KRCHŇÁK, Rudolf

* 3. 8. 1905

† 9. 1. 1996

Povoláním hudební pedagog. Svou literární tvorbou epický lyrik, ale zároveň slepec realista, hudební skladatel, publicista, funkcionář PSSS a SI – patří bezesporu k osobnostem, které v historii českého slepectví zaujaly natrvalo svůj specifický prostor. Odstupem let se stále jasněji krystalizuje jeho úloha v zájmových oblastech tehdejšího života nevidomých lidí. A právě proto, že se v současné době mění styl života zrakově těžce postižených dětí i dospělých, cítíme potřebu připomenout osobnost, která ve své době ovlivňovala směr zájmové i politické činnosti české slepecké minority. Jako učitel hudby přispěl k tomu, aby se nevidomým i slabozrakým studentům hudby i učitelům hudby otevřela cesta společenského uznání. Jako mladý básník i pozdější beletrista se svým uměleckým ztvárněním života slepce i svými mezinárodními styky zařadil do skupiny, která usilovala o vyšší kulturní a společenskou úroveň nevidomých lidí.

R. Krchňák se narodil v Brně jako syn bankovního zřízence s minimálním zbytkem světlocitu a barvocitu (viz jeho vlastní životopis). Po celý život se mu vybavovaly barvy okolních domů i jiných předmětů.1 I tento nepatrný světlocit a barvocit mu ulehčoval komunikaci s okolím i s jinými dětmi, s nimiž se v předškolním věku stýkal jen sporadicky.

Základní vzdělání získal částečně ve škole svého bydliště společně s vidomými spolužáky. S nimi prožíval i většinu dětských her. Snad právě tato skutečnost mu později pomáhala v překonávání životních překážek nejvíce. Do Zemského ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí a mládeže v Brně byl přijat až ve svých 13 letech, pobyl zde do r. 1927. Ve svých vzpomínkách vypráví o dojmech, které na něho udělal zvuk klavíru. Poznal jej až v ústavu. Vzpomíná, že u klavíru dovedl sedět celé hodiny a vyťukávat libé souzvuky dvou i tří souzvuků. Hudbu si okamžitě silně zamiloval.

Základní vzdělání dokončil vykonáním zkoušky z učiva měšťanské školy. Taková možnost se pro nevidomé žáky v Brně právě objevila. Po ukončení povinné školní docházky studoval jeden rok v soukromé obchodní škole.2 Po povinném vyučení kartáčníkem se plně věnoval studiu hudby u F. Antoníčka a L. J. Kubíčka. Státní zkoušku z hudby (hra na klavír) vykonal na Brněnské konzervatoři v r. 1927. Poté absolvoval dva roky přednášek u Vladimíra Helferta na FF MU v Brně. Hudba Krchňáka sice lákala, ale jeho intelekt a literární sklony ho směrovaly jinam.

Hudba se stala nakonec R. Krchňákovi povoláním, literatura a literární i hudební tvorba osobní potřebou a nedílnou součástí kulturního vyžívání, práce v zájmových slepeckých organizacích morální potřebou. Pro jeho osobnost bylo charakteristické, že všechny tyto tři složky svých zájmů rozvíjel tvořivě a zanechal v tom směru prokazatelná svědectví.

V brněnském ústavu působil 40 roků (1927–1967) jako učitel hudby. Nejdříve externě s malým počtem hodin, později jako řádný učitel. Současně vyučoval soukromě (plat z činnosti v ústavu nedostačoval k obživě), a to především dějinám hudby, sluchové analýze a hudební teorii, kteréžto obory byly jeho doménou. Zúčastnil se přípravy mnoha nevidomých a slabozrakých žáků ke státním zkouškám z hudby (dějiny hudby, sluchová analýza, hudební formy) zpočátku působením v přípravném kurzu založeném L. J. Kubíčkem v r. 1927. Žáky školního věku vyučoval hře na klavír.

Později připravoval žáky ZŠ pro nevidomé (klavír, akordeon) ke studiu na SHŠI pro mládež s vadami zraku v Praze. Ve škole také vedl dětský pěvecký sbor. K dětským divadelním představením, které hráli sami nevidomí žáci, připravoval hudební předěly a scénickou hudbu. Zúčastnil se prací na koncepci speciálních učebních osnov hudební výchovy a hry na hudební nástroje. Pro nevidomé žáky ZŠ napsal učebnici Českého zkratkopisu podle D. Hoňkové, pro dospělé ve spolupráci s učitelem L. Nopem sestavil slabikář pro později osleplé.

