BEITL, Jan Nepomuk František Rafael

* 7. 5. 1797

Brněnský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých vznikl jako třetí v českých zemích. Po ústavu na Hradčanech v Praze, který byl v té době spíše léčebnou a právě vzniklém Klarově ústavu v Praze, ve kterém se soustředilo zaopatřování a zaměstnávání nevidomých dělníků, je brněnský ústav prvním ve smyslu komplexnosti vzdělávání a přípravy nevidomých absolventů pro vlastní obživu. Byl budován podle vídeňského vzoru.

Myšlenka založit výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé děti v Brně se při realizaci setkávala s osobními oběťmi filantropa a tyflopeda Jana Nepomuka Františka Rafaela Beitla. S nevidomými chovanci, které považoval za členy své rodiny, sdílel život plný odříkání. Rozvoj ústavu vedl klikatými cestami, které tehdejší společnost nedovedla narovnat. Vzdělávání a výchova nevidomých dětí byly v této době chápány spíše jako milodar, což u Beitla neplatilo.

J. R. Beitl založil ústav v Zábrdovicích u Brna. Zakladatel kladl největší důraz na hudební vzdělávání, základní dovednosti v některých řemeslech a práci na pozemku. Všeobecnému vzdělání se v této době obecně nepřikládal takový význam, protože v životě bylo nutné nejdříve usilovat o vlastní obživu a vyhnout se žebrotě. O pokusech se čtením a psaním se dovídáme převážně z životních osudů Beitlova chovance Pavla Chybiorze, který se zmiňuje o svém velkém neštěstí, když mu byly odcizeny jeho psací potřeby. Neuvádí však, o jaké se jednalo. Nejcennější bylo, že u Beitla převažuje snaha o rehabilitaci osobnosti slepce. Cílem výchovy pak bylo poskytnout chovancům nejnutnější základní vzdělání a hlavně základy rukodělných činností v dílně i na zahradě. Teprve později se tento cíl mohl změnit na jeden z úkolů a vlivem společenských podmínek mohl být stanoven vyšší cíl: zařadit co největší počet nevidomých do zaměstnání.

Ještě do nedávné doby se soudilo, že o vzniku ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých v Brně se nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Byla to půda pro vznik neoprávněných legend. Jako nejspolehlivější byly uváděny publikace ředitele Františka Pavlíka. Nalezneme však písemné důkazy, že jeho informace jsou v jistém smyslu tendenční. Spolehlivé informace jsou uloženy v materiálech Státního oblastního archivu v Brně. Nejcennější je výňatek z osobního spisu J. R. Beitla s jeho vlastnoručně podepsanou výpovědí v protokolu vídeňského policejního ředitelství ze dne 28. 11. 1852, kde se vyvracejí nepřesná a zkreslená tvrzení Fr. Pavlíka.

Jelikož ani uvedený protokol ani jiné přímé prameny nebyly vinou některých osob známé, tradovaly se události ústním podáním, ve kterém se osobnost J. R. Beitla halila do vykonstruovaných pomluv. Všechno začalo tím, že hrabě z Bukuwky, kurátor ústavu, pojal situaci třídně a nechtěl připustit zásluhy nemanželského syna pivovarského dělníka a chudé matky.

S odvoláním na výše uvedený pramen Státního oblastního archivu v Brně se pokusíme rehabilitovat osobnost zakladatele ústavu, vzácného filantropa, který s neobvyklým vypětím sil a mimořádnými osobními oběťmi začal pečovat o několik nevidomých chlapců bez pompéznosti a oslavných tirád. Měl již tyflopedické zkušenosti, které nabyl ve Vídni. Nezačal proto jako laik ani z titulu své majetnosti.

Na žádost uherského palatina Josefa založil v r. 1825 Ústav pro maďarské nevidomé děti v Bratislavě, který byl o rok později přemístěn do Pešti, odkud J. R. Beitl odešel snad pro národnostní problémy v r. 1833. Se životem nevidomých byl již natolik spjat, že hledal další místo, kde ještě nevidomí trpí nedostatečnou péčí. Na takové ho upozornil tehdejší známý český tyfloped Josef Doležálek, který několik let působil v Pražském ústavu pro nevidomé a v Pešti nastoupil na Beitlovo místo. Beitl neváhá a stěhuje se se svou rodinou do Brna.

S přípravou základních podmínek pro otevření ústavu začal v r. 1834 zajišťováním nájmu domu a seznámením se s několika moravskými a slezskými nevidomými dětmi, které získal pro svůj záměr. Ve fragmentu jeho osobního spisu se dále uvádí, že svou žádost moravskému guberniu o povolení zřídit ústav podal 13. července 1835. Evidovaná je pod č. 29.799. Zní: „Rafael Beitl, učitel slepců, prosí o povolení, aby směl zahájit soukromé učební kursy pro slepé děti Moravy a Slezska do doby, než vstoupí v život veřejný vzdělávací ústav“. Vedení gubernia povolení vystavilo pod č. 39 063 dne 15. září 1835.

Od kuratoria Beitl nikdy neobdržel žádnou subvenci. Přesto se pustil do práce podporován J. W. Kleinem, zakladatelem a ředitelem ústavu ve Vídni.

