LIBANSKY, Josef

* 6. 11. 1848

† 1. 8. 1912

Rakouský tyfloped.

ředitel Ústavu pro nevidomé v Purkersdorfu. Známý tyfloped, praktik i teoretik, autor četných učebních pomůcek i reliéfních zeměpisných map pro nevidomé. Pilně přispíval do českých i německých odborných časopisů. Je autorem několika závažných tyflopedických publikací.

Narodil se v Borovnicích u Staré Paky jako syn panského sloužícího. Obecnou školu vychodil v rodné vsi. Reálku absolvoval v Novém Bydžově, učitelský ústav v Hradci Králové. Zkoušku učitelské způsobilosti vykonal v Praze.

Po čtyři roky vyučoval v OŠ v Sezenicích. V lednu r. 1871 se stává stipendistou ve Vídeňském ústavu pro nevidomé pod vedením ředitele M. Pablaska. Po dvou letech přechází na krátkou dobu jako výpomocný učitel do Ústavu pro nevidomé izraelity na Hohe Warte ve Vídni, kde je v této době ředitelem další významný rakouský tyfloped L. A. Frankl.1 Od prosince r. 1873 působí 34 let jako odborný učitel a později ředitel v právě založeném dolnorakouském ústavu pro nevidomé v Purkersdorfu (Ober–Döblin). V r. 1881 si rozšířil vzdělání o aprobaci pro vyučování v měšťanské škole.

Výchově a vzdělávání nevidomých se ihned od počátku cele oddává. Všechny žáky považoval za své přátele. K modernizaci vyučování přispěl tvorbou mnoha učebních pomůcek a několika učebnic. Zvláště se věnoval reliéfnímu zpracovávání zeměpisných map. (Kunzovy mapy nebyly dosud rozšířené.) Nemohli si je nakupovat, jelikož nový ústav trpěl katastrofálním nedostatkem pomůcek a pro jejich nakupování nebylo peněz. Bylo tedy na Libanském, aby doplnil výuku každého vyučovacího předmětu potřebnými názorninami. Mimo jiné zdokonalil také Heboldovu šablonu pro psaní běžným písmem. Své návrhy a zlepšení konzultoval s ředitelem vídeňského ústavu M. Pablaskem.

Mimo vyučování byl povinen vykonávat také práci dílenského mistra, kde vedl přípravu chovanců pro výrobu a řemesla.

Vykonal studijní cesty po Evropě. Navštívil i pražské ústavy. O této návštěvě uveřejnil obsáhlejší pojednání. Sebrané zkušenosti přenášel do své práce, ve které trávil veškerý volný čas. Pracoval se zaujetím a optimizmem.

Libansky se zúčastnil všech (až na dva) Mezinárodních kongresů učitelů nevidomých, při kterých vykonával práci sekretáře. Je autorem knižního vydání již prvního kongresu. Byl všeobecně známý jako vynikající odborník, společensky natolik aktivní, že všichni tehdejší účastníci kongresů ho považovali za svého přítele. Na rakouských Dnech učitelů nevidomých zastával funkci jednatele. Pracoval také ve spolku Rakouská péče o slepé.

V širokém rozsahu se věnoval i teorii výchovy a vzdělávání nevidomých. V sedmdesátých letech 19. století a pozdějších letech napsal četné články do českých časopisů Posel z Budče a Beseda učitelská. Později publikoval v časopise Der Blindenfreund, Valentin Haüy, Foreighen Blind Association in London aj. Mimo těchto menších, ale četných prací napsal několik rozsáhlejších děl. Z těch nejvýznamnějších to jsou: Über Erziehung blinder Kinder (1882); Die Blindenfürsorge (1898); Beiträge Erzihung blinder Kinder; Výchova slepého dítěte v prvních letech života (1886); Psychologie slepců (vycházela na pokračování v časopise Der Blindenfreund) (1889); Situace slepých v Německu (1892); Péče o slepé v Rakousko-Uhersku a v Německu (1898); Příspěvek k výchově slepých dětí (1907) aj. Pro Mellovu Encyklopedii zpracoval několik hesel.

Na trvalý odpočinek odchází předčasně již 3. prosince 1906 pro neustále se zhoršující zdravotní stav. Mimořádně ho těšilo vyznamenání, které obdržel ke svým šedesátinám, jelikož přišlo již v době, kdy byl mimo aktivní službu. Při této příležitosti byl vyznamenán titulem ředitel. Za svou obětavou činnost byl již dříve několikrát oceněn a vyznamenán. Nejvíce si vážil dvou ocenění. První obdržel od Mezinárodního kongresu učitelů nevidomých konaném v Drážďanech r. 1876. V r. 1880 obdržel vysoké ocenění od redakce časopisu Valentin Haüy.

Po Libanském přebírá místo ředitele ústavu v Purkersdorfu další známý rakouský tyfloped K. Bürklen. Ani v penzi se Libansky nevzdává teoretické činnosti. Mimo výše uvedené publikace napsal také své paměti. Nejsou u nás, bohužel, k dispozici. Dne 23. září 1912 byla ve Vídni velká tryzna na jeho památku.

V J. Libanském objevujeme velkého obdivovatele a přítele ředitele Brněnského ústavu pro nevidomé J. Schwarze, o němž v Mellově Die Kunstwarte uveřejnil obsáhlé, dosud neznámé pojednání. Často se vzájemně navštěvovali. Zůstali přáteli i potom, kdy už byl Schwarz v penzi. Setkávali se také na Mezinárodních kongresech učitelů nevidomých, na rakouských Dnech učitelů nevidomých i jinde. Jejich přátelství bylo tak silné, že mu Schwarz odkázal pozůstalost i své rukopisy, a tak se nám ztratily vzácné dokumenty pravděpodobně navždy. Je to škoda tím větší, protože v současné době nemá nikdo o tuto historii hlubší a kvalifikovaný zájem.

*1) Všichni tři jmenovaní odborníci pocházejí z českého prostředí