RAMADANOVIĆ, Veljko

* 1874

† 1943

Zakladatel péče o výchovu a vzdělávání nevidomých na území bývalé Jugoslávie (v Bělehradě–Zemuni).

Narodil se v Korbově. Po speciálním vzdělání v Praze a v Brně se ujal péče o nevidomé v Srbsku. V r. 1918 založil výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé v Zemuni, později i speciální gymnázium, což byl čin, který sklízel obdiv, ale také nedůvěru. V r. 1920 založil slepeckou tiskárnu a knihovnu. V rámci spolupráce zde byly tištěny i slepecké knihy a hudebniny v češtině, polštině a bulharštině. Z těchto zemí za ním přijížděli pedagogové a obdivovali se Ramadanovićově velkorysosti i státní podpoře jeho projektů. Do slovanských zemí byly tyto tisky zasílány bezplatně.

Obdržel Československé vyznamenání řád Bílého lva. Na jeho počest vyšel u nás sborník literárních prací nevidomých autorů nazvaný Otci slepých.

V r. 1924 založil časopis pro nevidomé Braillova riznica, v r. 1928 časopis Glos nedužnih, revue pro výchovu a vzdělávání zdravotně postižených dětí. Získával články z Francie, Polska, Československa, Rakouska a Německa, takže se časopis reprezentoval jako list vědecký, ale pro nepatrný počet odběratelů byl po 5 letech zastaven. Po čase jej Ramadanović začal vydávat vlastním nákladem znovu.

V r. 1917 se začal věnovat osleplým vojákům, pro které založil zemědělskou kolonii Vieternik. Každý člen obdržel pole, domek a nářadí. K tomu vybranou zdravou manželku.

S Československou republikou udržoval odborné i přátelské styky. V r. 1930 byl jmenován čestným členem spolku ČST.

Jeho vědecká publikační činnost není nijak zvlášť rozsáhlá. Je to několik příspěvků do odborných a propagačních časopisů s popisným obsahem. Jak také jinak, vždyť nebylo ani kdy něco napsat. Bylo třeba jednat, bylo třeba zachraňovat lidi.