HOŇKOVÁ, Marie Dominata

* 6. 2. 1887

† 22. 3. 1955

Spolu s A. Sedláčkovou je první významnou českou tyflopedkou. Byla učitelkou, později ředitelkou školy při Hradčanském ústavu pro nevidomé v Praze. Četně publikovala. Především však je autorkou českého slepeckého zkratkopisu. Oproti jiným řádovým sestrám, které dříve působily v Klarově ústavu, je skutečně osvícenou ženou s hlubokým srdcem a otevřenou hlavou.

Pochází z Děhylova na severní Moravě, kde se narodila v rodině krejčího. Měla pět sourozenců. V r. 1896 po úmrtí obou rodičů děti úplně osiřely a byly rozděleny po příbuzných. Marie byla umístěna do sirotčince v Lukově u Holešova, kde dokončila docházku do OŠ. Péče o ni se ujala katolická charita. Měšťanskou školu mohla proto absolvovat v olomouckém Pätingeu. V Olomouci také vystudovala na učitelském ústavu (1901–1905). Od této chvíle bylo její povinností, aby se o sebe starala samostatně. Vstupuje do katolického řádu sester s úmyslem být učitelkou praktických činností v zařízeních pro postižené děti. Jakákoliv klášterní pasivita jí byla cizí.

Prvním působištěm D. Hoňkové byla škola v Litoměřicích (1907–1908). Další dva roky působila v klášterní škole v Praze, ale již v této době dochází vypomáhat do hradčanského ústavu pro nevidomé, kde r. 1911 získává trvalé učitelské místo.

Udělením definitivy její aktivita nekončí. Naopak. Od r. 1915 je pravidelně zvána do učitelského ústavu k přednáškám o výchově a vzdělávání nevidomých dětí. V r. 1916 si doplňuje vzdělání vykonáním kvalifikační zkoušky pro odborné vyučování. Studuje odbornou literaturu a vykonává zkoušku z němčiny. Českých odborných knih tohoto oboru mnoho nebylo. V r. 1931 absolvuje kurz speciálních metodik.

Stala se členkou komise Ministerstva školství a národní osvěty pro speciální školy. Byla také činná při pořádání různých propagačních výstav včetně první Světové výstavy slepeckého tisku r. 1935, která se konala v Praze. Hlavním organizátorem byl ústřední inspektor ministerstva školství Josef Zeman. D. Hoňková se zúčastňovala odborných konferencí doma i v zahraničí. V r. 1941 byla jmenována členkou zkušební komise adeptů, kteří se připravovali k aprobaci pro vyučování ve speciálních školách.

V letech 1925–1948 působí jako ředitelka školy Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech. V této funkci měla velkou zodpovědnost, protože ředitel ústavu docházel jen občas. Svůj vlastní byt neměla, bydlela po celou dobu v ředitelně ústavu, kde jediným jejím soukromým majetkem byla postel. Zde trávila i svůj volný čas a zase pouze v myšlenkách na provoz školy.

Soustavnou pozornost věnovala vybavení školy učebními pomůckami. Za jejího působení byla při ústavu otevřena dětská opatrovna (1930). Pro nevidomé kandidáty učitelství hudby založila přípravný kurz. Vyšší hudební vzdělání svých žáků podporovala a všemožně jim pomáhala.

Málo je známá její tvůrčí spolupráce se zakladatelem péče o nevidomé v tehdejší Jugoslávii Vinko Ramadanovićem, kterému poskytla mnoho cenných rad. Za tuto nezištnou pomoc byla v Jugoslávii vyznamenána.

M. D. Hoňková je však nejvíce známá jako autorka českého slepeckého zkratkopisu, který zpracovala na podnět tehdejšího ústředního inspektora ministerstva školství J. Zemana v r. 1923. Při jeho tvorbě vycházela ze zkušeností zkratkopisu anglického, francouzského a německého. 6. září 1928 byl spolu s úpravou české verze Braillovy abecedy a Frycovou upravenou slovenskou abecedou uveřejněný jako Výnos ministerstva školství.

Zkratkopis nebral zřetel na některé pravopisné jevy, a proto byl v r. 1938 učiněn pokus o jeho úpravu. Další úpravu předložili R. Krchňák a E. Rabanová. V r. 1948 přijala ministerská komise zkratkopis Hoňkové s úpravami a byl zaveden do škol jako vyučovací předmět.

První učebnici českého zkratkopisu vytvořil O. Krátký v r. 1949. Obsáhlejší učebnici s pokusem o zlepšenou metodickou stránku napsal R. Krchňák. Vyšla v r. 1958. Obsahově je zaměřená na žactvo ZŠ pro nevidomé. Jeho místo v nových učebních plánech pro ZŠ bylo přehodnoceno. Však také po několika málo letech bylo vyučování zkratkopisu v ZŠ převedeno na nepovinné a později úplně zrušeno.

Publikační činnost M. D. Hoňkové se v tyflopedické oblasti týká nejaktuálnějších otázek, z nichž některé se řešily donedávna. Ještě v současné době jsou živé její poznatky o zvláštnostech rozvoje některých schopností a dovedností nevidomého dítěte, hodnocení Braillova písma a metodiky jeho čtení, názory na některé učební pomůcky (připomeňme si např. reliéfní zeměpisné mapy Aquiny Sedláčkové) a konečně i některé její poznámky ke zvláštnostem parciálního rozvoje osobnosti nevidomého.

Na nátlak nového vedení v r. 1948 odchází ve svých 61 letech na trvalý odpočinek. Její činorodá povaha jí však umožňuje, aby vykonávala práci v pražském Útulku pro opuštěné děti. Svou životní dráhu, plnou probdělých nocí s myšlenkami na zlepšení života nevidomých, končí ve Šternberku na severní Moravě v blízkosti svého rodiště jako ošetřovatelka v dětském domově sociální péče. Tam také tato první významná česká tyflopedka velkého srdce umírá.

Ke konci svého působení v hradčanském ústavu byla nucena jako řádová sestra odejít. Tehdy se nikdo neodvážil v plné míře ocenit její práci, a tak jsme to poprvé napravili u příležitosti stého výročí jejího narození. Není myslitelné ji vynechat ani v současné době. Jako řádová sestra věnovala svůj intelekt a obětovala své lidské touhy a nejniternější lidské soukromí práci pro nevidomé.

Soupis jejích prací: O slepých dětech ve věku 6–14 let, sborník Otázky slepecké výchovy (J. Zeman, Praha 1923); Vyšetření slepoty, světlocitu a různých stupňů zření (Úchylná mládež, roč. II.); Zkoušky z čtení Braillova písma (Úchylná mládež, roč. II.); Slepecké písmo v našich ústavech (Úchylná mládež, roč. III.); Ženské ruční práce nevidomých (Úchylná mládež, roč. IV.); Počitadla pro nevidomé (Úchylná mládež, roč. IV.); Sny slepců (Úchylná mládež, roč. V.), Význam občanské výchovy ve škole slepecké (Úchylná mládež, roč. VI.); Paní Kateřina Ramadanovićová – sborník Otci slepých (J. Zeman, Praha 1936); Naše slepecké školství za posledních 20 let (Úchylná mládež, roč. XIII.); Obrázky z hradčanského ústavu pro slepé děti (Úchylná mládež, roč. XX.); Nevidomé dítě (Úchylná mládež, roč. XX.).