PONCOVÁ-VOKOUNOVÁ, Božena

* 15. 3. 1909

† 12. 5. 1985

Česká pěvkyně.

Narodila se v Šedajovicích. Od narození byla téměř nevidomá, a tak rodiče udělali největší chybu, že ji dali ve třech letech do opatrovny pro nevidomé děti při Klarově ústavu v Praze. Výchova zde probíhala pasivně, což mělo pro její další život trvale negativní následky. V devíti letech (1918) byla přijata do školy Hradčanského ústavu pro nevidomé, kde získala všeobecné základní vzdělání. Rovněž se věnovala hře na klavír a na housle.

Když jí bylo 19 let, projevila zájem o sólový zpěv. Základy pěvecké techniky získala u své první učitelky M. Šuhové. V r. 1933 ji při nějaké příležitosti slyšela zpívat J. Nessy–Becherová. Přijala ji za svou žačku.1 Protože Poncová měla absolutní hudební sluch, výbornou paměť pro hudbu i slovní text, a k tomu i potřebnou píli i vytrvalost, výsledky se brzy dostavily. Nastudovala se svou učitelkou poměrně rozsáhlý repertoár zahrnující písně a árie ze všech slohových období, od J. S. Bacha až po současné skladatele včetně árií oper St. Sudy a písňových cyklů K. E. Macana. Písně J. Suka a J. Křičky studovala pod dohledem autorů. Její hlas zaujal také Igora Fjodoroviče Stravinského, který byl právě tehdy hostem Nessy-Becherové.

V r. 1936 vykonala Poncová státní zkoušku ze sólového zpěvu. Vystupovala potom velmi často na příležitostných koncertech, a také v rozhlase. Prožívala nadšený potlesk posluchačů s neskrývanou radostí.

Stále bydlela v ústavu. K vlastnímu vyučování se téměř vůbec nedostala, protože pro vedení hradčanského ústavu stačilo, když svým uměním ústav reprezentovala. Vůbec nikoho nezajímal její soukromý život. Byla také proto stále vedena jako chovanka, nikoliv jako učitelka.

Tato situace trvala až do r. 1948, kdy došlo k reorganizaci slepeckých škol a ústavů. Protože nebyla v zaměstnaneckém poměru, nepřešla do stavu učitelů ani v nově vytvořené ZŠ pro nevidomé ani na hudební škole v Deylově ústavu. Národní správa (v čele s J. Drtinou) rozhodla, aby byla předána do zaopatřovacího ústavu Palata, třebaže její věk tomu neodpovídal. Bylo jí teprve 39 let. Tímto zásahem byl zpřetrhán její další umělecký život. A znovu nebylo nikoho, kdo by se postaral o ústavního člověka. Ústavního proto, že snad by už nedovedla řídit svůj samostatný život.

V ústavních zařízeních strávila celých 73 let bez práva na vlastní soukromí. Nikdy nepoznala teplo domova. V polovině padesátých let se sice provdala, ale tento svazek netrval dlouho. Manžel jí záhy zemřel. Takže ani bohatství lásky jí nebylo dopřáno v plné míře. Mnohaletý vliv internátního prostředí neblaze působil na její duševní i tělesný stav, takže v poslední době byla apatická. A v tomto neštěstí končil i její život.

V této souvislosti si připomeňme jinou, méně úspěšnou nevidomou pěvkyni M. Pokornou, která rovněž celý život trávila v ústavu, které se však navíc nedostalo profesionální péče o její hlas.

*1) J. Nessy-Becherová byla dcerou K. Nessyho (1857–1891), českého nevidomého hudebního skladatele