MACAN, Karel Emanuel

* 25. 12. 1858

† 6. 2. 1925

Přesto, že byl osudem zaskočen, zanechal po sobě 207 hudebních skladeb, 178 písní a 25 instrumentálních děl. Pro české nevidomé čtenáře založil slepeckou knihovnu, časopis Zora i další hodnoty, které pozvedly kulturní úroveň českých slepců. Navíc byl u nás mezi nevidomými průkopníkem esperanta.

Narodil se v Pardubicích (v budově starého pardubického nádraží) jako syn železničního inženýra, snad italského původu. Rodina se kvůli otci, který byl stavitelem železnic, často stěhovala. Nejdříve do Litoměřic, později do Prahy. U Macanů se pěstoval čilý hudební život. Za pomoci přátel si vybudovali domácí divadlo, kde herci se stali všichni členové rodiny. Byly udržovány styky s Josefem Bohuslavem Foerstrem, H. Trnečkem, H. Kvapilovou aj.

Již v dětství projevoval Macan hudební nadání. Hrál dobře na klavír a skládal drobné písničky. V dětství mu další život změnila zápalná kapsle rozbušky pro odstřelování skal, která mu nešťastnou manipulací vybuchla a připravila o jedno oko.

Po odstěhování rodiny do Liberce a pak do Prahy navštěvoval reálku a Českou polytechniku. Ke studiu hudby na Pražské varhanické škole Zdeňka Skuherského (1881–1883) a později u Zdeňka Fibicha (1886–1893) se dostává až v době svých vysokoškolských studií chemie. Hudba ho mocně přitahovala zvláště po prvních studijních úspěších. Životní dráhu mu však změnil další dramatický okamžik. Jedno oko ztratil již při dětských hrách s výbušninou, druhé si v době svých vysokoškolských studií (v 19 letech) vážně poranil o vyčnívající hrot nešikovně položeného sestřina počitadla (Pardubické noviny 13. 12. 1909). Lékaři mu zrak nemohli zachránit. V pardubickém časopisu Zprávy Klubu přátel Pardubicka se uvádí, že na druhé oko oslepl po nezdařené operaci.

Rodina i sám mladík Macan byli postaveni před volbu, jakým způsobem se dále bude realizovat a jak se bude živit. Návrh otce pořídit si ruční tkalcovský stav odmítl. Svou budoucnost spatřoval ve studiu hudby a v hudební tvořivosti. Při studiu ve varhanické škole u Zd. Skuherského vznikly první složitější vokální skladby. Pozdější soukromé studium u Zd. Fibicha mu zase prospělo v tvorbě instrumentálních skladeb.

Nadějný hudební skladatel zjistil, že se hudbou nemůže uživit a proto musel své tvůrčí činnosti zanechat. Při řešení další Macanovy existence pomohl vzdálený příbuzný dr. A. Bráf, který radil, aby se stal učitelem v Klarově ústavu pro zaopatřování a zaměstnávání slepců v Praze. Také to bylo výslovné přání ředitele R. Klara, který si tuto podmínku kladl pro jeho přijetí do funkce učitele. Z toho důvodu absolvoval v r. 1890 ve Vídni kurz pro učitele nevidomých žáků. Tak končí slibně započatá dráha českého nevidomého skladatele, který podle dosavadní tvorby mohl zaujmout v hudbě významné postavení. Nebyl by to Macan, aby i z této nové situace nevytěžil, co bylo možné.

Na druhé straně však se Macan vnořil do oblasti, která si ho vyvolila, tj. stal se osobností nevidomým lidem neméně prospěšnou. V r. 1885 si nechal vyrobit dřevěnou jednořádkovou pomůcku pro psaní Braillovým písmem. Na vývoj pražské tabulky neměl žádný vliv.1 Zato však v těsné spolupráci s tehdejším ředitelem vídeňského ústavu navrhl uspořádání kovových typů písmen Kleinova psacího stroje do desetinné soustavy, což umožňovalo lepší orientaci hmatem při vyhledávání štočků.

Konzervatizmus ředitele R. Klara a Macanova přílišná zaměstnanost v ústavu zapříčinily, že nebylo dovoleno české stroje používat. Podobné to bylo i se čtením a psaním. Klar nebyl pro to, aby bylo jeho chovancům umožněno více číst a psát s odůvodněním, že zde těžce pracují a pro upracované ruce nemají potřebný citlivý hmat.

