STOPPANI, Pietro

* 7. 8. 1865

† 11. 5. 1941

ředitel Ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Miláně.

Stoppani pocházel ze zámožné rodiny obchodníka, která se do Milána přestěhovala ze Zelbia na jezeře Como. Své základní vzdělání nabyl ve škole Bettega di Lecco a ve školním roce 1875/76 byl přijat do první gymnaziální třídy v semináři San Pietro Martiri. Po ukončení lyceálních studií a filozofického kurzu v semináři v Monze navštěvoval teologický kurz. Po ukončení vyšších studií určitý čas vyučoval ve škole Collegio Civico v Aroně, kde přijal kněžské svěcení.

Měl rád činorodou společnost a cestování, sympatizoval s těmi, kteří chtěli dosáhnout smíru mezi státem a církví a odsuzoval světskou moc pontifikátu. Po zápise na Literární vědeckou akademii v Miláně r. 1889 se v r. 1892 stal laureátem v literatuře a filozofii.

Několik dalších let se věnoval vyučování; nejdříve jako soukromý učitel v rodině markýze Manfreda da Passano v La Spezii a později v milánském Collegio della Guastalla. V r. 1892 přijal funkci duchovního ředitele v Ústavu pro nevidomé děti a mládež v Miláně (do r. 1914).

Jméno Pietra Stoppaniho začíná být v hlavním městě Lombardie stále více známější pro jeho intenzívní publicistickou činnost a jako jednoho z představitelů katolického liberálního kléru.

Když byl Stoppani donucen k mlčení o otázkách víry, rozhodl se věnovat tyflologii, ke které se dostal právě prostřednictvím své funkce v milánském ústavu. Studium ho natolik pohltilo, že se v průběhu několika let stal vedle Augusta Romagnoliho (zakladatele podobného ústavu v římě) jedním z nejvýznamnějších odborníků. Právě díky této jeho přípravě byla i přes nevraživost kardinála A. Ferrariho Stoppanimu nabídnuta funkce ředitele ústavu. Do funkce byl jmenován ředitelem na výslovné doporučení Vitaliho v r. 1914.

Nástupem nového ředitele započal ústav novou fázi svého života. Na prvním místě byla reformována úloha zaměstnanců, pak organizace vyučování literního i hudebního a také dílen. Nové uspořádání učebních programů se zaměřilo na komplexní základní vzdělání žáků na stejné úrovni jako na běžných školách. Kromě jiného bylo navrženo zdokonalit hudební výuku zvlášť nadaných studentů a souběžně s touto výukou se soustředit i např. na jazyky, účetnictví a manuální práci pro žáky, kteří neměli hudební nadání.

Co se týče možnosti dát nevidomým žákům, učňům i studentům příležitost věnovat se výnosným činnostem, byl Stoppani skeptikem. Zdůrazňoval vyřešit problém orientace v prostoru, problémy se začleněním do pracovního procesu, hmatový prostor je podřízený vizuálnímu aj. Domníval se, že existují predispozice nevidomého člověka vykonávat určité činnosti, pochybuje, že se slepec může stát ekonomicky nezávislým. Taková schopnost by byla naprosto výjimečná a omezená jenom na několik málo druhů práce.

Mezi manuální práce zahrnul natahování strun na klavíry, mechanickou výrobu pleteného zboží i košťat, kartáče, koše a košikářské výrobky, kartonážnictví a léčení masážemi. Vedle těchto již zmíněných činností se domníval, že je pro nevidomé intelektuály možné také vyučování hudbě a teoretickým předmětům na středních školách a univerzitách. Další vhodná činnost pro nevidomé v dospělosti by mohla být ve vedení zemědělských společností, zatímco je pro ně úplně vyloučeno pracovat přímo na polích. Co se týče práce, Stoppani si vroucně přál, aby byla vytvořena sdružení nevidomých dělníků, která by opatřila práci pro členy v dílnách v soukromém vlastnictví, tak i domácí práci pro dělníky, kteří bydlí vzdáleně, zatímco pro ty nejstarší a bezmocné navrhoval vytvořit penzijní fond.

Po dobu první světové války byl ústav nucen se vypořádat s problémem osleplých vojáků. Vedení pomýšlelo také na otevření nové školy, do které by bylo přijato 100 později osleplých externistů. Absolvovali by program reedukace, který by umožnil jejich opětovné začlenění do společnosti. Vedení školy, otevřené v r. 1916, bylo svěřeno do rukou profesorky Lavinie Mondolfové, která jí řídila až do jejího definitivního uzavření v roce 1922.

Na podnět ředitele Stoppaniho se uvedl do pohybu projekt ubytování dospělých nevidomých žen, tzv. „Domu rodiny“, na který pomýšlel již jeho předchůdce Vitali. Organizace se ujal Výbor dam.

Z důvodu pokročilého věku a chatrného zdraví se Pietro Stoppani r. 1931 rozhodl ukončit svou funkci ředitele. V r. 1932 ho nahradil don Giuseppe Ghedini.