BAUER, Robert

* 5. 12. 1841

† 20. 5. 1912

Veleslavní páni, páni stavové moravští!

Uctivě podepsaný převzal dohled nad slepým chlapcem jménem Robert Bauer z toho důvodu, že toto dítě nemá ani otce ani matky, je zcela nemajetné a z Jiřického chudinského ústavu požívá malé podpory. Uctivě podepsaný, který se sám živí ruční prací a živí čtyři malé děti, nemůže po delší dobu obstarat výživu slepého chlapce, který by byl vydán největší bídě. Proto rovněž tak jako pro vyhlídku, že tomuto ubohému stvoření by se přijetím do slepeckého ústavu dostalo takového výcviku, že by on sám ve své smutné situaci mohl by být jako slepec užitečným, vidím se nucen a veleslavné pány stavy uctivě prosit, aby se nad slepým chlapcem Robertem Bauerem smilovali a přijali ho do ústavu pro slepce. Toto slepé dítě dle vysvědčení chudoby nemá vůbec žádného majetku a je podíleno z Jiřického chudinského ústavu čtyřmi krejcary konvenční měny týdně, které však nestačí ani k nákupu chleba, a kdybych stravování tohoto chlapce nepřevzal, musel by zahynout, neboť nemá ani otce ani matky ani žádných příbuzných. Protože přijetí tohoto slepého chlapce do ústavu slepců zcela odpovídá vysokému poslání, které bylo při zřízení tohoto ústavu vysokými pány stavy vysloveno, a protože tento slepý chlapec je hoden vysokého ohledu, o to se opíraje, dovoluje si uctivě podepsaný opakovanou poníženou prosbu: veleslavní páni stavové nechť milostivě dovolí přijmout Roberta Bauera do ústavu slepců, za kterýmžto účelem se připojuje vysvědčení o očkování. V Jiřicích 12. srpna 1849. Mathias Dornner.“

Podle připojených i později zajištěných dokumentů se Robert Bauer narodil v Jiřicích na Znojemsku. Oslepl jako jednoroční chlapec zřejmě po zánětu rohovky. Oba rodiče, úplně chudí, mu brzy zemřeli. Byl dán do pastoušky k ošetřování rodinou Dornnerových, která rovněž obývala toto nouzové stavení pro nejchudší rodiny.

Do ústavu byl chlapec přijat 3. listopadu r. 1849. Stal se zvídavým žákem s mimořádnou pílí a zázračnou hudební pamětí. Měl absolutní hudební sluch, který mu umožňoval odposlech skladeb, které potom dovedl reprodukovat. Již v době školní docházky bylo zřejmé, že páni stavové učinili dobře, když rozhodli, že obživou mu bude hudba, tak výborné byly výsledky ve vyučování hře na klavír, když jeho hudební vlohy navíc doplňovala píle.

Po ukončení základního pětitřídního vzdělání a vyučení řemeslu1 byl se získanými hudebními znalostmi a dovednostmi i elementární praxí z ústavu propuštěn již 31. prosince 1857. Jako sirotek byl kuratoriem předán „do soukromého pořádného domu“2 na byt a stravu. Úhradu zaopatření prováděl ze svého skromného výdělku varhaníka. I nadále studoval a to u Wettiga a Křížkovského, u kterého získal navíc sbormistrovskou praxi.

Vzhledem k jeho mimořádným schopnostem, a to nejen hudebním, ale i úspěšnému jedenáct let trvajícímu samostatnému životu, ředitel J. Schwarz doporučil R. Bauera přijmout jako učitele hudby a učinil velmi dobře. R. Bauer se práce v ústavu ujal s velkou odpovědností a aktivitou, které mu byly vlastní.

Od r. 1868 do r. 1910 působil v brněnském ústavu pro nevidomé děti a mládež jako učitel hudby a zpěvu. Vychoval mnoho výborných hudebníků. Svou pílí a metodicky uspořádanou hudebně pedagogickou činností založil v ústavu tradici vyučování hře na hudební nástroje sahající až do současnosti. Vyučoval hře na několik hudebních nástrojů, založil kapelu, pro kterou sám skladby instrumentoval, z chovanců sestavil pěvecký sbor. S oběma tělesy procestoval mnoho měst. Občané se seznamovali s hudebními dovednostmi slepých hudebníků, což mělo bezesporu dobrý vliv k odstraňování společenských bariér. Také ovšem přispělo k tomu, že obyvatelstvo začalo nevidomým hudebníkům připisovat zvláštní hudební nadání.

Po řediteli J. Schwarzovi převzal výuku ladění klavírů. Rovněž v tomto oboru projevil profesionální zručnost a připravil své nástupce. Od té doby v Brně a okolí úspěšně působí převážně nevidomí a těžce slabozrací ladiči.

Mimo plný úvazek v ústavu působil jako varhaník v ústavu U šlechtičen a v posádkovém kostele (od 1859), pak jako regenschori kůru v Dominikánském kostele (1867–1907). Projevil se jako vynikající varhanní a klavírní improvizátor. Jako dobrý klavírista a také houslista veřejně koncertoval.

V r. 1889 vykonal zkoušku pro vyučování hudbě na středních školách. Stal se tak prvním nevidomým kvalifikovaným učitelem hudby na Moravě. V r. 1906 byl za své zásluhy vyznamenán „Zlatým záslužným křížem“.

O jeho rodinném životě toho mnoho nevíme. Z matriky ústavu se dovídáme, že se pravděpodobně v sedmdesátých letech oženil s bývalou spolužačkou těžce slabozrakou Gabrielou Havlínovou, se kterou potom žili ve šťastném manželství. Starala se o domácnost i o svého manžela s velkou péčí. On se zase snažil, aby rodina netrpěla nouzí.

Napsal sbírku šesti preludií, chrámové sbory, drobné církevní skladby a písně. V kancionálu brněnské diecéze z r. 1912 je uvedena jeho píseň V tvém srdci, tiskem vyšel sbor s průvodem varhan Na perutích pobožnosti. Jeho vlastní skladby se v ústavním archivu nedochovaly. V brněnském Slepeckém muzeu jsou jen dvě kopie písní.

Zemřel pouhé dva roky po ukončení aktivní služby.

*1) Všeobecné vzdělání v ústavu probíhalo ve třech až čtyřech (později v pěti) třídách. Z řemesel to bylo např. provaznictví, obuvnictví, rohožkářství, kartáčnictví, košikářství aj.

*2) Jméno rodiny se neuvádí