DOLEŽÁLEK, Antonín Josef

* 3. 4. 1799

† 1849

Patří bezesporu k českým osobnostem, které si nezasluhují, aby byly zapomínány. Pro nevidomé Čech, Moravy i Maďarska vykonal tolik, že připomínka jeho osobnosti vyplní některá prázdná místa v literatuře i historii české tyflopedie.1 Bylo pro něho charakteristické, že do Ústavu pro nevidomé v Praze přichází jako učitel více než důkladně připravený. Byl zastáncem myšlenky, aby nevidomí mohli navštěvovat školu ve svém bydlišti. Můžeme ho pokládat za prvního kvalifikovaného tyflopeda narozeného na Moravě.

Narodil se v Lipníku nad Bečvou jako syn učitele a regenschoriho. V dětství projevoval mimořádné hudební nadání. Rád pobýval s otcem u varhan. Záhy se začal učit hře na několik hudebních nástrojů. Brzy ovládal hru na kytaru, flétnu a varhany.

Po absolvování gymnázia odchází studovat filozofii na pražskou univerzitu. V r. 1818 je přijat do řádu piaristů v Lipníku na Moravě. Po čase však poznává, že jeho místo je jinde a za tři roky klášter opouští. Začal vyučovat (zřejmě převážně náboženství) v Moravské Třebové a později v Českých Budějovicích. Mnišskou kutnu odkládá úplně a odchází studovat na univerzitu do Vídně. Klade si cíl získat co nejlepší pedagogické vzdělání. Po ukončení studia vyučuje na gymnáziu v Českém Krumlově. V r. 1823 se podrobil zkouškám na hlavní škole v Praze.

V Českém Krumlově se setkal s talentovaným nevidomým chlapcem J. Adámkem, kterého dokázal vyučovat vlastní metodou, o níž se však nikde nezmiňuje. Úspěchy ho přivedly k zájmu pracovat v ústavu pro nevidomé. Svůj záměr již neopustil.

V r. 1825 nebyl v českých zemích jiný takový ústav než v Praze. Odstěhoval se a očekával možnost přihlásit se jako učitel nevidomých dětí. Po tu dobu si našel učitelské místo na gymnáziu. Souběžně studuje literaturu pojednávající o výchově a vzdělávání nevidomých. Mezi nejzávažnější spis patřila Kleinova Učebnice výchovy nevidomých. Tak se také dovídá i o činnosti J. R. Beitla, který byl povolán k řízení ústavu v Bratislavě. Zvláště ho zaujala další díla J. W. Kleina. Přípravu na nové povolání vzal široce. Své hudební vzdělání si doplnil studiem na Pražské konzervatoři, aby je později uplatnil. Zanedlouho se stal učitelem na místě, po kterém toužil.2 Později i ředitelem školy hradčanského ústavu pro nevidomé v Praze. Jeho manželka, se kterou se oženil v r. 1823, se zde stává hospodyní. Zdravotně nevyhovující prostředí působí na oba i na jejich dítě do té míry, že jsou nuceni se na čas svých míst vzdát.

Pokusil se o založení podobného ústavu v Brně, ale nenašel pochopení, protože se zde připravovalo otevření ústavu pro neslyšící a přijaté peněžité dary z odkazu Fr. Esse by nestačily pro založení obou ústavů současně. Seznamuje se s prof. A. Klarem, který právě hodlá založit zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro nevidomé v Praze. Vzdává se proto na čas svých plánů a přijímá místo učitele v Táboře, jelikož je třeba živit rodinu.

Styky s A. Klarem udržuje i nadále. Věří, že bude moci nastoupit na jeho ústav jako učitel. Když se založení ústavu stále odkládalo, uvažoval o nabídce převzít vedení ústavu v Linci. V této době však dostává nabídku vést ústav v Pešti, kterou přijímá.

Po zkušenostech získaných v Praze přechází po delším váhání v září 1833 do Pešti, kde na doporučení J. W. Kleina nastupuje po odcházejícím J. R. Beitlovi, který zde zřejmě nedovedl vyřešit určité národnostní problémy, na místo ředitele tamního ústavu pro nevidomé. Zároveň upozorňuje Beitla na možnost založit stejnou instituci v Brně. Měl tedy nepřímý vliv na založení výchovného a vzdělávacího ústavu pro nevidomé na Moravě, a také se přičinil o vzájemné kladné vztahy svého bývalého moravského žáka Leopolda Balcara s J. R. Beitlem.

Nalezl zde neutěšené poměry. Třináct chovanců různých jazyků i náboženství bylo fyzicky i morálně zpustlých. Manželé Doležálkovi ztráceli odvahu a litovali svého rozhodnutí. Při spolupráci s deputací chovanců se začal vracet pořádek a organizace ústavu, vznikly mzdové fondy pro učitele.

