PERMAN, Alois

* 6. 5. 1890

† 2. 7. 1975

Český hudební pedagog, skladatel a koncertní umělec. Svou tvůrčí schopnost si udržel do pozdního věku.

Narodil se v Libušíně, jako syn dělníka. Zrak ztratil již v prvním roce života. Nejdříve navštěvoval obecnou školu v místě bydliště, kde ho učitel naučil psát Kleinovým strojem. Měl tedy i jako nevidomý mimořádně vhodné podmínky, jak při vzdělávání, tak i ve spolupráci s ostatními spolužáky v dětských hrách. Učil se hře na housle a již v pěti letech hrál v hornické kapele.

V r. 1898 byl přijat do Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. Dokončil povinnou školní docházku. Již v této době vynikal svým hudebním nadáním i pílí. Učil se hrát na klavír, varhany a na housle, výborně zpíval. Při opisování hudebnin do bodového písma mu obětavě pomáhala ředitelka školy Aquina Sedláčková. Obtížnější houslové skladby mu diktoval jeho učitel Otakar Kozel, koncertní mistr Národního divadla a profesor konzervatoře, u kterého se soukromě připravoval ke státní zkoušce.

V r. 1911 vykonal státní zkoušku ze hry na housle. V r. 1916 se podrobil další státní zkoušce ze hry na klavír, sólového zpěvu a řízení pěveckého sboru. Již v této době se věnoval výuce hry na hudební nástroje v ústavu na Hradčanech. Založil zde i malý žákovský orchestr. Žákům byl nejen dobrým učitelem, ale také dobrým rádcem. Znalosti z hudební teorie si doplňoval u soukromého učitele.

Založil si vlastní prosperující hudební školu v Praze-Holešovicích a zároveň vyučoval hře na klavír a housle v hradčanském ústavu (od r. 1911 do r. 1949). V tomtéž roce získal varhanické místo u Karmelitánek. Spolu s nevidomým hudebníkem Oldřichem Nepomuckým se věnoval koncertní činnosti. Chystali umělecké turné do Ameriky, ale nedošlo k němu, jelikož právě vypukla první světová válka.

Ve hře na housle dosahoval pozoruhodných výsledků. Vystupoval koncertně jako houslista. Začal se také prosazovat jako hudební skladatel.

Oženil se s vidomou ženou, která mu byla po celý život obětavou družkou a ve všech jeho aktivitách ho podporovala. Z běžné hudební literatury spolu opsali do bodového písma velké množství hudebnin, o čemž svědčil bohatý hudební archiv v ústavu na Hradčanech. Pracovali tím způsobem, že mu jeho paní skladby přehrávala na klavíru. Tato ojedinělá metoda předpokládala u Permana vynikající hudební sluch a mimořádnou paměť, u jeho paní nesmírnou trpělivost.

V r. 1948 mu J. Drtina navrhl, aby přešel do hudebního oddělení Deylova ústavu, kde již působili jiní výborní nevidomí hudební pedagogové. Nabídku přijal. Působil zde ovšem pouze po dva roky a odešel do důchodu. Stává se varhaníkem v Roztokách u Prahy. V opisování not stále pokračuje, protože vytištěných hudebnin v Braillově notaci je poskrovnu.

Manželé Permanovi odešli do domova důchodců v Božicích u Znojma. Perman ani tam nezahálel. Hrál v kapli na varhany. Zaměstnanci je oba měli velmi rádi, protože byli společenští a vždy v dobré náladě. V r. 1973 mu jeho paní zemřela. V létě r. 1975 odejel na dovolenou ke své neteři, kde hodlal dokončit svou rozepsanou skladbu. Po krátké nemoci však náhle zemřel.

Kromě činnosti pedagogické zaujímá v jeho životě tvůrčí činnost skladatelská. Pedagogická práce ho natolik zaneprázdňovala, že se nemohl věnovat skladbě větších forem. Napsal 13 mší, Concertino pro flétnu, Šest malých skladbiček pro klavír, Romanci pro housle s klavírem, Tarantellu pro housle s klavírem, Koncertní fantazii na české národní písně pro housle s klavírem, Čtyři skladby pro klavír, Vzpomínky, Dva smíšené sbory s orchestrem, Sbírku písní aj. Ještě v r. 1973 diktoval, a to už za pobytu v domově důchodců v Božicích, své manželce koncert pro housle a orchestr. V r. 1975 napsal svou poslední skladbu Suitu pro lesní roh a klavír, tentokrát již v bodovém písmu, jelikož již nebylo, komu by diktoval.