KLEIN, Johann Wilhelm

* 11. 4. 1765

† 12. 5. 1848

Světoznámý rakouský tyfloped.

Je všeobecně pokládán za jednoho z největších tyflopedů 19. století. Založil Výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé ve Vídni, je autorem reliéfní hladké, ale v některých oblastech známější tzv. propichované reliéfní latinky, která nejdéle soutěžila s Braillovým písmem. Jeho tzv. psací stroje jsou již dnes předmětem zájmu sběratelů a slepeckých muzeí. Ve svých závažných spisech zachycuje a zobecňuje množství zkušeností, pro které byl odborníky vyhledáván a ještě několik desetiletí po jeho smrti se v některých zemích jeho názory považovaly za jedině správné. Vychoval několik nadšených tyflopedů, kteří se ujali zakládání dalších podobných ústavů. Žádný jiný zahraniční odborník neměl tak mocný vliv na rozvoj výchovy nevidomých u nás jako právě J. W. Klein. S jeho jménem se již dnes tak často nesetkáváme. Bez znalosti obsahu jeho spisů bychom se však neměli obejít ani dnes.

Narodil se v Allerheimu jako syn komorního rady. Po ukončení studií práv na stuttgartské Karlově vysoké škole (1788) přijímá místo správce justičního úřadu. Zdálo by se, že o jeho celoživotní právnické kariéře je tímto rozhodnuto, nebýt ovšem jeho zvláště silného sociálního cítění. Zásadní vliv na celoživotní postoje J. W. Kleina měla francouzská revoluce. Po vtrhnutí francouzských vojsk do Bavor byl natolik zklamaný, že se v r. 1799 odstěhoval do Vídně, kde se hodlal věnovat péči o nejubožejší skupinu obyvatelstva. V r. 1802 se stává ředitelem Krajského chudinského úřadu. O rok později je jmenován členem dvorní komise pro chudé. Při výkonu této služby se přirozeně seznamuje i s problematikou života nevidomých dětí i dospělých. Zaujala ho především katastrofální situace malých nevidomých dětí, které při výkonu svého povolání viděl při návštěvách rodin i jinde vyrůstat většinou na pokraji nejchudších vrstev obyvatelstva bez základní péče a mnohdy jen náhoda je zachránila před smrtí zmrznutím nebo hladem. K těmto špinavým a hladovým, všemi opovrhovaným dětem, přilnul nejmocnější lidskou láskou, která ho vedla k brzké realizaci záměru pomoci jim.

V letech 1804–1807 vydává Rakouský časopis pro chudinskou podporu. Popisuje v něm ubohý stav chudiny a vyzývá k nápravě. U těchto proklamací však nemínil zůstat. Byly jen apelem pro veřejnost.

Na Kleina silně zapůsobili dva nevidomí umělci, kteří v něm utvrdili přesvědčení, že nevidomý je člověkem, kterého nelze odmítat. Především to byla nevidomá hudební skladatelka, virtuoska a majitelka hudební školy Marie Terezie Paradisová, která v té době působila ve Vídni. Také ho mocně upoutaly básně nevidomého moravského rodáka Antonína Berghofera, jemuž umožnil vydání jeho sbírky básní. V době, kdy Kleina plně zaujala myšlenka založit ve Vídni Výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé (dále jen ústav), vyšla publikace Krátký návrh ke zřízení ústavu pro slepé děti, kterou napsal vídeňský magistrátní rada Franz Gahais. Klein se také dovídá o dřívější Haüyově činnosti. S Paříží však užší styky nenavazuje, protože po odchodu V. Haüye se tamní ústav rozpadl. Bez zvláštního povšimnutí ponechává také Weinbergerův pokus založit ve Vídni ústav již v r. 1798. Jako silná osobnost jde svou vlastní cestou. Jeho úmyslem je věnovat se malým nevidomým dětem, což bylo v této době mimořádně neobvyklé. Většina ústavů svou činnost zahajovala se staršími dětmi nebo dospívající mládeží.

