NOP, Lubomír

* 30. 11. 1915

† 15. 12. 1986

Výrazná osobnost české tyflopedie. Učitel ve škole Ústavu pro nevidomé v Brně, později ředitel školy pražského Ústavu pro nevidomé na Hradčanech, zakladatel sportovních her nevidomých dětí.

Narodil se v Hošticích u Vyškova. Pět tříd OŠ i gymnázium navštěvoval v Bučovicích, pedagogické minimum získal na pedagogické akademii v Brně r. 1937, způsobilost vyučovat v obecných školách r. 1939. Způsobilost vyučovat ve školách pro nevidomé získal zkouškou v r. 1940.

Venkovským učitelem se stal v r. 1937. Do Ústavu pro nevidomé v Brně nastoupil jako učitel po dlouhodobé stáži o dva roky později. Jeho pedagogické zásady se však nesetkávaly s kladnou odezvou, protože bylo pro něho obtížné vniknout do možností nevidomého žáka, zvláště toho méně schopného.

Spolu s R. Krchňákem inicioval založení Dne nevidomých (1947), který se však nepodařilo prosadit jako mezinárodní. Oba pedagogové usilovali o odstranění žebroty heslem Pryč s pokladničkami. Směřovali k pozvednutí osobnosti nevidomého z finanční závislosti na almužně. Jedině stát má povinnost kompenzovat důsledky slepoty. Taková idea byla v rozporu s praxí ve většině jiných zemí, kde se organizátoři naopak spoléhali na soukromé dary bohatých občanů.

Ve stejném roce byl také iniciátorem zahájení spolupráce mezi všemi ústavy pro nevidomé v Československu, ta však byla přerušena válkou. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal předsedou tzv. akčního výboru Národní fronty, který rozhodl o tom, že vrchní ředitel N. Doležel byl dán do penze, dosavadní zastupující ředitel učitel Vincenc Král byl zbaven funkce a L. Nop pověřen zastupujícím za dlouhodobě nepřítomného ředitele školy R. Vejmělka.

V období po převzetí moci komunistickou stranou, ač nikdy dříve ke KSČ nezaujímal kladné stanovisko, uplatňoval ve funkci předsedy akčního výboru politiku vlastního prospěchu. Z tohoto důvodu byl později přinucen souhlasit se změnou pracoviště.

Do Ústavu pro nevidomé v Praze přešel v r. 1949, kde se později stal ředitelem. V r. 1953 se konaly první Sportovní hry nevidomých a slabozrakých žáků ZŠ, jejichž iniciátorem se stal po dohodě s ředitelem ZŠ pro nevidomé v Brně.

Po dva roky (1968–1970) působil na Kubě. Jeho úkolem bylo organizovat školy pro nevidomé. O svých dojmech posílal zprávy do časopisů pro nevidomé. Výsledky jeho odborného působení neznáme.

Po návratu založil a také později v důchodu organizoval žákovské soutěže ve čtení a psaní Braillova písma. V r. 1975 byl raněn mozkovou mrtvicí a musel své práce zanechat. Z osobních důvodů mu nastupující nová ředitelka znepříjemňovala vstup do školy.

Byl pilným dopisovatelem do propagačních i odborných časopisů. Ve svých příspěvcích se zabýval historií, učebními pomůckami, sportem, pedagogickou osvětou, črtami ze života nevidomých žáků, problematikou speciálních učebnic, reportážemi z Kuby aj. Z jeho rozsáhlejších prací je to Metodický průvodce k učebnici zeměpisu. Napsal novelu Zachráněný život (1948). Nejvýznamnější je sborník Péče o děti s vadami zraku (1957), do kterého přispělo několik českých tyflopedů.

Z příspěvků do odborných a propagačních časopisů to jsou např.: Reforma slepecké výchovy na Moravě (Pedologické rozhledy r. 1946); Zavedeme u nás Den slepců (Svět nevidomých r. 1947); Z tmavého domu (Péče o slepé r. 1947); Ve slepecké škole (tamtéž r. 1947); Lidé ve vlaku (tamtéž r. 1947); O prvním Dnu slepců (Svět nevidomých r. 1948); Jak se slepí žáci učí (Cesta slepých r. 1948); Slepý dramatik František Síla (tamtéž r. 1948); Vypracujeme učebnice pro slepecké školy (tamtéž r. 1948); Svátek slavený nejusilovnější prací (Práce invalidů r. 1950); Ryszard Gruszczyñski (tamtéž r. 1950); Slepí žáci potřebují vycvičit co nejvíce své manuální schopnosti (tamtéž r. 1950) aj.

Přesto, že se projevoval spíše jako malicherný, k žákům někdy nespravedlivý, zanechal za sebou dílo, které pomohlo vymanit život nevidomých z pasivity.