RAPPAWI (Rappawy), Anton

* 10. 6. 1873

† 4. 9. 1948

Učitel ve škole Ústavu pro nevidomé v Brně. Patří do skupiny tyflopedů, kteří mimo svou praktickou činnost hojně publikovali. Svými písemnými pracemi usiloval o odstranění škodlivých legend, které kolovaly o schopnostech nevidomých. I když v rámci utrakvistického (česko-německého) zaměření brněnského ústavu patří ke skupině těch učitelů, která dávala přednost německému jazyku, ctil český jazyk a nikdy se nepřipojil k fašistickým tendencím výchovy.

Narodil se v některé obci poblíž Brna jako částečný sirotek. Matka se brzy přestěhovala do Brna, kde snadněji našla obživu. Uvádí se, že německý kněz místo pravděpodobného jména po rodičích Chrápavý, napsal do matriky narozených Rappawy a uvedl jako rodiště Brno. Antonín žil v německém prostředí, a tak se začal cítit Němcem.

Obecnou i měšťanskou školu navštěvoval v Brně. Maturitní zkoušku vykonal na gymnáziu v Brně r. 1892. Kondicemi si přivydělával na studium. Způsobilost vyučovat postižené žáky nabyl v r. 1902 v Brně. Všechny školy, kterými prošel, byly německé. Zkoušku z jazyka českého vykonal v r. 1901. Své vzdělání si nadále rozšiřoval. V r. 1922 vykonal maturitu na reálce. Nechal se zapsat na přírodovědeckou fakultu pražské Německé univerzity. Je nanejvýš pozoruhodné, že v prvním období svého působení v Ústavu pro nevidomé v Brně se vyučil kartáčníkem, a také určitou dobu byl tovaryšem.

Vyučovat začal r. 1892 v Butovicích. V r. 1896 nastupuje jako učitel v Ústavu pro nevidomé v Brně. Působil zde do r. 1934. V této době vykonal několik studijních cest. Svou činnost v Brně na půl roku přerušil, aby vyhověl přání vedení Klarova ústavu v Praze, kde se uvolil dočasně vykonávat funkci sekretáře. Zvláště ho zaujala práce v MŠ tohoto ústavu, která v Brně nebyla.

Ke svým žákům měl mimořádně krásný vztah. Žáky české národnosti vyučoval česky. Vyznačoval se mimořádnou trpělivostí. Vytvářel učební pomůcky, kterých byl trvalý nedostatek. Zvláště upoutala jeho kreslenka, kterou vystavoval na 12. mezinárodním kongresu učitelů nevidomých. Jako učitel byl všestranně orientovaný. Mimo všeobecně vzdělávacím předmětům vyučoval rovněž hře na hudební nástroje, nejvíce na varhany.

Po druhé světové válce se z nevyjasněných důvodů odstěhoval mimo Brno, ale byl jako Němec i se svou početnou rodinou v pokročilém věku odsunut. O jeho životě ve válečném období nebylo možné nic zjistit. Datum jeho úmrtí není známé.

Mimořádně rozsáhlá je jeho publikační činnost. Při zobecňování výchovných a vzdělávacích otázek vždy vycházel z praxe. Patří mezi učitele, kteří přispěli k rozvoji české tyflopedie, i když musíme přiznat, že byl v tomto smyslu objeven až po půl století. Zásady úspěšnosti výchovy nevidomých stanovuje takto: a) nevidomé dítě je především dítětem. Je proto třeba je vychovávat jako jiné děti. Neponechávat prostor živelnosti; b) mimořádnou důležitost má zaměstnávání nevidomého dítěte již od raného období; c) nepřipouštět, aby lítost nad ztrátou zraku byla hlavní motivací péče o toto dítě. Nelze tyto moudré věty pouze přejít souhlasem. Je třeba aplikovat na současnost, ve které se mi zdá, že jeho zásady, i když dávné a zapomenuté, se neuplatňují. Mladí učitelé většinou nenavazují na zkušenosti svých předchůdců, vedení škol pro nevidomé tuto zásadu opomíjí. Vždyť si jen uvědomme, kolikrát jsou vysloužilí učitelé zváni, aby mladým začínajícím kolegům sdělili své zkušenosti.

Vysokou odbornou hodnotu má referát na 4. Dnu učitelů nevidomých a Dnu péče o nevidomé v Brně v r. 1909. Zabývá se v něm formami a reformami výchovy a vzdělávání nevidomých. Navrhuje přepisovat některé články z běžných učebnic do učebnic pro nevidomé. Komitét pro učebnice by měl podle něho zvážit možnost převzít naopak vybrané články z učebnic pro nevidomé a zařadit je do učebnic pro vidomé žáky. Kongresy učitelů by měly mít pouze pracovní charakter. Prohloubit vzdělávání nevidomých změnou metod a prodloužením školní docházky. Pro jejich vzdělávání věnovat stejný čas jako u vidomých. „Je nejvyšší čas,“ říká již před devadesáti roky, „probudit se ze stagnace dosud používaných metod a forem práce. Rozhodně neulpívat na starých a překonaných metodách.“ A tak panuje v tomto smyslu nejistota, zda jsou si učitelé a vychovatelé této zásady vždy vědomi.

V publikační činnosti je progresivní. Svými názory klestí nevidomým cestu do společnosti důrazem na přiměřené úkoly. Věnuje pozornost zevnějšku nevidomých a jejich chování ve společnosti, u stolu, v divadle a jinde. Pořádek v domácnosti nevidomého dítěte je předpokladem rychlé orientace a umožňuje provádět dosud nepřístupné úkony. Rovněž péče o správnou výslovnost, péče o osobnost nevidomého a její kladné volní vlastnosti, cvičení v úsudku, výchova k umění aj. To jsou úkoly, o jejichž plnění bychom mohli diskutovat ještě v současné době. A. Rappawy se ostře distancoval od těch, kteří prohlašovali, že nevidomým vyšší vzdělání více škodí než prospívá, protože si hlouběji uvědomí svou pozici.

Bohužel i jeho četné publikace plné moudrosti časem zapadly do zapomnění. Jsou to krátké, ale zřetelně koncipované knížečky, ze kterých čiší jeho láska k poslání, které si zvolil. Napsal: Gedichte von Blinden (1907); Die Kunstwarte (1908); Jarní radovánky (1909); Die Kunstwarte (1910); Die Erziehung des blinden Kindes in Elternhause (1913); Výchova slepého dítěte (1913); Naturfreunden der Blinden (1914); Licht und Arbeit (1915); Beiträge zur Geschichte der Kriegsblinden (1917); Výlet nevidomých dětí (?); Die Jugendblinden nach dem Weltkriege (1919); Mladiství slepci po válce (1919); Menschen, die mit dem Fingern Schauen (1920); Handbuch des Blindenunterrichtes (1933) aj. Je třeba připomenout, že psal německy i česky v tom sledu, ve kterém je uveden seznam jeho publikací.

Písanku pro Braillovo písmo A. Rappawého lze spatřit v oddělení DTI TMB