Činnost učitele hudby v ZDŠI pro nevidomé Krchňák ukončil v r. 1967. I potom po celou dobu skutečně aktivního odpočinku neutuchá jeho zájem o dění v zájmovém i kulturním životě nevidomých nejen u nás, ale také v zahraničí. Zajímaly ho především pikantní události. V této době přeložil a uveřejnil mnoho časopiseckých příspěvků z nejrůznějších oblastí života, práce a kultury nevidomých lidí v zahraničí. Ovládal několik cizích jazyků. Až do pozdního stáří se věnoval překladům ze zahraničního slepeckého tisku, které uveřejňoval v časopise Zora.

Krchňák je autorem několika cyklů i jednotlivých písní pro soprán, ženský i mužský sbor. Jsou to např.: Letní den, Podzim, Jaro, Japonská poesie, Slunečná cesta, Za létem a Přijďte k nám, vše s doprovodem klavíru. Pro mužský sbor napsal Tři sbory. Scherzino a Baladu pro klavír, Sonatinu pro příčnou flétnu a klavír. Krchňákovo skladatelské dílo zůstalo v rukopisech. Jeho skladebná forma i hudební vyjadřovací prostředky patří spíše do 19. století.

O hudební i jiné problematice napsal na desítky příspěvků do různých časopisů, především v období třicátých až šedesátých let. Jsou to např.: Slepí hudebníci a ladiči pian (Kalendář přátel slepců 1930); Podpůrný spolek samostatných slepců (Péče o slepé 1945); K problematice manželství slepců (tamtéž 1945); Slepí v dějinách hudby (Svět nevidomých 1947); Hudební večer nevidomých umělců (tamtéž 1947); 30 let slepeckých dílen PSSS (Cesta slepých 1948); 10. výročí úmrtí V. Rjazanceva (Práce invalidů 1952); Devatero řemesel (tamtéž 1957); K 150. výročí narození L. Brailla (Otázky defektologie 1959/60); Odborně politický kurs pro nevidomé učitele hudby (Práce invalidů 1959); 13. listopad – Den slepců (Otázky defektologie 1959/60); Návrh kancelářského těsnopisu pro slepé v sedmibodové soustavě (v bodovém písmu) (1960); K problematice elementárního vyučování nevidomých hře na klavír (Otázky defektologie 1964/65); Zpráva ze zasedání subkomise pro slepecký notopis (Tyflologické listy 1967); Několik postřehů z péče o nevidomé v Jugoslávii (tamtéž 1967); Jan Schwarz (Otázky defektologie 1971/75); K 100. výročí narození ředitele Antonína Špičky (tamtéž 1972/73); Sedmdesátiny M. I. Zemcovové (tamtéž 1973/74); Vzpomínka na Wlodzimiera Dolanského, vynikajícího nevidomého vědce (tamtéž 1973/74); Zkratkopis pro nevidomé (tamtéž 1973/74); Tyflopedagogika v NDR (tamtéž 1974/75); Výcvik prostorové orientace nevidomých (tamtéž 1975/76); Defaitismus v západoněmecké tyflopedagogice (tamtéž 1978/79) aj. Později se věnoval překladům článků ze zahraničních časopisů.

V mládí se hojně věnoval zdařilé literární tvorbě, ke které měl zvláštní vypravěčské nadání podobně jako k cizím jazykům. Z jeho literární tvorby je to např. 9 básní (vycházely v různých zájmových časopisech), sbírka esejů S bílou holí (Brno 1948), na dvacet povídek (vycházely postupně v několika zájmových časopisech). Méně zdařilé jsou z mládí črty Slepí milenci. O stěhování nevidomých lidí za prací do pohraničí (1947) vypovídá divadelní hra Život stojí za to. Na jeho literárním díle je zvlášť pozoruhodné, jak dovedl v určitých okamžicích umělecky zpracovat své vlastní poznávací dojmy slepce. Většinou se vyhýbá opisování od jiných, povětšině estetizuje své vlastní hmatové, sluchové i jiné zážitky. Snad nejvíce je to patrné např. v črtách z Beskyd a v Zimní melodii i jinde. Můžeme si dovolit konstatovat, že se literární tvorbě nevěnoval více právě proto, že byl až příliš rozptylovaný svou účastí v politickém a spolkovém životě nevidomých, kde by byl postradatelný a kde by možná bylo i méně problémů. Tato verze se odráží i v pojetí sbírky povídek nazvaných Slepí milenci. Až na výjimky se zde vytrácí Krchňákova poezie života, která se nahrazuje dosti neskutečnými atraktivními příhodami, jejichž většina nese spíše pouze v repeticích nedotvořený popis.

