DOLEŽEL, Norbert Stanislav

* 9. 4. 1889

† 18. 2. 1958

Původně katecheta v brněnském Ústavu pro nevidomé. Věnoval se činnosti ve spolku Péče o slepé na Moravě a ve Slezsku, založil dva zaopatřovací ústavy a jednu opatrovnu s MŠ pro nevidomé. Jeho ideou byla péče o nevidomé „od kolébky do hrobu“. Škola i pozdější zaměstnání měly být pro nevidomé pouze vyplněním volného času.

Je málo osobností působících v oblasti péče o nevidomé, které by rozvířily hladinu nejrůznějších názorů na úkoly a cíl výchovy, jako je právě Norbert S. Doležel přesto, že v oboru působil takřka po celý život. Konečně, všude tam, kde si římskokatolická církev vyhrazovala absolutní právo ideologicky ovládnout výchovu nevidomých dětí a činila si nárok na péči o dospělé nevidomé osoby, jakoby ona sama jediná byla nástrojem morálky, to vypadalo problematicky. Ideologii prosazovala diktátem, což vedlo chovance k odmítání, ba dokonce k revoltám, viz ústav Klarův.

Stanislav Doležel se narodil ve Smržicích u Prostějova. V rodišti vychodil obecnou školu. Gymnázium vystudoval v Prostějově. Teologii studoval na univerzitě v Olomouci, v Brně, v Praze a v Innsbrucku.

V září 1918 nastupuje jako katecheta na částečný úvazek do brněnského Zemského ústavu pro výchovu nevidomých. Ihned v následujícím roce získává definitivu, protože se projevuje jako mimořádně agilní. Nabízí řediteli A. Špičkovi spolupráci při umísťování absolventů ústavu do zaměstnání. Po neúspěšném jednání umístit nevidomé dívky do chudobince v Zašové se rozhoduje k vlastním akcím. To už jako jednatel (1919) spolku Péče o slepé na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Spolek vznikl spojením se Spolkem pro podporu slepých (zal. řed. Fr. Pavlíkem v r. 1898). Pro splnění záměrů spolku žádá Doležel o trvalou dovolenou, aby mohl vybudovat na Moravě zařízení pro celkovou péči o absolventy ústavu. Placená dovolená mu byla z tohoto titulu každoročně prodlužována až do r. 1942 s vysokým platem a příplatky. Byl tímto hmotně plně zajištěný a mohl se věnovat práci ve spolku.

První akcí (1922) bylo otevření pracovního domova. Pro tento účel získal biskupský zámeček v Chrlicích u Brna, jehož prostorovou kapacitu nechal rozšířit přístavbou. Pro velice malé výdělky, přísný internátní režim a tvrdé vyžadování náboženských úkonů se nevidomí a slabozrací řemeslníci odstěhovali. Začínají se sem přijímat chovanci, kterým se v praktickém životě nepodařilo uplatnit. Postupně byli přijímáni i nepracující, na které značnými částkami přispívali rodiče nebo domovská obec. ředitel A. Špička proto začal hledat další možnosti jak zaměstnat schopné nevidomé absolventy.

Pro přestárlé a práce neschopné založil N. Doležel o dva roky později zaopatřovací ústav v Nových Hvězdlicích u Vyškova. Zařízení mělo vlastní zemědělské hospodářství podobně jako v Chrlicích.

Pro ranou a předškolní výchovu nevidomých dětí založil v r. 1926 opatrovnu s MŠ v Brně–Pisárkách. Postupně sem však začaly být přijímány i děti imbecilní a idioti. Tímto opatřením ztratilo zařízení svůj původní smysl, jelikož spolužití obou skupin dětí mělo neblahý vliv na plnění původních úkolů. Otřesnost podmínek nejvíce postižených dětí lze dokumentovat např. tím, že ty nejvíce postižené ležely na slamnících umístěných na zemi v koupelně, kam se denně stěhovaly k ranní „hygieně“. Kanálek koupelny sloužil také k odtékání jejich moče. Během dne byly ukryty před zraky návštěvníků. Ubytování těchto dětí připomínalo spíše ustájení.

Druhou skupinu tvořily děti vzdělavatelné. Nebyly však včas přeřazovány do Zemského ústavu a někdy začaly se školní docházkou o několik let později. Úkolem zde nebyla příprava pro školní docházku, i když z iniciativy některých učitelek byla vybraným dětem věnována větší péče. Dochovaly se dokonce některé pomůcky. Výchova byla nekompromisně katolická. Otřesně působí vyprávění někdejších chovanců. Paní M. K. uvádí, že děti byly za svá nicotná provinění trestány jedním až dvěma dny karceru a hladovkou. Třikrát denně jim byl podáván chléb s vodou. Do zařízení nebyl vstup rodičů dovolen.

