SOKOLJANSKIJ, Ivan Afanasjevič

* 25. 3. 1889

† 27. 11. 1960

Ukrajinsko-ruský tyfloped a surdoped.

Věnoval se výchově hluchoslepých. Jeho výchovné metody byly mimořádně účinné. Rovněž tomu odpovídaly i výsledky. Stal se v oboru známý i v zahraničí.

Narodil se v kozácké stanici Fedinska. Jeho životní dráhu speciálního pedagoga a defektologa ovlivnily zážitky a zkušenosti z raného dětství. S prvním neslyšícím se setkal ve vlastní velké rodině. Naučil se s ním komunikovat pomocí gest a grimas. V chrámovém pěveckém sboru pak zpíval s nevidomou zpěvačkou. Velice obdivoval zručnost nevidomého starce ze sousedství, zejména jeho schopnost pohybovat se samostatně po okolí.

Ve 12 letech odchází studovat do Petrohradu. Už jako mladý gymnazista se zapojil do revoluce v roce 1905, za což byl nějaký čas vězněn. Po umožněném návratu v letech 1908–1913 vystudoval na Petrohradském pedagogickém institutu fakultu dějin přírodních věd a současně i surdopedagogiku.

Jako student navštěvoval přednášky na Petrohradské psychoneurologické klinice, kde se poprvé setkal s malým hluchoslepým dítětem. Toto setkání ho ještě více utvrdilo v úmyslu zabývat se výchovou hluchoslepých. Praktikoval na první ruské škole pro hluchoslepé, která byla založena v r. 1909 v Petrohradě. Živě se zajímal o vzdělávání hluchoslepých v zahraničí, hlouběji se seznámil s úspěchy H. Kellerové. Absolvoval Mariínský pedagogický kurz pro vzdělávání neslyšících a již jako student obdržel povolení vyučovat na Alexandrovské škole pro neslyšící v Záporožsku. Působil zde v letech 1910–1919.

V prvních dnech komunistické vlády pracoval jako aktivista proti dětské bezprizornosti. Založil Ústav pro neslyšící děti v Umani na Ukrajině. V roce 1920 se stává docentem fakulty speciální pedagogiky. V r. 1923 zakládá v Charkově při zdejší škole pro nevidomé (Charkov byl tehdy hlavním městem Ukrajiny) speciální školu a kliniku pro hluchoslepé. Nastoupilo do ní šest dětí, mezi nimiž byla i O. Skorochodová. Později byli přijati další žáci. Škola si záhy získala mezinárodní věhlas.

Vedle náročné práce s hluchoslepými vyvíjel Sokoljanskij širokou profesionální i dobrovolnou společenskou aktivitu. V r. 1926 se stává profesorem Institutu lidové osvěty v Charkově, v r. 1930 zde zakládá Vědeckovýzkumný ústav defektologie, k němuž připojil i svou školu pro hluchoslepé.

Třicátá léta stalinských represí se neblaze odrazila i v životě Sokoljanského. V r. 1934 byl poprvé falešně obviněn, zatčen a vyloučen ze strany. Propustili ho až po několika měsících, údajně na přímluvu M. Gorkého, který si od r. 1933 se Sokoljanským a jeho žačkou Skorochodovou dopisoval. Podruhé byl vězněn v letech 1938–1939. Už před druhým zatčením Sokoljanského přestala jeho charkovská škola prakticky existovat.

Od r. 1939 pracoval Sokoljanskij v ústavu speciálního školství Akademie pedagogických věd SSSR v Moskvě, ze kterého se vyvinul Ústav defektologie, kde postupně založil laboratoř pro výuku hluchoslepých, která v současné době nese jeho jméno. Koncem války přiměl O. Skorochodovou k přesídlení do Moskvy a přesvědčil ji o možnostech jejího vyššího studia. Jeho zásluhou se tato hluchoslepá žena stala světoznámou vědeckou pracovnicí v oboru defektologie.

Po válce se Sokoljanskij vrátil k praxi vzdělávání hluchoslepých. Nejúspěšnější byl v případě Julie Vinogradovové a Sergeje Sirotkina. Povzbuzený dobrými výsledky zakládá novou školu pro hluchoslepé. V r. 1958 byl politicky rehabilitován a bylo mu navráceno členství ve straně. Jinak to už v SSSR nebylo možné. Každá diktatura umožňuje rozvoj osobnosti pouze v souvislosti s přijetím její ideologie.