V rámci své sociální činnosti se v r. 1804 seznamuje s nevidomým devítiletým chlapcem Jakubem Braunem. Získat souhlas jeho rodičů k soustavné výchově nebylo vůbec obtížné. V této době se Klein také žení, a tak mohl chlapce přijmout do své nové domácnosti. Manželka ho v jeho úmyslech podporovala. Byla mu po celý život zdatnou a obětavou pomocnicí.

Se soustavným vyučováním začali 13. května téhož roku. Protože Klein neznal zkušenosti Haüyovy a o anglických a skotských zařízeních neměl žádné zprávy, budoval své výchovné a vzdělávací metody na intuici a vlastních zkušenostech. Zdá se, jakoby o cizí zkušenosti vůbec ani nestál. Nepřijal ani názor Fr. Gahaise, který doporučoval zřídit v ústavu pro nevidomé děti oddělení pro poloslepé. Nenavazuje vlastně na žádný vzor. U veřejnosti se nesetkává s pochopením, jelikož jeho práce byla všeobecně pokládána za zbytečnou. Potencionální mecenáši nevěřili v účelnost takového zařízení. Finanční prostředky se mu proto dařilo shromažďovat jen poskrovnu. Nikdo se nehodlal podílet na tak nejistém projektu, protože nevidomí byli stále pokládáni za nevzdělavatelné a ve společnosti za nepoužitelné. Klein se přesto odhodlává dokázat, že i oni mají předpoklady k životu uprostřed lidského společenství i k tvůrčí činnosti. Rovněž státní aparát měl v této době jiné starosti, byly to doby zvýšených válečných nákladů. Klein však vytrval a těžké začátky překonal. Práci mu usnadňoval jeho mimořádně nadaný a hlavně pilný žák. Braunova přirozená inteligence a také jeho chuť do učení jim umožňovala překonávat všechny překážky, které se vyskytly a brzdily cestu k vytčenému cíli.

Vyučování začalo podle systematicky připravených plánů. Klein si sám zhotovoval potřebné učební i jiné pomůcky. Mimo to se rovněž věnuje úpravám některých společenských her. Nikoliv totiž jen pouhé povinnosti, ale také zábava byla součástí výchovy. Tento přístup byl neobvyklý, měl ale své kladné vlivy na vzájemné vztahy učitele a žáka.

Po roce společné pilné práce představil Klein svého žáka veřejnosti. Dokladem toho je zmínka ve vídeňském tisku Wiener Zeitung ze dne 24. července 1805. Píše se, že předvedl čtení a psaní reliéfních písmen, počítání a orientaci na reliéfních zeměpisných mapách. Braun již ovládal také některé manuální práce jako paličkování, háčkování, práce s papírem aj.

Braun byl Kleinem také představen císaři, který byl velice spokojený a rozhodl ročně subvencovat vznikající ústav za účelem jeho rozšíření. Na základě toho již Kleinova činnost neuniká pozornosti a zvláště po císařově peněžitém daru začaly konečně plynout peníze od jednotlivců i korporací. Ústav bylo možné rozšířit. Zavádí se výroba provazů, stuh, řemenů, opasků, síťování, práce se dřevem aj. Mimo rozvíjení zručnosti dbá Klein na pěstování tělesné zdatnosti chovanců, což v této době nebylo obvyklé.

