DRTINA, Jan

* 22. 2. 1918

† 4. 9. 1994

Český hudební pedagog a tyfloped.

Jeho dílo bude navždy svědectvím usilovné, po desítky let trvající práce pro zhodnocení osobnosti nevidomého a slabozrakého hudebního pedagoga a výkonného umělce. Věnoval se též tvorbě příležitostných skladeb, např. ke sportovním hrám zrakově těžce postižených žáků aj. Mimořádnou zásluhu má i v evidenci a propagaci skladeb nevidomých autorů. Uvědomujeme si přitom, že osobnost člověka je nekonečně mnohotvárná, a tak i životní situace a z ní vyplývající politické přesvědčení jedince.

Jan Drtina byl nevidomým zakladatelem a dlouholetým ředitelem Konzervatoře pro nevidomé a slabozraké v Praze. Z hudebního oddělení Deylova ústavu pro nevidomé v Praze ve spolupráci s jinými nevidomými, kteří na tomto zařízení působili, vybudoval jedinečnou instituci, která zajišťuje společensky uspokojivé zaměstnání pro stovky zrakově těžce postižených. Je to gigantické dílo, které neruší žádná jiná jeho činnost. Tu, která se týká utkvělého sjednocování všech invalidů pod jednu politickou střechu, zhodnotí budoucnost. Pokusil se rovněž vytvořit přehled děl českých nevidomých hudebních skladatelů a zajistit jejich roztroušené skladby pro vřazení do českého hudebního fondu.

Člověk zemře, ale jeho dílo zůstává. A Drtinovo dílo má pro nevidomé a těžce slabozraké hudebníky v České republice i na Slovensku mimořádnou a ve světě ojedinělou hodnotu. Snad nikdo jiný nemohl tuto školu přivést na takový stupeň, protože nebylo nikoho, kdo by tak silným komunistickým přesvědčením dovedl operovat na odpovědných, převážně politických úřadech. Vždyť byla dokonce období, kdy hrozilo zrušení této střední hudební školy, ale právě v takových mezních situacích vynaložil Drtina veškerou energii a vsadil i svou osobu, aby dosavadní nižší typ pozvedl o kousek k vytčenému cíli, tj. Konzervatoři pro zrakově postiženou mládež.

Patřil mezi skupinu nevidomých (R. Krchňák, dr. Zd. Šarbach), která byla přesvědčená o tom, že se nevidomí neobejdou bez společné organizace s ostatními invalidy. Zapomněli, nebo nebrali v úvahu, že se tímto pojetím péče o nevidomé a slabozraké vzdaluje jejich společenské identifikaci. Právě snad tato okolnost způsobila, že nakonec J. Drtina ztratil přízeň nevidomých, a nejen hudebníků.

Jan Drtina se narodil v malé západočeské vesnici Vranovice v rokycanském okrese. Rodina patřila k nejchudším obyvatelům této vesnice. Zde také začal chodit do školy, ovšem brzy učitelé poznali jeho těžkou zrakovou vadu. Bylo jasné, že se ve výuce nemůže vyrovnat ostatním. Školu ve Vranovicích navštěvoval pět let.

V srpnu r. 1922 na doporučení známých jeho rodičů odjel do Prahy za svou matkou, která byla v té době posluhovačkou v Jedličkově ústavu. Poprvé cestoval vlakem, a protože měl ještě zbytky zraku, mohl vnímat krajinu, kterou projížděl. V Praze žil u matčiny tety. Matka ho denně vodila do školy Jedličkova ústavu. Ukázalo se, že Jedličkův ústav pro něho není vhodný.

Po všech možných jednáních nakonec nastoupil r. 1929 do Deylova ústavu pro slepé. Zde dokončil základní školní vzdělání. O dva roky později (1932) ukončil školu s výborným prospěchem. Během svého pobytu v ústavu slyšel kolem sebe mnoho hudby. Zatoužil, aby také mohl hrát. V r. 1930 se mu touha splnila a začal se učit hře na klavír. Velmi brzy patřil mezi ty nejlepší. Svými výkony školu reprezentoval na častých veřejných vystoupeních.

