BAUM, Oskar

* 21. 1. 1883

† 1. 3. 1941

Známý pražský německy píšící spisovatel, hudební kritik a hudební publicista.

V občanském životě byl varhaníkem a učitelem hudby. O jeho literárním díle se ihned od počátku v literárních kruzích bouřlivě diskutovalo pro některé osobité zvláštnosti jeho pojetí světa, zvláště světa, jak jej jako nevidomý literárně popsal.

Narodil se v Plzni jako šesté dítě v rodině ševce a obchodníka. Okolnosti, za kterých ztratil zrak, se interpretují různě. Nejspolehlivějším pramenem je však vyprávění samotného Bauma. Zřejmě již od dětství trpěl odchlípením sítnice, což nakonec vedlo k tomu, že na jedno oko neviděl od raného dětství. Přesto mohl bez překážek navštěvovat školu ve svém bydlišti. O zrak na druhém oku přišel za okolností, kdy vojenský útvar rozptyloval demonstraci. Jeden z vojáků ho udeřil a v důsledku toho oslepl úplně. Stalo se tak v jeho dvanácti letech a již v době, kdy se otec s rodinou přestěhoval do Prahy.

Do vídeňského ústavu pro nevidomé izraelity na Hohe Warte byl přijat pravděpodobně v r. 1895, kde již od počátku prospíval výborně. Ústavní prostředí mu ovšem vůbec nevyhovovalo. Právě to patrně vedlo k tomu, že později tento způsob života hodnotí jinak, než si představitelé ústavu přáli. Již v této době projevuje mimořádné nadání a zájem o všechno kolem, se sklonem k osobitému hodnocení, které potom zpracovával ve svých povídkách a románech. Po ukončení školní docházky pracoval v ústavních dílnách. Nejvíce se však věnoval hudbě. Plně využíval své výborné hudební nadání. V hudbě byl žákem věhlasného nevidomého hudebního pedagoga a známého klavíristy Josefa Labora. S úspěchem vykonal státní zkoušku z hudby na Vídeňské konzervatoři, obor hra na klavír a na varhany.

Po odchodu z ústavu se vrátil do Prahy a vyučoval hře na klavír. Přijímá také místo varhaníka v pražském templu (nejnovější synagoga). Existenčně se tak cítí plně hmotně zajištěný, využívá proto možnost oženit se. Jeho manželství bylo velice šťastné. Manželka mu po celý život v jeho mimořádně rozsáhlé literární činnosti i v jiných oblastech nadšeně pomáhala. Jedním z jejích trvalých úkolů bylo opisovat do běžného písma všechno, co její muž napsal Braillovým písmem. Své ženě nediktoval, jak to činili někteří jiní nevidomí spisovatelé, k práci musel být sám.

Ze šťastného manželství se jim narodil jediný syn Leo.

Den O. Bauma byl nabitý činností a společenskou aktivitou. Mimo hudebně pedagogickou činnost a práce spojené s varhanní praxí se plně věnoval literární tvořivosti, jejíž počátky spadají do r. 1905. Od r. 1921 začíná také otiskovat hudební referáty a povídky v časopise Prager Presse. Svou činnost rozšiřuje o přednášky na osvětovou tématiku.

Byl velmi dobrým a vyhledávaným vypravěčem. Svá díla psal lehce s minimálním počtem korektur.

O. Baum byl stálým členem pražské literární společnosti. Setkával se i s A. Einsteinem za jeho krátkého pobytu v Praze. Hlavně však byl členem pražské skupiny literátů, ke které patřili: R. M. Rilke, Fr. Kafka, Fr. Werfel, M. Brod, J. Urzidil, F. Wetsch aj. Blízký této skupině byl i herec Hugo Haas. Jméno O. Bauma se objevuje v každém výčtu zástupců pražské německé literatury. Skupina patřila k tzv. velké německé literatuře pražské z počátku 20. století. V některých pracích těchto spisovatelů se setkáváme s poznámkami k Baumově osobnosti i k jeho literárnímu dílu. Na žádném místě není hodnocen z úhlu jeho slepoty. Pozornost upoutává literární materiál i způsob jeho zpracování. Neodmyslitelnost od jeho pražského literárního života dosvědčuje i účast na mezinárodním kongresu literárních kritiků konaném v Praze.

Kolem roku 1933 se začíná Baumův zdravotní stav nezadržitelně zhoršovat. Nepomohla ani provedená operace žaludku. Tvorby rozsáhlejších prací se však nevzdává. V jeho pozůstalosti byla nalezena i řada připravovaných rozhlasových pořadů.

Umírá na zákeřnou nevyléčitelnou chorobu žaludku. Pochovaný je na židovském hřbitově v Praze-Strašnicích. Smrt ho ochránila před nacistickým pronásledováním. Baumovo literární dílo z pozůstalosti ihned po jeho smrti předala manželka příbuzným, kteří je ze strachu před pronásledováním nacisty zničili. Brzy nato byla jeho paní zatčena gestapem a internována v Terezíně, kde byla umučena.

