímo z pece.“

Tak se začala tvůrčí cesta Sergeje Carapkina. Skutečně cesta tvůrčí. Cesta, která má svůj začátek v té daleké zapadlé vesničce na kraji Kalužské oblasti. Byla tak náhle nalezena možnost tento svět umocnit vlastní fantazií.

V současné době již Sergej Carapkin vytvořil více než tisíc děl. Je to grafika, malba, velké dřevořezby. Měl řadu vlastních výstav. Jeho obrazy visí jak v soukromých sbírkách, tak i v různých muzeích. S. Carapkin říká, že potěšení a radost, kterou autor musí pociťovat, je podstata tvorby.