KÖCHLIN, Alphons

* 22. 3. 1821

† 1. 7. 1882

Zakladatel Ústavu pro nevidomé v Mülhausenu a Illzachu (v současné době Francie).

Narodil se v Thannu jako syn továrníka. V rodině bylo již několik dětí. Jestliže většina jich předčasně zemřela, je div, že to nepotkalo právě tohoto chlapce.

Po studiích na místní reálce se stal zaměstnancem banky. Ve dvaceti letech ho začala trápit vážná oční choroba. Zrak se mu postupně zhoršil až do úplného oslepnutí v 38 letech. Odešel do předčasné penze.

V r. 1854 se dovídá o Ústavu pro nevidomé v Lausanne. Bylo pro něho nepochopitelné, že nevidomí se mohou učit a také pracovat. Nakonec překonal svou plachost před nevidomými a odebral se do Lausanne.

Tam byly ovšem přijímány jenom děti. Potom, když se rozhodl, že se chce stát učitelem nevidomých, byl přijat. Učil se číst a psát, vyplétat židle, plést sítě i punčochy.

V r. 1855 se stěhuje do Müllhausenu, kde našel neznámého nevidomého chlapce. Vzal si ho k sobě a začal ho učit. Po upozornění, že jsou i jiní slepci, kteří se živí žebrotou, vyhledal několik dalších a získal je k tomu, aby k němu docházeli do bytu.

Köchlinova činnost se stávala stále známější. S obstaráváním dalších financí pomohli přátelé. Do jeho bytu se nakonec nemohli všichni vejít. Požádal proto matku jednoho svého žáka, a ta uvolnila část svého velkého bytu. Švagr mu navrhl, aby spolu zakoupili starý opuštěný dům. Ten však brzy zemřel, ale právě tehdy už byl nový ústav pro nevidomé uznán státními orgány. Žilo se zde velice chudě, prakticky z ruky do úst. Nadšení na obou stranách však vítězilo.

V r. 1856 začal Köchlin usilovat o vydání bible reliéfním písmem. Záměr se uskutečnil. Pro ten účel upravil reliéfní latinku. Bible byla dokončena za dlouhých sedm let.

V r. 1857 se ústav přestěhoval do Illzachu. Poměry byly stále velmi svízelné, učitelem je stále pouze Köchlin. Pro pracovní vyučování a hudební výchovu docházeli vidomí učitelé, kteří vyučovali bezplatně. Ústav byl vlastně v izolaci od jiných. Köchlin nepřebíral od nikoho žádné zkušenosti, metody si vybíral samostatně. To se nutně muselo projevit na výsledcích. Nedostatek znalostí doháněl mimořádnou pílí. Zdůrazňoval rozvoj hmatu. Neustále se opíral o své dříve získané zrakové představy, takže nerozuměl těm nevidomým, kteří byli slepí od narození.

V r. 1860 dal podnět ke vzniku kuratoria. Byl konečně schválen i statut ústavu. Köchlin byl jmenován doživotním ředitelem. Začínají se konečně pravidelně vydávat ročenky, ve kterých Köchlin svůj ústav nazývá azylem, takže se veřejnost právem domnívala, že se jedná o zaopatřovací ústav. V r. 1861 bylo možné ústav rozšířit přístavbou.

Svou slepotu snášel velice těžce. Když přibyly i starosti s nevyléčitelnými nemocemi bratrů, přiklonil se k mystice.

Od r. 1881 se jeho duševní stav stále zhoršoval. Trpěl nervovými obtížemi a dostavily se i záchvaty. Nemoc končila rozpadem osobnosti a posléze smrtí. Skončil se život plný vzruchů a trápení pro zakladatele tohoto ústavu a konečně i pro samotné jeho svěřence.