Pro pohyb v rejstříku zvolte písmeno indexu
A
B
C
Č
D
E
F
G
H
Ch
I
J
K
L
M
N
O
P
Q
R
S
Š
T
U
V
W
Y
Z
Ž
předchozí: HAMMEL, Robert
další: HANAVA, Hokinoiči
* 15. 6. 1915
† 4. 9. 1999
Významná osobnost české tyflopedie.
Učitel, později ředitel Brněnského ústavu pro nevidomé děti a mládež. Na místo vrchního ředitele moravských ústavů pro slepce1 nastupuje již jako zkušený učitel. V roce 1950 se stává také ředitelem školy při ústavu v Brně. ZŠ pro nevidomé žáky v Brně přivedl na úroveň běžných škol. Byl dlouholetým členem redakční rady odborného časopisu Otázky defektologie. Je však třeba připomenout, že v r. 1950 zřejmě podlehl ideologickému tlaku reprezentovaného tvrzením, že za socialismu bude nevidomých ubývat a MŠ pro nevidomé děti v Brně byla v jejich neprospěch zrušena.2 Jiné problémy vznikly tím, že nedocenil (i když kontroverzní) osobnost Fr. Urbana, vynikajícího tyflotechnika s dlouholetou praxí, který nebyl přijat do zaměstnaneckého poměru. D. Hanák však později našel vhodnou náhradu.
Jako dlouholetý ředitel ZŠ pro nevidomé a slabozraké žáky v Brně se po Vl. Rackovi zasloužil o další přeměny ústavní školy ve školu odpovídající reálné společenské situaci. Je spravedlivé zhodnotit, že i přes tvrdé ideově politické tlaky se podílel na demokratizaci výchovy a vzdělávání nevidomých i slabozrakých dětí ZŠ. Po Vl. Rackovi převzal a rozvinul iniciativu tvorby speciálních učebních plánů, učebních osnov i učebnic pro nevidomé žáky. Hanák byl dlouholetým koordinátorem jejich tvorby.
Podílel se na tvorbě koncepce základních i středních škol pro nevidomé studenty, zasloužil se o založení neplně organizované ZŠ pro slabozraké žáky v Brně (1957), je iniciátorem otevření střediska pro vývoj a výrobu speciálních učebních pomůcek v Brně. Má své místo v rozvíjející se defektologické praxi, kde se opíral o zkušenosti nevidomého učitele R. Krchňáka.
Narodil se v Šitbořicích u Hustopečí. V letech 1921–1927 navštěvoval OŠ v Nikolčicích, 1928–1936 gymnázium v Brně. Zkoušce učitelské způsobilosti se podrobil v r. 1937 na učitelském ústavu v Brně. V r. 1940 se zúčastnil kurzu pro sportovní cvičitele. Učitelskou způsobilost pro vyučování v měšťanských školách (tzv. IV. odbor) nabyl v r. 1944. V r. 1957 absolvoval studium na VŠP v Brně.
Vyučovat začal v r. 1939 jako výpomocný učitel. Do brněnského ústavu nastoupil již jako zkušenější učitel v r. 1946 po odcházejícím učiteli Pozdníkovi. Měl již elementární poznatky o nevidomých žácích jako člen komise pro zkoušky z učiva měšťanské školy, kterým se někteří nevidomí a slabozrací žáci brněnské školy podrobovali ve škole v Chrlicích, kde Hanák vyučoval. Od dubna 1950 do konce roku působil po páteru N. Doleželovi jako vrchní ředitel všech moravských ústavů pro nevidomé děti i dospělé osoby.
Dne 1. ledna 1951 byly všechny ústavy pro nevidomé zrušeny. Základní a střední školství bylo odděleno. V Brně zůstává pouze osmiletá národní a střední škola. Po odstoupení Vl. Racka vykonává D. Hanák od 1. září 1950 do 31. Července 1977 i funkci ředitele školy. Pokračuje a rozvíjí mezinárodní styky, je propagátorem celostátních sportovních her zrakově těžce postižených dětí a mládeže, byl dlouholetým členem jejich organizační komise. Na základě zásady spojení školy se životem přeměnil dětský domov na internát, ve kterém však dožívaly výchovné manýry minulých desetiletí.
V r. 1953 se konaly první lehkoatletické závody žáků ZŠ pro nevidomé (Praha, Brno), které inicioval L. Nop. D. Hanák byl jejich nadšeným podporovatelem a cvičitelem i jedním z hlavních organizátorů.