J. R. Beitl se narodil v Libočanech na Žatecku jako nemanželské dítě pivovarského dělníka a dcery pekaře. Život dítěte i svobodné matky byl velice krušný, když její rodiče nedali souhlas ke sňatku. Chlapec se výborně učil, a proto využil později nejbližší možné příležitosti odejít z domova a pokusit se o samostatnou obživu. Kam jinam než do Vídně. Odtud potom do Opatinu (Uhry, dnes Chorvatsko), kde získal na místním úřadě práci diurnisty.

Toto úřednické zaměstnání za denní mzdu ho však neuspokojovalo. Začal se zajímat o práci ve vídeňském Ústavu pro nevidomé děti. Byl přijat jako písař. Později se stává učitelským čekatelem. J. W. Klein ho zasvětil do všech problémů výchovy a vzdělávání svých žáků.

Jakmile Beitl získal toto trvalé zaměstnání, oženil se s dcerou obuvníka. Však právě v jeho dílně přišel na myšlenku, že by nevidomí pracovníci mohli vykonávat některé obuvnické práce. V manželství se jim narodilo 17 dětí, z nich zůstali naživu pouze čtyři chlapci.

Na žádost uherského palatina ho Klein posílá do Bratislavy, kde v r. 1825 zakládá Ústav pro maďarské nevidomé děti. Ústav byl po jednom roku přemístěn do Pešti. V r. 1827 napsal pro tento ústav organizační řád s názvem: Planum Rafaela Beitla vyučování slepých dětí.

Pešť se otřásala národnostními nepokoji a Beitl je v ústavu zřejmě nedovedl vyřešit. V r. 1833 proto odchází.

Jak bylo již výše uvedeno, vydal se s rodinou do Brna, kde měli údajně nějaké vzdálené příbuzné. Pronajímá si domek v Zábrdovicích č. 17 (dnešní Zábrdovická 12), jehož majitelem byl Wilhelm Klassen. Z původních šesti chovanců se jejich počet do r. 1846 zvýšil na patnáct.

Jako hudebník-amatér se zpočátku zaměřil na výuku hry na hudební nástroje. Pro tuto myšlenku získal několik učitelů hudby, kteří se ujali vyučování bezplatně. Po krátkých přípravách nechává své chovance zaučovat do některých řemeslnických prací, rovněž podle vídeňského vzoru. Jelikož k domu patřila zahrada, vedl své svěřence k obdělávání půdy, pěstování brambor a zeleniny – jejich společné hlavní stravy.

Zakládá žákovský dechový orchestr. Časté koncerty v Brně, okolí i vzdálenějších místech, jak se zmiňuje tehdejší chovanec P. Chybiorz, byly zdrojem slušných příjmů. Prodej výrobků z dílny přišel na řadu především v zimním období, kdy se hudební zájezdy nekonaly. Když připočteme výtěžky ze zahrady, stačilo vše k velmi skromné obživě, nejnutnějšímu oblečení a krytí základních režií s provozem ústavu. Na otop pro zimu mnoho nezbývalo.

O prvních deseti letech Beitlovy činnosti v Brně se nedochovaly žádné přímé prameny o stavu školního vzdělávání. Nepochybně pokračoval v intencích vídeňského ústavu, kde všeobecné vzdělávání nevidomých žáků bylo na vysoké úrovni. Důkazy o vzdělávací péči podává např. hudebník Chybiorz aj. Zřejmě se vyučovalo ponejvíce pamětně. Pokud se vykonávaly písemné práce, používal se tzv. Kleinův psací stroj. Avšak uvedený Chybiorz dosvědčuje, že měl i pomůcku pro matematiku. Na nákladné učební pomůcky zřejmě nebylo.

Kuratorium, které mělo již určitou částku na stavbu nové budovy ústavu, s Beitlem vůbec nespolupracovalo, a ani ho nepodporovalo. Bez vydatnější pomoci ze strany brněnských občanů se Beitlovým chovancům vedlo bídně. Výnosy letních koncertů se brzy vytratily. Stávalo se dokonce, že nebylo co jíst, nebylo co obléct, čím zatopit. Žebrotu Beitl netrpěl, a tak byly často k jídlu předkládány pouze suché brambory. Pro nedostatek topiva docházelo i k omrzlinám.

V létě bylo veseleji, především na zájezdech s hudbou. Přespat bylo možné leckde a jídlo se sehnalo všelijak.

Majitel domu vyžadoval pravidelný nájem. Bylo také nutné uživit stále se rozrůstající Beitlovu rodinu. Za pobyt v ústavu rodiče neplatili. Většinou nebylo ani z čeho. Slepota byla skoro vždy jedním z důsledků zaostalosti a chudoby.

Chybiorz uvádí, že Beitl s chovanci navštívil svého bývalého učitele J. W. Kleina, aby mu předvedl výsledky své činnosti. Dechovou hudbu si ve Vídni podle zmíněného svědectví poslechl i sám císař, který projevil zájem o činnost nového brněnského ústavu. Beitl proto doufal ve finanční podporu, které se však nedočkal.