Tak tragicky končí šťastný život dvou lidí, na které si už dnes vzpomene jen málokdo z nás. Baumova práce se propadla do víru velké války. Po ní bylo tolik jiných starostí a úkolů, které bylo třeba řešit, že se ani nedivíme, jak se německy píšící autor vytratil z našeho povědomí.

Pokusme se shromáždit sebrané střípky a střepy, ale také překrásné celé vázy plné květin chvály o mimořádně plodném nevidomém spisovateli, jehož prozaické dílo je nejen mimořádně rozsáhlé, ale i umělecky působivé, protože je psal z přesvědčení, že autor má právo na svou pravdu. Poněkud více starostí působí to, že O. Baum je uváděný i jako básník. Přes veškerou snahu se nepodařilo objevit jeho údajně dvě sbírky básní, až na malé fragmenty z mládí. Naše pozice je o to obtížnější, že jeho osobnost vášnivě hodnotily dvě skupiny čtenářů, které se ve svých postojích diametrálně lišily.

Na jedné straně stáli konzervativní, dosud nedotknutelní a všeobecně vážení pracovníci slepeckých ústavů, na druhé straně vystupuje skupina spisovatelů a publicistů, kteří v jeho díle nacházejí literární hodnoty. Pokusíme se, s odvoláním na omezené písemné prameny, o interpretaci výpovědí obou rozdílných posudků.

První skupinu zastupuje K. F. L. Lembcke, inspektor ústavů pro nevidomé v Neuklosteru. Jeho názory ovlivnily většinu pracovníků ústavů do té míry, že O. Baum byl jimi ostře odsouzen. Pro ilustraci uveďme několik Lembckových postřehů, které jsou laděny nejvyšším rozhořčením nad odvahou slepce uveřejnit tak intimní poměry v tehdejších ústavech pro nevidomé chovance, že se jejich zástupci cítili navýsost uraženi. Citace neuvádíme doslovně pro jejich mimořádnou rozsáhlost, uveďme pouze věrnou zkratku. Píše se asi toto: „Je mi nanic. Je to strašná a odporná kniha (román Uferdasein). Kdyby to bylo možné, vydal bych tuto knihu na pranýř. Toto hanebné dílo diskriminuje učitele slepých i samotné slepce. Je to literární šunt.“ (brak – pozn. autora).

Lembcke v Baumově knize odsuzuje především kritiku poměrů v ústavech. Pociťuje ji jako osobní křivdu, jako hřích, protože se všeobecně očekává jen a jen chvála a k modlitbě sepnuté ruce, které mají vyjadřovat doživotní dík těm, z jejichž stolů padají drobty, jež jsou blahosklonně darovány slepcům. Ani se tomuto představiteli dobročinné šlechty nedivíme pro jeho nejvyšší stupeň rozhořčení. Nemůžeme se ani divit, že Lembcke nemohl kladně přijmout Baumovo dílo, vždyť život v ústavech autor líčí jako život v kasárnách. Píše o nezaměstnanosti slepců, což bylo zvláště protitendenční. Baum se totiž jako první z nevidomých absolventů ústavu pokusil protestovat proti idealizaci výchovy a proti zkreslování jejích výsledků z hlediska vlastních pozdějších zkušeností většiny nevidomých absolventů.

Na doplnění bychom mohli uvést, že Baum připisuje vinu za životní neúspěchy mnoha nevidomých právě organizaci ústavů i jejich obsahové náplni. Je možná poněkud nespravedlivý, jelikož opomíjí tehdejší reálnou společenskou situaci.

S jiným přístupem při hodnocení Baumova díla se setkáváme u členů zmíněné skupiny pražských spisovatelů. Z dostupných pramenů uvádíme krátké zmínky ze strany členů této skupiny i jiných osobností.

Časopis Der Blindenfreund uveřejňuje M. Brodovu recenzi na román Das Leben in Dunkeln. Prezentujeme zkráceně: „V předcházejícím roce vyšlo velké dílo. Je to kniha plná ohnivé síly. Problémy slepých nejsou Baumovi pouhou mrtvou látkou. Jedná se o zajímavé pojetí slepoty z psychologického hlediska. Přitom životní pravdivé příběhy jednotlivců nejsou tím hlavním. Zajímavé jsou různé postřehy. Je to román, ve kterém hlavní místo zaujímá ústav slepců. Zajímavé postřehy najdeme například tam, kde autor líčí, jak je malé nevidomé dítě překvapeno, že může svého nepatrného zbytku zraku využívat, což mu v ústavu nebylo dovolováno. Baum není slepým básníkem slepoty, nýbrž jde blíže k životu. Jednotlivé příběhy tvoří přirozený celek, nic zde není osamoceno. Tento překvapivý celek vynikne zvláště ke konci knihy. Baum má zázračný talent charakterizovat jednotlivé osoby, které zůstávají své v nejrůznějších situacích.“

A opět M. Brod píše, že se scházívali u nich nebo v pěkném bytě u Werfelů... nebo taky u moudrého slepého básníka Oskara Bauma; ten totiž kupodivu první z nich založil vlastní domácnost a našel si „chleba“ mimo literaturu... a pokračuje, že jeho obě první knihy Život na pokraji a Život v temnotách měly příznivý ohlas. Jeden přední kritik tenkrát napsal: „Je to první moderní myslitel a básník mezi slepci. Jeho román Život v temnotách najde své místo v řadě velkých výchovných románů.“ M. Brod se ještě několikrát vrací, aby podtrhl své přátelství s básníkem.