Svou širokou iniciativou získává D. Hanák v defektologii společensky významnou pozici. Je všude tam, kde se organizují tyflopedické semináře i akce s defektologickou tematikou. Dvakrát se podílel na přestavbě obsahu speciálního školství. Nejdříve při budování socialistické školy, podruhé v r. 1976, kdy byly realizovány nové projekty komunistické výchovy základních a středních škol pro nevidomé a slabozraké studenty v duchu tzv. politické normalizace. Z jeho iniciativy bylo v r. 1961 obnoveno vyučování hře na hudební nástroje.
Byl dlouholetým předsedou poradního sboru n. p. Komenium pro tvorbu speciálních učebních pomůcek. V této funkci se zasadil o vznik Vývojového a výrobního střediska n. p. Komenium v Brně.
Při projednávání otázek týkajících se speciálního školství se jeho přítomnost stává samozřejmou. Podílel se na tvorbě několika titulů speciálních učebnic pro nevidomé žáky. Spolupracoval na několika titulech speciálně zaměřených sborníků, externě spolupracoval s katedrou speciální pedagogiky PF UP v Olomouci.
Bilancujeme-li intenzívní dlouholetou odbornou činnost D. Hanáka, zůstává jeho osobnost natrvalo zapsaná jako tvořivá a nelze ji jednostranně opomenout. Je však jisté – i když nebyl filozoficky spjat s marxismem – že mu musel být jedním z prostředků, jak dosáhnout prospěchu pro tyflopedické školství. Jinak to v této době ani nešlo. Hanák zůstává příkladem jednoty racionálního i emocionálního vztahu k oblasti, ve které dlouhá léta a rád působil. Zanechal zde hlubokou brázdu, ve které by měly klíčit květy životních úspěchů nevidomých dětí i dospělých i podněty pro práci současných pedagogů.
Ve svém širokém záběru nemohl zvládnout problémy s údržbou budovy ani jejím hygienickým vybavením. Vždyť až do jeho odchodu se topilo uhlím lokálním vytápěním, v učebnách scházela umyvadla aj. Později už neměl sílu ubránit školní zahradu, neměl ani snahu odrazit její plánované odejmutí pro stavbu státní budovy. Tuto kritickou situaci vyřešil nastupující ředitel.
Hanákovu společenskou aktivitu doplňovala vždy dobrá nálada a výjimečná společenská adaptabilita. Právě touto vlastností si získával pozici nepostradatelného. Za svou činnost byl několikrát veřejně oceněn a vyznamenán. K žákům měl kladný, spíše kamarádský vztah. Velkou oporou v odborných otázkách mu byl nevidomý učitel R. Krchňák.
Hanákovy teoretické práce najdeme spíše v odborných časopisech a sbornících. Je to několik desítek příspěvků. Z nich uvádíme: Brněnská škola pro slepé hodnotí svou práci (1952); Spolupráce Brna s Prahou – sborník ke 150. výročí založení Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech (1957); 125 let trvání ústavu pro slepé v Brně (1960/61); Hledáme nové cesty ve výchově nevidomých (1960/61); 13. listopad – Den slepců (1961/62); Všeobecné zásady pro tvorbu učebnic pro nevidomé (1962/63); Specifické problémy internátní školy pro nevidomé děti (1962/63); XI. ročník lehkoatletických závodů (1963/64); 13. listopad – Den nevidomých (1966/67); Pracovní výchova ve škole pro děti s vadami zraku – sborník speciální pedagogiky (1967); K problematice evidence mládeže s vadami zraku (1968/69); K evidenci zrakově vadné mládeže (1969/70); 135 let trvání školy pro nevidomé v Brně (sborník prací) (1970); Podmínky socializace zrakově vadné mládeže (1973/74); Příprava na povolání zrakově vadných dětí (1974/75); Vývoj institucionální výchovy zrakově vadné mládeže (Sborník J. Vališové) (1975); Podíl družebních styků českých a slovenských škol pro nevidomé na vlastenecké a internacionální výchově (1976/77); Zemřel J. Fučík (1976/77); Specifika vyučování jazyku českému v 1. ročníku ZŠ pro nevidomé (1977/78); PhDr. Jan Drtina, šedesátník (1977/78). Dále je spoluautorem sborníku: Péče o děti s vadami zraku (Praha 1957), Statě z tyflopédie (Praha 1962), Postižené dítě v rodině (Praha 1968). K učebnicím, jejichž je autorem, zpracoval metodické průvodce.
*1) Mimo Zemský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí a mládeže to byly další tři zařízení Spolku pro péči o slepé na Moravě – Opatrovna s MŠ, pracovní ústav v Chrlicích a domov důchodců ve Hvězdlicích
*2) Viz Hanák, Drahomír
o publikaci
stáhnout lexikon
© PhDr. Josef Smýkal – Brno 2006
Tištěnou publikaci vydalo
Technické muzeum v Brně
Knižnice oddělení Dokumentace tyflopedických informací
ISBN 80-86413-30-6
EAN 978-80-86413-30-3