SCHWARZ, Jan

* 28. 4. 1822

† 20. 6. 1899

Významný český tyfloped, ředitel Ústavu pro nevidomé v Brně.

Ústav dotváří ve vzdělávací instituci, zavádí ladění klavírů. Zvláštní pozornost věnuje vyučování hudbě. Píše první české učebnice pro nevidomé. Braillovo písmo adaptuje na český jazyk.

Mimo několika příspěvků do časopisů vydal samostatný česky psaný spisek O vychovávání, vzdělávání a podporování slepcův (1888). Brzy se rozšířil a stal se svým obsahem jedním ze základních kamenů české tyflopedie. Přitom je zde popsán jeho návrh na adaptaci Braillova písma na český jazyk. V současné době nejen jeho dílo, ale ani díla jiných autorů tyflopedové neznají.

Narodil se v Ivančicích jako syn vinaře. Již od dětství toužil stát se učitelem. Po ukončení povinné školní docházky proto zůstává ve škole, aby pomáhal při vyučování. Protože pro tuto činnost projevoval mimořádné schopnosti, doporučil mu tamní učitel další studium.

Ve svých 17 letech je přijat hned do 4. ročníku normální školy v Brně. Zde absolvoval kurz pro kandidáty učitelství i kurz chorálního zpěvu a hudby. Zvláště vynikl ve hře na varhany.

První učitelské místo nastupuje v Medlově jako učitelský pomocník. V r. 1843 se vrací do Ivančic jako třetí výpomocný učitel. O rok později přijímá místo na farní škole U Jakuba v Brně, aby se mohl věnovat dalšímu studiu. Zkoušky pro učitele v hlavní škole vykonal v r. 1849. Počátkem roku 1851 se znovu vrací do Ivančic, kde se stává nadučitelem a varhaníkem. Rozšiřuje dosavadní ivančickou dvojtřídku na trojtřídní a zavádí vyučování v českém jazyce.

Je učitelem tělem i duší. Zavedl novou metodu v počtech a čtení. Vypracovává nové učebnice, jako je např. Návod ku hláskování (slabikář) aj. Všude je známá jeho tehdejší neobvyklá láska k žákům. V hudbě se neustále zdokonaluje. Stal se členem hudebního spolku U sv. Tomáše v Brně i členem spolku Beseda brněnská.

Není divu, že po odchodu J. R. Beitla si ho brněnské kuratorium vybralo za nadučitele v ústavu pro nevidomé.

Nadšeně souhlasil. Místo nadučitele a správce ústavu nastoupil počátkem roku 1853 již jako zkušený učitel. Není bez zajímavostí, za jakých podmínek byl přijat a jakým kritériím přijímacího pohovoru musel vyhovět. Mimo důkladné prověrky dosavadní pedagogické činnosti a praktické dovednosti vyučovat to byla zkouška ze hry na tři hudební nástroje, z improvizace na varhany a znalosti z hudební teorie. Pohovor obsahoval také prověrku jeho zručnosti, která se později ukázala jako nanejvýš potřebná. Přijímací komise zhodnotila i jeho vlastenecké smýšlení, mimořádnou pilnost na předcházejících školách a zvláště tu skutečnost, že je autorem učebnice. Byla zkoumána Schwarzova bezúhonnost a zapojení do kulturního života. Zvláště bylo posouzeno jeho vzezření aj.

Pracovní podmínky byly náročné. Jeho povinností bylo v ústavu setrvávat po celý den i noc. Zavázaný k tomu byl naturálním bytem. Mimo vyučovací úvazek měl povinnost dozoru nad chovanci v době jejich osobního volna. Zpočátku musel pracovat s žáky i v dílnách jako mistr. Vyučoval hře na hudební nástroje, vedl veškerou administrativu.

V ústavu působil 35 let. Zvyšuje počet tříd. S tím se postupně úměrně rozšiřuje učitelský sbor i počet chovanců. Učitelé-amatéři jsou časem nahrazováni kvalifikovanými silami.

J. Schwarz zavádí ladění klavírů, kterému se nejdříve sám vyučil u brněnské firmy Bachmann. Pro zlepšení zdravotního stavu svých žáků se věnuje také jejich tělesné výchově.