Zvláštní pozornost věnuje Klein výuce čtení a psaní. Pro psaní tužkou používali jeho žáci Gildbergův přístroj. Osobní význam J. W. Kleina v tomto okruhu je, že vytvořil dvě vlastní latinky, později ještě dlouho populární. Nejdříve to byla hladká reliéfní latinka z písmen velmi jednoduchých tvarů (1805). Jelikož se neosvědčila pro vlastní psaní, převzal dosavadní zkušenosti nevidomého učitele Curyšského ústavu pro nevidomé F. G. Funka s latinkou propichovanou špendlíkovou soustavou. Všechna písmena co nejvíce zjednodušuje, aby byla hmatem dobře čitelná. Pro psaní touto propichovanou latinkou vytváří speciální přístroj všeobecně nazývaný Kleinovým psacím strojem (1811). Zabývá se rovněž problematikou hudební notace pro nevidomé. Učinil dokonce pokus využít k tomu svou propichovanou latinku. Nesetkal se však s úspěchem přesto, že pro psaní takových not použil vhodnější psací aparaturu. Hudební vzdělávání svých žáků považoval za nezbytné. Pokusil se dokonce vymezit obtížnost hry na různé hudební nástroje. Pro výuku zeměpisu vytváří dřevěné rozkládací mapy. Měly charakter stavebnice.

Dospělým nevidomým pro jejich samostatný pohyb na ulici doporučoval jako průvodce psa.

Své první zkušenosti popisuje v knížce Popis zdařilého pokusu přivést slepé děti k užitečnosti v občanském životě. Dílo je brzy populární a ihned přeloženo do italštiny. Kleinův ústav se stává pozoruhodností Vídně.

Reakcí jeho odpůrců bylo oznámení úřadům, ve kterém je osobně osočován. Kleinova práce však již v této době byla všeobecně oceňovaná, a tak vlastně jediným, a to proti očekávání kladným výsledkem bylo, že ústav byl v r. 1816 zestátněn. Tak byly konečně vytvořeny podmínky pro získávání mladých lidí, kteří se chtěli věnovat výchově a vzdělávání nevidomých dětí. Právě v této době sem přichází i J. R. Beitl, budoucí zakladatel ústavu v Bratislavě a později v Brně.

Klein se postupně stává populární osobností mezi odborníky. Ze zahraničí dochází mnoho dopisů a dotazů. Jsou to např. známé dopisy J. Knieho, nevidomého zakladatele a ředitele ústavu ve Wroclawi. ředitel ústavu v Linci mu posílá (již v r. 1823) ke konzultaci svůj návrh bodového písma. Později mu píše i sám L. Braille. Klein však oba návrhy odmítá. Žádné bodové písmo nepovažuje za vhodné. Je autorem názoru, že jakékoliv písmo, které se nepodobá latince, izoluje nevidomé od ostatní společnosti. Jeho tvrzení převzalo potom mnoho dalších tyflopedů.1

Klein začal nepotřebné, neosvědčené a zastaralé učební pomůcky uschovávat. Takto spolu s vyžádanými pomůckami od jiných ústavů vzniká specifická sbírka. Tak je také založeno historicky první slepecké muzeum (1837).2

Prosazoval, aby i na běžných školách byla věnována péče o vzdělávání a kultivování nevidomých. V r. 1810 byla vydána vládní vyhláška, ve které se upozorňuje na možnost vzdělávat nevidomé na školách v místě jejich bydliště. Jelikož Klein tuto akci vyvolal, cítil se povinen dát do rukou učitelů odbornou pomůcku. V tomto směru nebyly dosud žádné rozsáhlejší zkušenosti. V r. 1819 vydává proto publikaci s názvem Učebnice vzdělávání slepých.

Protože většina dětí, které přijal do ústavu, byla velice zanedbaná, věnuje se péči o jejich předběžnou výchovu v rodině. Tuto považuje za základ budoucích životních úspěchů. Jeho publikaci Návod k účelnému zacházení se slepými dětmi v kruhu rodinném lze považovat za první příručku pro rodiče nevidomých dětí raného období.

Při propuštění prvních chovanců z ústavu se ukázalo, že prakticky nemají žádnou možnost uplatnit se v životě. Klein proto upadá znovu v nemilost a dokonce mu byla při jeho případném odstoupení navržena penze. Nebyla to však nedostatečná příprava žáků pro život, nýbrž tvrdé společenské podmínky, které nevidomým neumožňovaly pracovat a svou prací se samostatně živit. Tato situace nakonec vedla k otevření azylu (1826) jako Zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu pro starší nevidomé, jehož se stává ředitelem.