Pro rekreaci nevidomých zakoupil spolek zámeček Mitrov na českomoravské vrchovině. Druhá světová válka zabránila realizaci tohoto záměru. Její katastrofální důsledky však nahrávaly cílům N. Doležela, získat totiž pod své vedení i Zemský ústav pro nevidomé v Brně. To se mu vlastně na čas podařilo v r. 1942, kdy byl jmenován tzv. vrchním ředitelem všech moravských ústavů pro nevidomé včetně toho zemského. Až do tohoto okamžiku byl Doležel placený za výkon funkce katechety, kterou nevykonával. Pro tento protektorsky laděný cíl se uvolil umístit chovance zemského ústavu v budově chrlického zařízení poté, kdy byla budova ústavu na Zemědělské ulici zabrána německou nacistickou policií (1940).

V těchto snahách pokračoval i po skončení války. Spolek Péče o slepé nabídl všechny své ústavy k zestátnění. Ve funkci vrchního ředitele byl proto dne 1. ledna 1946 potvrzen N. Doležel. Škola měla i nadále svého ředitele, ostatní ústavy vedli správci. Začátkem r. 1947 byl Doležel dokonce jmenován členem Třídící stanice sekce pro nevidomé, i když neměl žádné pedagogické ani sociologické či psychologické, tím méně tyflopedické vzdělání. V srpnu téhož roku žádá navíc zemský národní výbor, aby byl jmenován i ředitelem školy s tím, že ve škole se „dějí nepřístojnosti“ a není pevné vedení. Naštěstí mu tato poslední spekulace nevyšla.

Po odsunu1 obyvatelek Útulny pro německé nevidomé ženy (1947) na Černopolní ulici získává spolek Péče o slepé budovu jako konfiskát. Doležel ji nechal stavebně upravit z prostředků spolku s tím, že v ní bude umístěna škola pro nevidomé, jejímž bude ředitelem. Po dohotovení prací však budovu zabralo Ministerstvo zdravotnictví pro infekční pavilon právě dostavěné Dětské nemocnice v Brně.

Události v únoru 1948 zabránily uskutečnění Doleželových plánů, které se opíraly o tvrdě náboženskou péči o nevidomé bez ohledu na to, zda ji přijímají. V březnu 1948 byl z funkce vrchního ředitele odvolán a od září téhož roku byl dán do penze. Až do své smrti trávil čas jako mnich řádu augustiniánů v Brně.

Páter Norbert Stanislav Doležel byl bezesporu mimořádně silnou osobností. Založit a udržet v provozu tolik sociálních zařízení jistě vyžadovalo výjimečné podnikatelské schopnosti. Ano, a také byl v pravém slova smyslu podnikatelem v péči o nevidomé. Jako jiní vlastnili výrobní podniky, on se věnoval podnikání v oblasti, která byla státem opomíjená. Nejvíce energie věnoval na získávání finančních prostředků. Neváhal se o každou, i sebemenší částku, soudit s obcí i s rodiči. Některé transakce vedly na druhé straně dokonce k exekuci na jeho plat.

N. Doležel byl odpůrcem aktivního a produktivního způsobu života nevidomých. Zastával stanovisko péče o nevidomé „od kolébky do hrobu“ prakticky uskutečňované jejich trvalou segregací. V tomto směru vyvíjel nebývalé úsilí. Školní vzdělávání, výuku řemeslům i hudbu chápal jako jednu z vhodných zábav a zaměstnávání malých dětí i dospělých osob. Nevidomé nepodporoval v jejich snaze o samostatný život, ačkoliv se mohl opřít o bohaté zkušenosti PSSS. Ve svých zařízeních udržoval tísnivé prostředí pro zaměstnance a vyžadoval absolutní poslušnost i neustálou okázalou vděčnost ze strany chovanců. V případě, že si některý dovolil stěžovat nebo měl vůbec nějakou připomínku, bezohledně ho propustil a nezajímalo ho do jakých sociálních poměrů. Ty byly pro mnohé z nich tak strašné, že někteří nevidomí končili svůj život sebevraždou.

Jako představitel nábožensko-charitativní péče o nevidomé na Moravě v těchto intencích i publikoval. Není toho mnoho, ale dokazuje to např. Článek v časopise Svět nevidomých (Moravské číslo z r. 1948) pod názvem Pohled do minulosti a do budoucnosti. Podobně i v příspěvku Zkušenosti se slepci v ústavu (časopis Úchylná mládež, roč. XIII.).

Nic jsme nepřehnali, naopak, pominuli jsme jeho sabotáže za války, kdy svým svěřencům neposkytl ani tu základní nutnou potravu, se kterou obchodoval, kterou se krmili jeho známí. Byli jsme jako chovanci ústavu všeho svědky.

*1) Na základě mezinárodní úmluvy byli po druhé světové válce Němci z českého a moravského území vystěhováni do své vlasti