ŠARBACH, Zdeněk

* 25. 7. 1922

† 15. 12. 2002

Redaktor českého časopisu Zora, pracovník Svazu invalidů a odborný publicista.

Narodil se v Praze jako syn středoškolského profesora. Po absolvování základního vzdělání nastoupil do reálky. Svůj zájem věnoval přírodním vědám, které byly jeho studijním oborem.

Zrak ztratil po vleklé oční chorobě nedlouho po maturitě (1943). Vyvstala otázka, co nyní, kam se zaměří mladý inteligentní a pilný mladík, kterému osud zkřížil životní cestu? Od r. 1947 začal spolupracovat s přednáškovým oddělením Československého rozhlasu, kde mínil prezentovat své znalosti.

Po počátečním studiu hudby (hra na klavír) a cizích jazyků (francouzština, ruština) našel své uplatnění v oblasti slepeckého tisku. Od r. 1947 vedl Poučnou přílohu časopisu Zora. Ve slepecké tiskárně začal pracovat jako sazeč (1949), později jako korektor časopisu Zora, a konečně (1954) jako redaktor. S nedobrovolnou přestávkou jej úspěšně řídil necelých 20 roků. Po událostech v r. 1968 byl překvapivě (byl totiž znám pro své přesvědčení) odvolán, nesměl být ani členem redakční rady a byl rovněž zbaven všech funkcí v SI.

Jako první profesionální redaktor vybudoval redakční radu se všemi obvyklými atributy. Studiem při zaměstnání oborů dějepis a český jazyk na PF UK získal titul promovaný pedagog, nástavbovým doktorandským studiem potom doktorát filozofie. Své znalosti ruštiny a francouzštiny uplatnil v řadě překladů časopiseckých článků. Literární činnost zahájil publicistickou formou.

Studoval v době, kdy ještě nevidomým studentům nesloužila zvuková technika. Pomohla mu rodina, která dovedla vytvořit optimální prostředí, ve kterém zvláště dominovala pomoc matky.

Srdce ho však stále vedlo na Krakovskou ul., kde sídlí redakce. Byl šťastný, když se pro něho našla jakákoliv činnost, kterou pilně vyhledával. Za čas se mohl do redakce znovu vrátit. Není známo, za jakých okolností se tak mohlo stát. V důchodovém období pracoval jako referent ve slepeckém oddělení na ÚV SI.

V letech 1953–1959 externě vyučoval v SHŠI pro mládež s vadami zraku v Praze ruskému jazyku.

Studium historie a speciální pedagogiky ho přivedlo ke spolupráci s odbornými časopisy. Publikoval práce z historie Klarova (nesprávně užívá Klárova) i Hradčanského ústavu pro nevidomé v Praze. Zabýval se také historií Českého slepeckého hnutí i slepeckého tisku. Byl členem komise, která připravila publikaci o metodice čtení slepeckého tisku později osleplými čtenáři. Ve spolupráci s doc. Janem Součkem připravil vydání Slabikáře pro později osleplé (1982). Sepsal kroniku svého rodu.

Publicisticky i literárně byl velmi činný. Z literárních prací to je: Nezlomení lidé (1952 a 1960), v níž poněkud idealizuje život nevidomých lidí v Sovětském svazu. S L. Nopem a O. Čejkou se zúčastnil překladu výboru z díla O. Skorochodové Můj svět bez zvuků a světel (1960).

Z dalších rozsáhlejších prací: Pedagogické působení nevidomých (1975); ve spolupráci s Jánem Jesenským napsal Metodiku výuky bodového písma pro později osleplé (1982); Dějiny Klárova ústavu (1982); Z rukopisného odkazu J. Součka sestavil sborník (1992). U příležitosti 80. let časopisu Zora napsal dějiny a vývoj tohoto pro nevidomé čtenáře významného periodika.

Souběžně publikoval množství článků v odborných i zájmových časopisech. Byly to informace o životě nevidomých občanů v SSSR, problémy středoškolského a vysokoškolského vzdělávání nevidomých studentů, sociální problematika, technické pomůcky, medailonky o životě významných nevidomých funkcionářů a umělců aj. Mezi jinými je to také článek Ludvík Bonaparte a Hradčanský ústav pro slepé děti (Zora 1983); Pracovní uplatnění nevidomých a slabozrakých (tamtéž); 30 let pracovního uplatnění nevidomých v Československu (tamtéž); Významné výročí v našem speciálním školství (příloha časopisu Zora); Za samostatný život nevidomých u nás (příloha časopisu Zora) a mnoho dalších.

Je spoluautorem nového vydání práce Světluše Solarové Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách (1992).

Velmi účinná byla jeho práce ve vysokoškolské komisi SI. Vedl sbírky studijních magnetofonových nahrávek. Byl známým propagátorem vysokoškolského studia nevidomých.

Zdeněk Šarbach byl též dlouholetým funkcionářem slepeckých organizací, kde zastával stanovisko integrace s organizacemi sdružujícími členy jiného zdravotního postižení, tj. byl zastáncem tzv. Tylovského vedení Svazu. Po odchodu do důchodu se věnuje problematice sociální politiky a péči o nejstarší členy slepecké organizace. I jako důchodce vyvíjí aktivity v práci se členy např. vedením kurzů bodového písma pro instruktory aj. Své časopisecké publikace nezanechal.

Zdeněk Šarbach byl osobností, která byla a zůstane trvalou součástí historie péče o nevidomé osoby u nás přesto, že lpěl na představách o společné organizaci všech zdravotně postižených občanů, a to i když v nich byla vedoucí silou KSČ. V sedmdesátých letech, v době tzv. normalizace, neodporoval zástupcům politických orgánů, kteří trvali na včlenění nově vzniklého Svazu nevidomých a slabozrakých do nově organizovaného ideologicky angažovaného a sledovaného SI, ve kterém bude znovu mít KSČ vedoucí úlohu.

Prioritou Zdeňka Šarbacha byly sociální jistoty všech zdravotně postižených osob. Z tohoto aspektu hodnotil i politické změny v ČR v 90. letech 20. století.