PO, Liny Michajlovna

(vlastním jménem Polina Michajlovna GORENSTEINOVÁ)

* 1899

† 1948

Ukrajinská výtvarnice.

Narodila se v Jekatěrinoslavi na Ukrajině. Již od dětství ráda modelovala. Stejně tak ráda také tančila. Protože bylo pro ni těžké rozhodnout se pro jednu z těchto lásek, přihlásila se v roce 1921 současně k přijímacím zkouškám na vysokou školu choreografickou a na vysokou školu výtvarných umění obor sochařství. Po úspěšně vykonaných obou zkouškách se rozhodla pro choreografii a postupně se stala vynikající a známou balerinou.

Po dokončení studií si založila vlastní baletní studio a přijala umělecké jméno. Ohlasy na její umělecké výkony byly velmi příznivé. Ve svých dvaceti letech se zúčastnila konkurzu do moskevského Velkého divadla. Byla přijata. Stávalo se, že bylo třeba všechny pohyby skicovat. Vzhledem k jejím sklonům k výtvarnému umění se jí to dařilo.

V r. 1934 po těžké chorobě (zápalu mozkových blan) ochrnula a ztratila zrak. Když si jednou v nemocnici lékař povšiml figurky, kterou z přebytku volného času vymodelovala ze střídy chleba, přinesl jí plastelínu, aby si ukrátila dlouhou chvíli. Po několika pokusech vymodelovala malou myšku a později hlavu zasmušilé dívky, kterou pojmenovala Veronika. Zvláštní význam pro ni mělo setkání s akademickým malířem Něstrovem, který ji povzbudil v jejím zájmu.

Úspěch smutné Veroniky rozhodl o budoucnosti Liny Po. Zůstane umělkyní. Své představy však nebude vyjadřovat tancem, nýbrž sochami. Naplní svůj život, nebude nikomu na obtíž.

Zpočátku modelovala z plastelíny, později přešla k hlíně. To bylo dalších několik let, kdy byla upoutána na lůžko. Každou sochu nejprve zvolna modelovala ve své představě a pak teprve přistoupila k modelování skutečnému. Pracovala téměř výhradně jen rukama, výjimečně používala malé kostěné dláto. Pravou rukou modelovala, levou si stále ověřovala výsledky. Byla si vědoma potíží komponovat vzájemné proporce sochy. Mezi prací proto ustávala a vyvolávala si zrakové představy o předmětu. Vypovídala, že ji inspiruje ruská romantická hudba.

Když po mnoha letech opustila lůžko, navštěvovala galerie a muzea a studovala tam velká sochařská díla. V r. 1937 vytvořila cyklus soch Taneční suita, v r. 1938 sochu Skok. Potom to byly Národní tance, z nichž upoutaly Gopak a Ruský národní tanec. K tanečním námětům se vrátila ještě v r. 1942 Východní suitou. Vytvořila též portréty Puškina, Čechova, Paganiniho aj.

Za války byla evakuována do Ufy, kde vytvořila řadu děl inspirovaných touto těžkou dobou. Jsou to: Bez přístřeší, Lidový mstitel, Hrdinský čin vojína Cukalina, Ve fašistickém otroctví, Mladý partyzán aj. Po ukončení války vytvořila sochy: Děvče u volantu a Naše mládež.

Když byla v r. 1946 uspořádána první souborná výstava této nevidomé sochařky, bylo na ní soustředěno přes sedmdesát jejích prací. Soubor výtvarných děl vzbudil zaslouženou pozornost laiků i odborníků.