Zvláště výrazné hodnocení Baumovy osobnosti uvádí W. Schmidt. Pokusíme se vyjmout krátké sdělení z jeho článku: „Již v ústavu začíná mít odpor (O. Baum – pozn. autora) k uniformnímu přístupu k chovancům i jejich jednotnému názorovému usměrňování. Odmítá život z druhé ruky. Svým tvůrčím úsilím chce překonat lidskou lítost. To je vlastně idea jeho první knihy (Život na pokraji), kterou napsal ve svých 25 letech. Uznáváme, že mladý spisovatel je žalobcem poněkud tvrdým. Další jeho kniha, Proměnný svět, je vlastně fantastická idea světa nevidomého člověka. Podobně tento problém řeší H. G. Wells ve spisu Země slepých. Baumova povídka Nová skutečnost je věnována osudu válečných slepců. Tam, kde autor čerpá ze svých přímých vjemů a zkušeností, je literárně silný, plný a tvořivý. Slabší je tehdy, opisuje-li od jiných zrakové poznatky.“

O. Baum je odmítán těmi, kteří pracují v ústavech pro nevidomé děti i učně. Chválen je M. Brodem, O. Pickem aj. Referát v časopise Prager Presse rozebírá dva Baumovy romány: Dveře do nemožna hodnotí jako výraz jeho optimizmu. Vyjadřuje v něm pevnou víru v lepší budoucnost světa. Písmo, které nelhalo, je jeho posledním vydaným románem. V r. 1932 za toto dílo obdržel Československou cenu za literaturu.

Nalezli jsme také poznámku Josefa Zemana v časopise Úchylná mládež, vztahující se k Baumovým padesátinám. Mimo některá životopisná data uvádí názvy několika jeho literárních prací. Píše, že Baumovo literární dílo prozrazuje silnou individualitu, která všechny problémy dovoluje řešit optimisticky. Zeman dále píše, že Baumova díla se stala čtenými a zaujala především v Anglii.

Z dalších uveřejněných recenzí Baumova díla je to časopis Úchylná mládež (Tři ženy a já, Soud lásky, Osudná láska).

Literární noviny věnovaly pozornost Baumově tvorbě i jeho osobě do té míry, že se jejich obsah stává významným pramenem. Dovídáme se o Baumově místě v pražské skupině německy píšících autorů, kde M. Brod usiluje o to, aby se z děl českých, německých a židovských spisovatelů „ozýval trojzvuk souladu“. Mezi jiným uveřejnily Literární noviny i kladnou recenzi na vydání Baumova románu Nová skutečnost.

V Literárních novinách vyšly i dva rozhovory s O. Baumem. říká, že jeho vztahy k českému lidu a české literatuře jsou velmi čilé a srdečné, je to živý poměr k mnoha osobnostem i mnohým dílům. „Již jako dítě jsem četl Babičku Boženy Němcové“. Doplňuje, že již jako devítiletý napsal divadelní hru a pokusil se o veršovaný román.

Stranou nestojí ani Baumův zájem o kulturu nevidomých. Je to např. článek Slepci a umění aj. Zabývá se tím, jak hodnotí jako nevidomý to, co čte, jaký zájem v něm vyvolává divadlo, kterému Baum věnuje několik příspěvků. Ve svých několika článcích se zabývá sociálním postavením nevidomých. Zdůrazňuje důležitost sportu pro zdraví nevidomého.

Již pouhá letmá zmínka o jeho literárních dílech osvětluje široký životní záběr spisovatele a kulturního činitele, který ve své době i jako nevidomý něco znamenal, bohužel v současné době je zcela neznámý. Budí jen zájem několika literárních odborníků.

Oskar Baum psal výhradně německy. V českých překladech je k dispozici jen nepatrná část jeho díla. Uvádějí se dva spisy: Pokus o život a Soud lásky. Dostupné jsou také dva krátké výňatky z románu Pokus o život. Kalendář slepců uvedl povídku Hlava Venušina.

Baumovo sociální cítění není pouhým konstatováním zrovna tak, jako líčení problémů života nevidomých. To vyniká v jeho rozsáhlém díle, které čítá na 17 románů a přibližně 45 příspěvků do novin a časopisů. K tomu patří i dvě rozhlasové hry a množství hudebních kritik.

Baum se také vyslovil k některým otázkám vnímání světa nevidomým jedincem v jeho psychologicky i subjektivně specifickém gnozeologickém prostředí. Jako doplněk k Psychologii slepců Ferdinanda von Gerharda napsal Závislost a spolupráce smyslů.