Z historických prací tzv. hnutí nevidomých publikoval několik odborných referátů z mezinárodních komisí, kterých byl členem a mnohé připomínky významných nevidomých osobností. V období svého působení ve škole referoval rovněž o problémech nevidomých a slabozrakých učitelů hudby i o způsobech jejich profesního uplatnění. Nejzávažnější publikací je práce v postupně třech vydáních s variovaným názvem Nevidomí známí i neznámí, ve které je po několika předcházejících opravených verzích s nezbytnými autorovými korekturami a úpravami možno najít v české odborné literatuře základní informace o nejvýznamnějších nevidomých a spoře i slabozrakých hudebnících, literátech, vědeckých pracovnících i jiných významných těžce zrakově postižených osobnostech celého světa. Krchňák nakonec jen částečně odstranil své tendenční socialistické a třídní pojetí, které uplatnil v prvním a částečně i ve druhém braillském vydání. Poslední vydání pochází z r. 1992. Ani toto se však nezbavilo některých v zásadě socialistických ani třídních hodnocení.

R. Krchňák redigoval časopis Nevidomý hudebník (1930–1938), který byl určen pro soukromé nevidomé učitele hudby. Vydával jej spolek ČST.

Krchňákovy životní osudy dokresluje jeho práce ve společenských organizacích nevidomých, kde až do poslední doby zastával tzv. Tylovské pojetí.3 Zúčastnil se založení slepeckých dílen PSSS v nadační budově básníka Josefa Chaloupky v Brně a byl jeho dlouholetým funkcionářem. Svého času byl jediným propagátorem vybudování rehabilitačního střediska pro později osleplé a zastáncem chůze s dlouhou bílou holí. O tom pouze referoval v příspěvcích do odborného časopisu. Jinak se však neaktivizoval. V rámci svých funkcí v SI pěstoval četné mezinárodní styky (dovoleny pouze do tzv. socialistických států) a jako esperantista získal a předal mnoho poznatků ze zahraničí, které po roce 1948 byly mimořádně cenné. Esperanto však jako takové bylo zakázáno.

Přesto, že byl dlouholetým členem demokratického PSSS, odmítal uznat, že SI je ve své podstatě politickou organizací jako jiné složky tzv. Národní fronty, že je pákou KSČ a že spojení všech zájmových invalidních spolků pod vedením R. Tyla (viz Tyl, Rudolf) bylo provedeno příkazem shora právě z důvodu ideově-politického zastřešení. V uzlových okamžicích byl proto brzdou vytvoření samostatné a nezávislé organizace nevidomých a slabozrakých osob.

Rudolf Krchňák byl osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé u nás přesto, že lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postižených občanů, i když v nich byla vedoucí silou KSČ. V sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, neodporoval zástupcům politických orgánů, kteří trvali na včlenění nově vzniklého Svazu nevidomých a slabozrakých do nově organizovaného ideologicky angažovaného SI, ve kterém bude znovu mít KSČ vedoucí úlohu.

Osobnost Rudolfa Krchňáka svým širokým záběrem ovlivnila vnitřní strukturu SI a již méně péči o nevidomé. Byl příkladem nevidomého, který svým intencionálním působením v několika kulturních i společenských okruzích zanechal odkaz hodný úcty.

*1) Ve vlastnoručně psaném životopise píše: „Vidím dosud tu jasně bleděmodrou barvu maminčiny halenky, kterou nosila, když jsem byl ještě velmi malý. Vidím nažloutlé světlo petrolejové lampy stojící na kuchyňském stole a poněkud slavnostnější světlo lampy visící nad stolem v pokoji...“

*2) Možnost vykonat zkoušky z učiva měšťanské školy i studium v obchodní škole zajistil tehdejší ředitel ústavu A. A. Špička

*3) Rudolf Tyl jako politicky přidělený první tajemník SI, zastával stanovisko nadiktované tehdejší KSČ, tj. společné zájmové organizace všech invalidních občanů i za cenu jejího zpolitizování. Vždy zde bylo nebezpečí upřednostňování politické orientace před zájmovou