SCHERER, Friedrich

* 1823

† 1882

Usiloval o to, aby se ústavy i sami nevidomí vymanili z područí těch, kteří si je svými dary zavazovali. Je zakladatelem hned několika výchovně vzdělávacích ústavů pro nevidomé, ve kterých se snažil realizovat své pokrokové názory. Založil rovněž několik spolků nevidomých. Hodně cestoval a všude přednášel o tom, že cílem výchovy nevidomých je příprava k samostatnému životu. Mají právo na stejné vzdělání jako ostatní lidé, mají právo na rodinné štěstí. Své názory uveřejňoval v časopise Die Zukunft der Blinden (1864). Tiskem vydal rovněž své nejzávažnější přednášky.

Narodil se v Ehingenu (Německo) jako syn zedníka. Ve svých dvou letech ztratil zrak. Již v útlém dětství se stává částečným sirotkem. Matka je nucena starat se o čtyři děti a babičku. Nemohla se proto nevidomému dítěti nijak zvlášť věnovat. Zapůsobila však na něho svým vyprávěním, které v něm zanechalo trvalé stopy. Při hrách s ostatními dětmi prožil mnohá dobrodružství, ale také ústrky. Toto období mu vtisklo základní vlastnosti jeho osobnosti. Naučil se samostatně se rozhodovat, samostatně pohybovat. Byl velmi zručný, pěkně modeloval z hlíny.

Ve svých šesti letech se k všeobecnému údivu sám přihlásil v místní škole. Později se také začíná sám věnovat hudbě, docházel pěšky ke vzdálenému učiteli hry na klarinet. Jeho pokroky byly dobrým příslibem. Obdivovalo ho celé okolí. Začal si tedy svým uměním vydělávat. Touha po vyšším všeobecném vzdělání ho však neopustila. Povšiml si toho místní lékař, který mu pomohl.

V r. 1839 byl přijat do Ústavu pro nevidomé v Mnichově. Zakrátko zvládl tehdejší zaměstnání chovanců. Svou mimořádnou pílí a znalostmi docílil toho, že byl přijat za korepetitora a později za učitele. K náplni a způsobu výuky měl zásadní výhrady. Přicházel proto s vedením ústavu do rozporů. Nemohl se např. smířit s tím, že učitelé žáky podceňují a jejich každý vyšší zájem je pokládaný za rebelii. V r. 1845 proto ústav v rozladěnosti a zklamání opouští.

Přihlašuje se ke studiu na místní univerzitě. Bavorský král Ludvík I. mu udělil stipendium. Údajně vykonal i zkoušku pro vyučování v OŠ a v této době vydává svůj nejzávažnější spis Budoucnost slepých (1852). Na jeho popularitu ukazuje to, že vyšel ve 13. vydáních. Vzbudil mnoho rozruchu pro svou otevřenost a uvedení dosud nepublikovatelných problémů. Bylo to především odhalení některých mecenášů, kteří začali péči o nevidomé zneužívat ve prospěch své popularity.

Fr. Scherer začal proto uvažovat o založení vlastního ústavu. První ústav založil v Norimberku (1854). Majetkové poměry byly uspokojivé. Jelikož znovu dochází mezi ním a učiteli k trvalým rozporům, zanechal vedení ústavu a odešel. Odhodlal se cestovat a přednášet o výchově bez předsudků a utajování nezdarů.

Další ústav zakládá v Altoně, později i v Hamburku. Po čase se jeho metody učitelům opět znelíbily. Znovu proto odchází a cestuje s úmyslem podněcovat zakládání výborů k zřizování ústavů. Na prvním Mezinárodním kongresu učitelů nevidomých ve Vídni (1873) prohlásil, že je čas, aby nevidomí převzali sami péči o svůj osud, o své vzdělání i starosti o sebe do vlastních rukou.

Chtěl vymanit nevidomé z područí majetných představených, odmítal drobty, které z jejich bohatých stolů padaly ve prospěch slepců. Bojoval proti masovému umísťování absolventů ústavů do azylových zařízení. Ideál viděl ve vybudování velkých center, kde by se nevidomí vzdělávali a pracovali, se svými rodinami bydleli a pěstovali zábavu. Svými myšlenkami vyvolal u nevidomých snahy zakládat svépomocné spolky.

Fr. Scherer byl považovaný za kverulanta nebo utopistu. Snad tomu tak mohlo být, ale je jisté, že přispěl k odhalení neoprávněného uspokojení z výsledků péče o nevidomé a upozorňováním na schopnost nevidomých samostatně jednat podpořil jejich chuť k životu.

Z dalších Schererových písemných prací to jsou: Tři přednášky o sociálním utrpení slepců (1860); Poselství slepých vidomým (1871); Toulky slepého po oblasti nejnovějších duchovních pokroků (1874) aj.

Ve svých spisech i praxi usiloval o zrovnoprávnění nevidomého jako člověka, manžela, otce a přítele. Kritizuje učitele pro jejich panovačnost, odcizení a neupřímnost. Vytýká jim, že zakazují normální přátelské styky mezi chlapci a děvčaty, cenzurují dopisy aj. S nevidomými se jedná panovačně a není nouze o podvody.1 Stěžuje si, že učitelé přestali být přirozenými přáteli nevidomých. Příliš se dává najevo, že by si nevidomí měli více vážit péče o ně. Oni však chtějí být samostatní, odmítají být objektem pasivní péče.

*1) Podobně toto prostředí popisuje ve svých literárních pracích i Oskar Baum