Místo komponování opisuje Macan české knihy do Braillova písma a pro tuto činnost získává i své přátele z intelektuálních kruhů. Stává se tak zakladatelem České Slepecké knihovny v Praze. V r. 1917 zakládá pro nevidomé čtenáře první český časopis a nazval jej Zora, který o rok dříve předcházel český almanach Jitřenka. V té době redigoval také měsíčník Zvon. Tyto krátké věty zdaleka nemohou vystihnout hluboké úsilí se starostmi o technické vybavení, obsahovou náplň a všechno to, co se k tak závažným rozhodnutím a jejich realizaci vždy připojuje, finanční nároky nevyjímaje.

Macanovi přátelé mu však stále připomínali jeho úlohu hudebního skladatele. V r. 1919 uspořádali z jeho skladeb slavnostní koncert ve Smetanově síni Obecního domu. Byl pozdní oslavou jeho šedesátin. Hráli a zpívali vynikající umělci za přítomnosti prezidenta T. G. Masaryka. Na nové probuzení hudebního génia bylo však již pozdě (viz archiv pardubického muzea).

Macan se stává učitelem (1891) a později (1919) i pedagogickým správcem před deseti lety založené školy při Klarově ústavu (včetně MŠ s opatrovnou). Ve Výroční zprávě (1924) se uvádí: „K. E. Macan, pedagogický správce, nyní v. v., učil literním předmětům v přípravce na českém oddělení a esperantu. 1. 4. 1923 vstoupil do výslužby“.

Mimořádné zásluhy měl Macan o rehabilitaci osleplých českých vojáků za první světové války, kteří byli za tím účelem umísťováni do Klarova ústavu. Učil je číst a psát Braillovým písmem. Snad právě tato činnost byla posledním impulzem a vyburcovala ho k otevření cesty kultuře českých slepců, jejímž střediskem měla být slepecká knihovna a orgánem časopis Zora. Tak se skutečně stalo. V obou institucích žije Macanovo jméno dosud.

Podobně i v činnosti spolku ČST, který se v r. 1916 oddělil od již existujícího Podpůrného spolku samostatných slepců. Nový spolek začal vydávat přílohy časopisu Zora. Jednou z prvních hudební přílohu, ve které vycházely opisy skladeb českých skladatelů do Braillovy hudební notace, které sloužily nevidomým učitelům hudby. Málo je známá Macanova odborná písemná práce Klíč k Braillovu notopisu, který zpracoval ve spolupráci s A. Hrabou. Vznikla tak první česká pomůcka svého druhu. Je zpracovaná formou slovníku.

Macanův zájem o esperanto byl rovněž podnícen pardubickým časopisem Esperantista rondeto.2 V roce 1920 zakládá esperantský časopis v Braillově písmu Auroro.3 Je výrazem snahy, aby i čeští slepci vstoupili do mezinárodního povědomí. Hned v příštím roce zorganizoval první Mezinárodní kongres nevidomých esperantistů. Konal se v Praze. Tradice se udržuje dodnes s tím, že se konají střídavě v různých městech Evropy. V r. 1922 založil Macan Spolek českých nevidomých esperantistů (SOČNE).

V následujícím roce dochází konečně k otevření České Slepecké knihovny v Praze. Zpočátku tvořily její fondy výhradně knihy ručně opsané samotným Macanem nebo jeho přáteli.

Na tomto místě není úkolem katalogizace Macanových skladeb. Je třeba uvést alespoň: slavný smyčcový kvartet F moll (mělo jej v repertoáru České kvarteto), několik cyklů písní, dvě mše, mužské sbory (zvláště populární byl Ó Praho!), Dumka a Barkarola pro housle, klavírní mazurky aj. Dále napsal melodram Amarus a písně s doprovodem orchestru (v cizině je šířil Karel Burian). Vydal také Dvanáct písní pro děti. Macanovo skladatelské dílo je dnes opomíjeno, i když takřka celé vyšlo tiskem. Zvláště by si zasloužilo provedení mimořádně zdařilého smyčcového kvartetu. (Podrobně viz Pazdírkův hudební slovník, Brno 1938, Československý hudební slovník, Praha 1965 i archiv Muzea města Pardubic).