Po dokončení školy se ještě určitou dobu učil kartáčnickému řemeslu a vyplétání židlí a navštěvoval dvouletou pokračovací školu v Deylově ústavu stejně jako jiní chovanci. Velmi vážně se už v této době zabýval hudbou, i když měl původně v úmyslu odejít studovat na gymnázium. Pro to však tenkrát nebylo porozumění. Měl velký zájem o studium práv. Ještě několikrát se k této myšlence vracel, ale jen hudba se stala jeho údělem.

V r. 1935 byl přijat na konzervatoř do klavírní třídy prof. Růženy Kurzové. Po její smrti (1938) se dostal do třídy prof. Albína Šímy, který vychoval i Jaroslava Ježka jako klavíristu. Zde dokončil studium a začal navštěvovat mistrovskou školu (1943), kterou zakončil v r. 1946 veřejným provedením Čajkovského klavírního koncertu G dur za doprovodu symfonického orchestru FOK. Během studia vystupoval veřejně, měl celovečerní koncerty v Praze. Počítal s tím, že se bude uplatňovat jako pianista. Zvláštní důraz kladl na provádění klavírních skladeb nevidomých autorů. Ani to se mu však plně nepodařilo, protože začal mít tvrdošíjné problémy s ubývajícím zrakem. Rozhodl se tedy pro hudebně pedagogickou dráhu.

V r. 1948, kdy byl Drtina předsedou Akčního výboru Národní fronty, a proto v mimořádně silné politické pozici, byl ministerstvem školství jmenován ředitelem nově vzniklé hudební školy při Deylově ústavu pro nevidomé, která měla mít působnost pro celou republiku. Dosavadní správce hudební školy Karel Hejda mohl nakonec zůstat ve škole jako učitel. Ministerstvo sociálních věcí ho jmenovalo ředitelem internátu tohoto zařízení. Spolu s devíti nevidomými a slabozrakými kolegy začal Drtina budovat školu, která zpočátku byla doprovázena určitou nedůvěrou. Nejprve byli přijímáni i žáci vidomí, aby bylo dost hodin pro přijaté nevidomé učitele. Tato škola během let procházela složitými reorganizacemi, které však J. Drtina vždy nakonec zvládl, i když ve výjimečných případech na odpovědných úřadech použil krajních metod citového vydírání. Po r. 1950 přicházejí stále častěji žáci z brněnské i levočské školy pro nevidomé, aby se zde připravili ke státním zkouškám z hudby, které byly později celostátně zrušeny.

V r. 1961 získala škola statut běžné střední hudební školy s pedagogickým oddělením a v r. 1976 jí byl dán název Konzervatoř pro mládež s vadami zraku. Od r. 1990 nese konzervatoř z tradičních důvodů jméno Jana Deyla, který však žádným hudebníkem nebyl. Tím ovšem byla J. Drtinovi zasazena poslední velká rána, protože chystal čestné pojmenování po Stanislavu Sudovi, kterého právem považoval za největšího českého nevidomého hudebního skladatele.

J. Drtina se staral nejen o úroveň školy, dával přednost nevidomým uchazečům o studium, ale také se stalo tradicí, že zajišťoval absolventům umístění v LŠU (ZUŠ), v čemž vyvíjel mimořádnou aktivitu. Tuto svou starost o absolventy pokládal za neoddělitelnou od své ředitelské funkce.

Současně při této škole vznikla Odborná ladičská škola pro zrakově postiženou mládež. Je jediná svého druhu. I na ní působili a působí zdatní nevidomí učitelé ladění, počínaje brněnským Františkem Podluckým.

Při nástupu do této školy měl J. Drtina ucelené hudební vzdělání, byl jako hudebník plně kvalifikovaný a vzhledem k tehdejšímu pojetí i politicky uvědomělý pro to, aby mu byla svěřena funkce ředitele. Chybělo mu však hudebně pedagogické vzdělání. Proto nejprve po doplnění vzdělání defektologického nastoupil na vysokou školu pedagogickou (1956), kterou dokončil v r. 1960. Potom se připravil k rigorózní zkoušce a získal doktorát z pedagogiky, defektologie a sociální psychologie.