Škola dostává pevný řád. Rozšiřuje dílny a zavádí výrobu nových předmětů denní potřeby. Je to rohožkářství, kartáčnictví, košikářství, tkaní, pletení aj. Otevírá prodejnu výrobků.

V oblasti hudební výchovy byl zaznamenán první velkolepý úspěch. Dřívější chovanec ústavu R. Bauer je přijat jako první nevidomý učitel hry na hudební nástroje.

V sedmdesátých letech 19. století zřizuje Schwarz v ústavu tiskárnu pro tisk knih reliéfním písmem. Nejdříve to byla reliéfní latinka hladká, později latinka perličková a posléze Braillovo písmo. Potřebné litery si zpočátku odléval sám. Pro tisk německých knih přejímá již adaptovanou abecedu z Německa, pro češtinu adaptuje Braillovo písmo sám. Využívá tzv. zrcadlového jevu pro písmena s diakritickými znaky.

J. Schwarz si byl vědom mimořádného významu učebnic i jiných učebních pomůcek. Zajišťuje výrobu reliéfních nástěnných zeměpisných map a zdatné žáky nechává opisovat učební texty pomocí Kleinova psacího stroje.

Schwarzova první česká čítanka pro nevidomé byla výrazem jeho vlasteneckého smýšlení. Záleželo mu na tom, aby čeští chovanci měli dostatek česky psaných knih. Žádný výtisk se nedochoval. Zapracoval čas a také několikeré stěhování ústavu.

Byl to právě J. Schwarz, který u nás začal jako první propagovat Braillovu bodovou hudební notaci.1 Měl snahu posunout přirozené muzicírování do vyšší úrovně, diletantismus povznést v profesionální pojetí výuky hry na hudební nástroje.

Počet chovanců neustále stoupal, rozšiřoval počet tříd, zaváděl nové učňovské obory. Pozornost proto věnoval stavebním úpravám i rozšiřování kapacity budovy ústavu.

V r. 1887 prožilo Brno velkou technickou událost. Z ústavu se uskutečňuje přenos hudebních pořadů po telefonní lince do budovy Reduty, kde byla výstava soudobé techniky. V této době byly v Brně zaváděny první telefony. Schwarzovi tato příležitost nemohla ujít.

Publikační činnost není nijak rozsáhlá, ale ani mnohomluvná. Co chce říct, činí přesně. Mimo uvedené závažné dílo je to jen několik časopiseckých příspěvků, např. Paralella mezi školním vzděláváním a vychováváním dětí vidoucích a slepých (Učitelské listy 1879); K otázce oboustranného slepeckého tisku (Der Blindenfreund 1881); O významu vzdělání slepců (tamtéž 1889). Věnoval se také práci Uvedení do Braillova notového systému aj.

Počátkem roku 1888 se J. Schwarz odebral na trvalý odpočinek do svého rodiště. Jako výraz velké vážnosti byl zde zvolen čestným doživotním starostou.

S J. Libanskym byli velkými přáteli. Jemu zanechal svou pozůstalost, ve které byl i rukopis Návod k výchově a vzdělávání slepých. Pozůstalost se po smrti Libanskyho k velké škodě nedochovala. Ještě lépe bychom poznali Schwarzovy pedagogické zásady.

Ve své době patřil k nejautoritativnějším osobnostem v praxi i teorii výchovy a vzdělávání nevidomých. Dokazuje to i ta skutečnost, že v r. 1889 se už jako penzista zúčastnil prvního Dne učitelů nevidomých pořádaného v Praze, kam byl pozván přednést hlavní referát. Jeho osobnost se v oboru uvádí jako vysoce tvůrčí.

V r. 1883 byl vyznamenán Záslužným křížem s korunou. Z dalších cen a vyznamenání to jsou: čestný člen izraelitského ústavu pro nevidomé ve Vídni, medaile francouzské Filantropické společnosti, několik dalších diplomů aj.

*1) Dochoval se výtisk z r. 1875 vydaný v Lausanne. Kdy jej objednal, to dnes nelze zjistit