Skladatelsky se Macan uplatnil zvláště v písňovém oboru, v němž zaujal svěží melodikou; některé jeho skladby, kvartet F moll i mše, se vyznačují vyspělou polyfonickou prací. Uvádí se, že je pokračovatelem Zd. Fibicha.

Obliba Macanovy tvorby je dokumentována v dochovaných programech koncertů nejen v Praze. Příkladem je program Veřejných výročních zkoušek Městské hudební zpěvní školy v Prostějově z r. 1914, na kterých byly provedeny dvě skladby: Modlitba pro ženský pěvecký sbor a Cikánský tanec pro housle. Táž škola Macanovy písně zařadila do svých učebních osnov. Macanovy skladby na absolventské koncerty zařazoval i učitelský ústav v Příbrami. Macanovy skladby bychom mohli slyšet i na koncertě uspořádaném ve Smetanově síni v květnu 1920, provedeného ke stému výročí narození Pavla Křížkovského aj. Pěvecké sdružení pražských učitelů mělo na svých koncertech často v programu některý z Macanových sborů. O Macanově hudbě se psalo, že z ní dýchá staročeský chorál. To dokazuje i koncert abiturientů učitelství v Plzni, konaný v r. 1920. Macanovy skladby bychom mohli slyšet na koncertech, kde se prezentovala díla Smetanova, Dvořákova, Fibichova, Foersterova, Novákova.

Dne 14. 5. 1925 uspořádal Osvětový klub pražský ve Smetanově síni Obecního domu v Praze koncert z jeho skladeb. Účinkovalo České kvarteto, Pěvecké sdružení pražských učitelů a pěvci Národního divadla.

Na počest svého rodáka se městští radní usnesli nazvat Macanovým jménem jednu z ulic města Pardubic, a to právě blízko železničního nádraží. Nejen tamní muzeum, nýbrž i spolek Klub přátel Pardubicka svému slepému rodákovi věnují trvale vzpomínku a seznamují své občany s jeho životem. Měli by tak trvale činit i sami nevidomí jednotlivci, jejich sdělovací prostředky i zájmové organizace.4

Na K. E. Macana v jedné kapitole své knihy Poutník vzpomíná i hudební skladatel J. B. Foerster. Hudební skladatel, odborný publicista a interpret Macanova díla Antonín Srba píše o jeho osudech (Praha 1936).

Oženil se až ve svých 38 letech se svou celoživotní družkou Libuší Heidelbergovou, dcerou sochaře. O jejich manželství se delikátně mlčí.

V r. 1973 byla na Pedagogické fakultě, katedře hudební výchovy, obhájena diplomová práce Dagmar Hutlové, ve které diplomantka zpracovala kompletní seznam Macanova hudebního díla (Hutlová 1973).

Macan je pohřben na Vyšehradském národním hřbitově.

V r. 1947 byla ve třech místnostech budovy na Krakovské ul. č. 21 v Praze instalována pozůstalost po K. E. Macanovi jako zárodek budoucího slepeckého muzea. V r. 1949–1950 bylo muzeum zrušeno z důvodu uvolnit prostory pro činnost nově vznikající organizace zdravotně postižených osob ÚJI, která vznikla příkazem ze strany politických orgánů. Mobiliář muzea byl rozkraden a zbytek uskladněn na půdě budovy, kde několik desetiletí chátral (Smýkal 1996–1997).

*1) Pražskou tabulku používal až po jejím vynálezu, který učinil učitel Klarova ústavu pro nevidomé Václav Malý (1886)

*2) V soukromém archivu (J. S.) jsou uloženy tři průkazky (1908, 1909, 1913–14) na Macanovo jméno vždy s pořadovým číslem 1 bez vlastnoručního podpisu a dále tři dopisy ze zahraničí – 1904, 1906 a bez data. Též originál fotografie K. E. Macana aj.

*3) V roce 1997 přestal pro nedostatek peněz vycházet

*4) Městské muzeum v Pardubicích má ve sbírce Slavín množství materiálů a fotografií, které zpracoval kustod muzea Otakar Pospíšil (17. 2. 1871–28. 3. 1949), původním povoláním učitel