Po dokončení výstavby budovy na Radvítově náměstí (dnešní Žerotínovo nám.) v r. 1846, kterou finančně zajišťovalo ze sbírek kuratorium, byl J. R. Beitl na doporučení J. W. Kleina (který mu vystavil vysvědčení o kvalifikaci vychovávat nevidomé a neslyšící děti) povolán k vedení ústavu s podmínkou, že se mu povoluje vzít s sebou 15 nevidomých chlapců ze Zábrdovic.

Beitl nastupuje do vedení nového ústavu za neuvěřitelných podmínek: po celý první rok neobdrží žádný plat, jak se dosvědčuje v již zmíněném protokolu ze dne 28. 11. 1852. Navíc musel přijmout podmínku, že bude živit a oblékat celkem 18 chovanců na své náklady. Z tohoto důvodu a nikoliv pro vlastní obohacení se zadlužil, jelikož sbírky tolik nevynášely. Slavnostní otevření ústavu bylo až po jednom zkušebním roce v březnu r. 1847, od kdy je také veden první dochovaný přijímací protokol. Potom už J. R. Beitl za své působení plat obdržel.

V tomto roce byl vydán první statut ústavu (tzv. Náwěsstí), ve kterém se uvádějí podmínky pro přijetí za chovance aj. Na jeho koncepci neměl Beitl vůbec žádný vliv, stal se pouhým garantem jeho dodržování.

Již od r. 1846 začíná Beitl budovat školu podle tehdejších předpisů. V Archivu města Brna se uchoval Přijímací protokol chovanců a ředitelství ZŠ pro nevidomé žáky v Brně, vlastní nejstarší kroniku, ve které nejsou bohužel žádné podrobnosti. V r. 1848 nastupuje podučitel Karel Nahodil pro „dozor“ ve druhé třídě. Začínají se používat tzv. Kleinovy psací stroje pro propichovanou latinku (jeden je z této doby dochovaný ve Slepeckém muzeu) a ruské sčoty. Vyučování ovšem probíhalo největším dílem pamětně.

Mimo oba uvedené učitele vyučoval v ústavu bezplatně Antonín V. Malý, zaměstnáním kontrolor poštovního úřadu, sekretář obecní rady Pejša (hře na housle) a známý brněnský hudebník Pavel Křížkovský.

Oba učitelé pracovali od 5. hodiny ráno do 21. hodiny večer, a to i v neděli a svátky. K tomu účelu jim byl poskytnut v budově ústavu byt.

Beitl se staral o rozšiřování výuky řemeslům, pěstovala se hudba. Jako kontrola výsledků práce byly podle vzoru vídeňského ústavu zavedeny tzv. roční veřejné zkoušky. Bohužel však stále častěji docházelo k diferencím mezi názory členů kuratoria a oběma učiteli na způsoby výchovy. J. R. Beitl ukončil proto náhle svou činnost nadučitele a otce domu 31. srpna 1852. Odchází dobrovolně, když už nemohl déle snášet nelidské pracovní a společenské podmínky.

Po celý život provázely tohoto nešťastného člověka chudoba a pomluvy. Jeho pojetí lidskosti se lišilo od okázalého almužnictví, které se bohužel v současné době znovu vrací do soustavy péče o žáky na školách pro nevidomé a slabozraké. Za svého života se nedočkal uznání a ještě dlouho potom byla jeho práce pod tímto vlivem zneuznávána.

V poslední den své služby uspořádal Beitl veřejnou zkoušku chovanců. Předváděli výsledky práce ve škole i v dílnách. Součástí akce byl i rozsáhlý hudební program. Rada Tkaný plamennými slovy ocenil dosavadní činnost učitelů, žáků, učňů i hudebníků. Podrobněji se o tom dovídáme z brněnského časopisu Neuigkeiten ze dne 1. 9. 1852. Je to jediné veřejné ocenění, které se Beitlovi za jeho života dostalo.

Beitl svůj další život netrávil v pohodě a popularitě, ale jak se dovídáme z již dvakrát zmíněného protokolu, měl úmysl založit další ústav v sedmihradském Opatinu. Pro výchovu nevidomých na Moravě učinil první krok za osobních obětí, které mohly u něho i jeho manželky vyrůst z čistého filantropizmu. Opouští Brno a vrací se do Vídně. Tam ho zastihuje Bukuwkovo obvinění, že by pro svou bídu mohl pořádat sbírky na nevidomé a zneužít jich ve svůj prospěch. Vyšetřováním bylo zjištěno, že obvinění je neoprávněné. Navíc je tento protokol z výslechu plný důkazů, které byly užity v tomto medailonku. Nanejvýš znechucen se stěhuje k příbuzným do Pešti na Toleranční ul. č. 4 (nyní Kisfaludy utca). Zde se v r. 1855 veškeré stopy po něm ztrácejí. Ověřili jsme si, že v Rumunsku ústav nezaložil.

Beitlova činnost byla oceněna až v Mellově Encyklopedisches Handbuch des Blindenwesens (1900) a pamětní deskou na budově ústavu v Zábrdovicích, jejíž instalaci zajistil J. S.