Tak jako velká většina tyflopedů 19. století, i sám Klein idealizuje některé vlastnosti a možnosti nevidomých, např. i tím, že je považoval za nejlepší učitele nevidomých dětí. Vycházel z některých pedagogických úspěchů nevidomých, které poněkud přeceňoval. Na druhé straně se přikláněl k názoru, že nevidomí by neměli pracovat společně s vidomými. Je jim třeba poskytnout útočiště, protože přesto, že nevidomý je vzdělaný a je zručný, nehodí se pro společné zaměstnání s vidomými. Všestranné působení J. W. Kleina mělo nakonec za následek vydání císařského zákona z r. 1846.

Dívky by se měly umístit v klášterech. V této oblasti se nevymanil z běžného přístupu ostatních pedagogů.

V r. 1842 dochází znovu mezi představenstvem spolku a Kleinem k názorovým diferencím, které ho nakonec vedly k tomu, že se pomalu začíná uvolňovat od vedení obou ústavů a věnuje se dokončení několika odborných prací. Ústav za něho dočasně vedl učitel Mat. Pohleutner.

Jeho šťastný rodinný život narušuje úmrtí dcery v jejích 19 letech. Klein je konečně přemožen a uzavírá se do sebe. Koncem života je tělesně i duševně úplně vyčerpaný. Kontakty s okolím narušuje jeho silná nedoslýchavost. Ještě před svou smrtí se stává svědkem, jak se ústav za válečných událostí přeměňuje v nemocnici a jeho chovanci jsou přemístěni do azylu. Umírá vyčerpaností. Jeho nástupcem se stává později významný rakouský tyfloped českého původu M. Pablasek.

Kleinův vliv zasáhl i české země. Jednak tím, že se svým prvním žákem navštívil Prahu, jednak proto, že J. R. Beitl, původně učitel v Ústavu pro nevidomé ve Vídni, se stává zakladatelem ústavu v Brně. Klein měl vliv i na založení ústavu v Bratislavě, později přeneseného do Pešti. Nepřímo působil svými zkušenostmi na rozvoj ústavu ve Wroclawi. Měl také vliv na založení několika ústavů v Rakousku, Německu i jinde. Kleinův věhlas byl tak velký, že různé úřady z Rakouska i ze zahraničí k němu posílaly své školní odborníky, aby je Klein naučil svému umění a stali se jeho žáky, jako např. Fr. Müller, J. Stüber, J. R. Beitl aj., kteří s jeho pomocí založili nové ústavy (Bratislava, Brno, Freiburk, Mnichov). Plným právem ho nevidomí ve své době nazývali Otcem slepých. Z tohoto širokého záběru pramení jeho odborná popularita a respekt. Již dávno bylo Braillovo písmo přijato jako nejlepší, ale Klein nic neutrpěl na své vážnosti.

Jeho odborně literární odkaz je mimořádně bohatý a hodnotný. Mimo časopisecké články to jsou následující díla: O chudobě, odstranění žebroty a péči o chudé (1792); Popis zdařilého pokusu přivést slepé děti k užitečnosti v občanském životě (1805); O vlastnostech slepých a jak s nimi jednat (1808); Učebnice vyučování slepých (1819); Návod k účelnému zacházení se slepými dětmi v kruhu rodinném (1836); Dějiny vzdělávání slepých dětí (1836); Ústavy pro slepé ve Vídni (1841); Vedení slepých dětí, které nejsou v ústavech (1844); Návod k poskytnutí nutného vychování slepých dětí (1845); Písně pro slepé a o slepých (1845); Gymnastika pro slepé (1847) (vyšla rok před jeho smrtí).

*1) Připomeňme si, že Braillovo písmo bylo nejdříve zavedeno v Paříži, kde vzniklo, a to právě až v r. 1850, celých 25 let po jeho vytvoření

*2) A. Klarovi se stalo toto zařízení příkladem pro založení podobného ústavu v Praze r. 1832