Asi v r. 1950 ministerstvo školství poskytlo škole právo vychovávat učitele hudby. Bylo zřízeno tzv. pedagogické oddělení. Závěrečnou zkoušku bylo nutné vykonat na konzervatoři. V roce 1953 vypracoval J. Drtina návrh na třináctiletou hudební školu, ve kterém počítal s tím, že bude spojeno všeobecné povinné i hudební vzdělání podobně, jak tomu bylo v té době v Sovětském svazu.

V roce 1956 mínilo ministerstvo kultury školu zrušit. Nakonec bylo samo zrušeno a škola automaticky přešla do správy ministerstva školství v tehdejším oddělení pro mládež vyžadující zvláštní péče. Ve statutu však nebyly zdůrazněny tak podstatné otázky jako maturita a uplatnění. Trvalo pět let, než se poměry upravily.

V r. 1961 žádal PhDr. Jan Drtina o povolení maturit. Obdržel ho jak pro hudební, tak pro ladičskou školu. V té době ministerstvo školství změnilo název školy. Ustanovilo Střední hudební internátní školu a Odbornou ladičskou školu internátní. V r. 1976 na základě dosažených výsledků ministerstvo změnilo školu na konzervatoř. Bylo to bezesporu velkým úspěchem ředitele Jana Drtiny.

Jan Drtina zde pracoval jako ředitel až do roku 1982.

Byl členem mezinárodní komise pro Braillovu bodovou hudební notaci. Zabýval se problémy metod výuky bodové notaci, které umožní nevidomým učitelům hudby podrobné znalosti běžné notace. Vypracoval návrhy jejího reliéfního znázornění ve zvětšené podobě.

Jeho publikační činnost není zanedbatelná. Je to několik desítek pojednání o historii a stavu školy, se kterou srostl od dětství, o obecných problémech výchovy, Braillově bodové hudební notaci, zprávy z mezinárodních komisí apod. Napsal mnoho črt o nevidomých hudebnících z celého světa. Zajímavá je jeho rigorózní práce na téma Příspěvek k otázce vnímání slepých, např.: Přehled znaků Braillova mezinárodního notopisu (s I. Tylňakem) (1956); Otakar Heindl šedesátiletý (1975); Dějiny slepeckého hnutí po 2. světové válce (1983); Mimořádná moskevská konference o unifikaci bodového notopisu (1983); K jubileu Deylova ústavu (1950); Mezinárodní konference k otázce sjednocení Braillova notopisu (1965); Konference o unifikaci slepeckého notopisu (1967); Hlavní problémy škol II. cyklu v přípravě zrakově postižených pro povolání intelektuálního charakteru (1968); Nevidomí a naše socialistická společnost (1970); 10 let přátelství a spolupráce (1957); Invalidé ve výstavbě hospodářství (1954); Výchova mládeže s vadami zraku k povolání (1962); XI. vzdělávací kurs nevidomých a slabozrakých učitelů hudby (1970); 20 let hudební přípravy nevidomých a slabozrakých aj. (1968) Suda Stanislav (1986). Zajímavý je jeho příspěvek Vývoj konzervatoře pro mládež s vadami zraku, který zůstal v rukopise.

Jan Drtina byl osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé u nás přesto, že lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postižených občanů právě proto, že v ní byla vedoucí silou KSČ. V sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, neodporoval zástupcům politických orgánů, kteří trvali na včlenění nově vzniklého Svazu nevidomých a slabozrakých do společně organizovaného ideologicky angažovaného SI, ve kterém bude znovu mít KSČ vedoucí úlohu. Naopak, byl jedním z nejaktivnějších „sjednotitelů“.

Celý Drtinův život byl spjat s tehdejším komunistickým režimem. To nikdy nepopíral. Byl natolik čestný, že to zveřejňoval i po roce 1989 s vědomím osamocenosti. Podobně je poznamenána i jeho publikační činnost. Je však třeba dodat, že jsou v ní také neznámé informace nebo zprávy, které jinde nenajdeme.

V září 1994 opustil navždy své dlouhé trápení s nevyléčitelnou chorobou jater i problémy se společenskou izolací, které ho v posledních letech potkaly.

Svou hudebně organizátorskou činností patří Drtina bezesporu k těm nejvýznamnějším nevidomým hudebním zjevům a je nepochopitelné, proč nebyl jedním z kandidátů, po kterých by měla být nazvána speciální Konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze, kterou založil.