Bylo už v Doležálkově povaze, že se stále učil. Navázal styky s ostatními tyflopedy a ústavy v evropských zemích: s J. W. Kleinem (Vídeň), A. Zeunem (Berlín), J. Kniem (Wroclaw), Pignierem (Paříž), Jägerem (Gmünd), Ortem (Curych), Georgim (Drážďany), Müllerem (Freiburg), Müllerem (Mnichov), ba i s Doddem (Londýn), Friedlanderem (Filadelfie) si pravidelně dopisuje. Písemně udržuje styk i s vedením některých jiných ústavů v USA. O svých poznatcích neopomenul informovat také J. R. Beitla v Brně, což dokazuje zasíláním Výročních zpráv z Pešti.

Přirozeně, musel řešit problém, jaké písmo mají jeho žáci užívat. Beitl zřejmě pracoval se systémem Kleinovým. Doležálek se v r. 1837 pokusil o vlastní koncepci, ale byla nevhodná. V r. 1845 svůj pokus opakoval, rekonstruoval i v r. 1858, ale nakonec zůstal u písma Kleinova, které se v té době v této oblasti používalo všeobecně.

Zajistil zakoupení nové budovy pro ústav. Pořádá sbírky, loterie, plesy, koncerty a přednášky. Ústav se vzchopil a docházejí stále nové žádosti nevidomých o přijetí.

V r. 1838 bylo rozhodnuto o rozšíření ústavu, avšak tento plán zmařila katastrofální povodeň. Zátopám padly za oběť jak budova ústavu, tak i veškeré zařízení a majetek chovanců i zaměstnanců. Nebylo daleko k tomu, aby došlo k obětem na životech. A tak bylo třeba začít znova. Manželé Doležálkovi se nevzdávají a pouštějí se znovu do díla.

Ústav se dočasně odstěhoval do vojenských kasáren Karoly. Celostátní sbírka přinesla finance na stavbu nové budovy. Stavba byla dokončena v r. 1842. Provizorium neumožňovalo rozvíjet vyučovací metody. Nové vzedmutí vlasteneckého hnutí si vyžádalo nucený odchod manželů Doležálkových, protože ze strany úřadů vznikl velký tlak, aby se cizinci odstěhovali. Potkal je tedy stejný osud jako dříve J. R. Beitla.

Neštěstí nebylo dost. Právě v této době prožíval bolest ze smrti obou jejich dětí. Manžele tato smutná situace nerozdělila. Přenesli svou lásku k péči o nevidomé děti. Tím více na ně dolehlo nečekané vyhnání. Ve své manželce vždy nacházel pochopení pro vztahy k nevidomým, protože ona je sdílela rovněž.

J. Doležálek vynikal mimořádnou aktivitou v rozvíjení svého vzdělání. Jeho trpělivé, ale soustavné požadavky spojené s úsilím ve prospěch nevidomých byly příčinou pedagogických i organizačních úspěchů. Nebylo mu však dopřáno působit v jednom ústavu, a tím posléze sklízet ovoce své práce. Neměl dost časových možností, aby se problematikou výchovy nevidomých zabýval nerušeně, jeho práce byla soustavně zvenčí narušována. Bylo to jednak zanecháním činnosti v Praze z důvodu nezdravého prostředí v budově ústavu, přechodem do Pešti, nešťastným úmrtím jeho obou dětí, katastrofální povodní a nakonec i nesnázemi vyplývajícími z národnostních tlaků v Maďarsku. Přesto v jeho díle nacházíme myšlenky, které vypovídají o tom, jak hluboce prožíval své poslání. Za pouhých padesát roků svého až po okraj naplněného života zanechal velké dílo a je hodně nespravedlivé, že na něho čeští historikové v oblasti tyflopedie vlastně zapomněli.

Zanechal po sobě následující díla: Nachricht von der Verfassung Blinden-Instituts in Pest (1836); Anweisung blinden Kinder von der frühesten Jugend an zwegmäsig zu behandeln (1839); Ansichten über die Erziehung der Zöglinge einer Blinden-Anstalt (1840); Erlebnisse der ungarischen Blinden-Erziehungs-Anstalt (1842).

*1) Neprávem si jeho činnosti nepovšimli (Solarová 1966, Solarová, Sasrbach 1992). Naopak, uváděn je (Doležálek 1842, Geschichte 1830, Mell 1900, Enzyklopädie 1990 aj.)

*2) V Praze založil český pěvecký spolek Concordia, zasloužil se o postavení pomníku a o hudební akademii ve prospěch Josefa Slavíka a na uctění jeho památky řídil Requiem