SILHAN, Jan

* 1889

† 1971

Polský organizátor slepeckého hnutí.

Narodil se v Kyjevě jako syn českého otce a polské matky. Za studií na kyjevské technice (od r. 1907) se zúčastnil proticarského hnutí mezi ukrajinským studentstvem. Poté odešel do Lvova. Protože jeho otec jako Čech byl rakouským státním příslušníkem, byl Silhan vypovězen z Ruska do Rakouska. Po příchodu do vlasti svého otce byl nucen nastoupit vojenskou prezenční službu v Liberci, kde ho zastihla první světová válka. Byl poslán na srbskou frontu, kde hned v prvních měsících války po zranění oslepl.

Za pobytu v nemocnici se seznámil s jednou ošetřovatelkou, která se mu později jako manželka stala nejobětavější spolupracovnicí. V nemocnici se setkal s tyflopedem Halarevičem, který ho naučil číst Braillovo písmo a seznámil ho se zásadními problémy slepoty. Na základě těchto znalostí se přihlásil k dalšímu studiu, po jehož absolvování získal aprobaci vyučovat na školách pro nevidomé.

V první světové válce přišlo o zrak mnoho vojáků. Bylo třeba se jich ujmout. Silhan se stal ve Lvově ředitelem ústavu pro rehabilitaci vojáků. Učil je číst a psát Braillovým písmem, učil je řemeslům. Tam poprvé zasahuje do péče o polské nevidomé. Po válce byl ústav zpřístupněn i civilním nevidomým. Později přenesl svou péči o nevidomé do Varšavy.

Silhan se stává funkcionářem spolku polských osleplých vojáků a zapojuje se do mezinárodního hnutí nevidomých esperantistů. V r. 1934 je zvolen místopředsedou mezinárodní organizace nevidomých esperantistů se sídlem ve Švédsku. V r. 1937 a 1959 organizoval ve Varšavě dva mezinárodní kongresy.

Za druhé světové války působil ve Lvově. Po jejím ukončení byl nucen Lvov opustit a usadil se v Krakově, jelikož město po Stalinově anexi připadlo Sovětskému svazu. Věnuje se zde vybudování organizace polských nevidomých a slabozrakých.

Jeho velké jazykové znalosti (němčina, francouzština, angličtina, ruština, srbština, polština, čeština a esperanto) ho předurčily k tomu, aby sledoval zahraniční tyflologický tisk; jeho manželka mu pomáhala při sledování maďarského tisku. Redigoval časopis pro polské maséry a esperantisty Pola stelo. Byl referentem časopisu Pochodnia pro zahraniční otázky. Přičinil se o založení školy pro nevidomé maséry, ladiče a hudebníky v Krakově.

Za svou mnohostrannou činnost pro nevidomé byl několikrát vyznamenán. Jeho jménem bylo nazváno jedno polské rekreační středisko pro nevidomé.