HRONEK, Jaroslav

* 6. 1. 1908

† 29. 9. 1999

Český pedagog, tyfloped.

Hronek je zakladatelem a prvním ředitelem ZŠ pro tupozraké a šilhavé děti v Kroměříži.

Jeho oborem byla práce na modernizaci pojetí pedagogické péče o děti s funkčními poruchami vidění. V této oblasti byl jako pedagog novátorem. Rovněž jeho působení na PF UP v Olomouci ve specializaci výchova tupozrakých a šilhavých bylo přínosem.

Narodil se v Zádveřicích. Po dokončení studií na učitelském ústavu působil nejdříve jako učitel v obecných školách. Potom až do r. 1939 vyučoval v Komenského pokusné škole ve Zlíně. Své vzdělání si rozšířil zkouškami pro vyučování v měšťanské škole a zkouškami pro vyučování ve školách zvláštních, ve školách pro žáky s vadami zraku a ve školách pro děti zanedbané. Absolvoval rovněž tehdy přechodně zavedený vysokoškolský kurz z logopedie.

Za druhé světové války byl za činnost v ilegální vojenské organizaci Obrana národa po dva a půl roku vězněn v brněnských Kounicových kolejích a i jinde. Zbytek války pracoval jako dělník a kalkulant u firmy Baťa.

Po osvobození pracoval na Národním výboru. Znovu se však vrací do pedagogické oblasti a to nejdříve jako školní inspektor. Od r. 1951 do r. 1969 působil jako učitel, později jako ředitel školy při ortoptickém oddělení kroměřížské nemocnice. V té době začal externě přednášet základy tyflopedie v dálkovém studiu na brněnské vyšší pedagogické škole, později na katedře speciální pedagogiky PF UP v Olomouci.

Ani po odchodu do důchodu (1973) nezůstává stranou. Pracuje v pedagogicko-psychologické poradně ve Zlíně, kde působil jako aktivista několik let. Ve Zlíně prosadil otevření ortoptické MŠ. S vedením školy spolupracoval do vysokého stáří. Tato škola začala později přijímat i žáky nevidomé a slabozraké.

S velkým úspěchem se setkala jeho tři pedagogická čtení. Často publikoval sám, nebo jako vedoucí autorského kolektivu příspěvky, ve kterých uveřejňoval výsledky svých výzkumů. Především se zaměřoval na psychiku zrakového vnímání těžce zrakově postižených dětí, ve které viděl jednu ze zásadních cest modernizace veškeré tyflopedické práce svého zaměření. Studentům předkládal výsledky jako diskusní látku a vedl je k poznávání základních charakteristik tyflopedické praxe i teorie. Je to celkem na 70 článků, pojednání, statí aj. Jeho skriptum Vybrané kapitoly z historie péče o děti s vadami zraku (1971) je dosud nepostradatelnou pomůckou pro studenty.

Za svou pedagogickou činnost byl několikrát oceněn a vyznamenán.