JEMELÍK, Josef

* 6. 1. 1852

† 8. 2. 1931

Vynikající český citerista, učitel hry na hudební nástroje v Ústavu pro nevidomé v Brně.

Pochází z malé obce Sušice u Přerova. Narodil se jako syn rolníka. O zrak přišel již v prvním roce života pravděpodobně po zánětu rohovky. Rodiče neměli čas ani trpělivost pro soustavnou výchovu slepého dítěte, chlapec proto žil bez kamarádů a osamoceně. Tento stav se nezměnil ani po narození bratra Richarda. Naopak! Jemu se rodiče více věnovali, protože byl zdravý a počítalo se s tím, že bude otcovým nástupcem v hospodářství.

Do Ústavu pro nevidomé v Brně J. Jemelík nastupuje v r. 1859. Velmi brzy se u něho projevilo hudební nadání. Konečně nalezl něco, čemu se mohl se vším dětským zápalem věnovat. Po absolvování základní školní docházky bylo jeho povinností vyučit se řemeslu. Souběžně se věnoval hře na hudební nástroje, což nechtěl za žádnou cenu opustit. Za deset let pobytu v ústavu dosáhl vynikajících výsledků především ve hře na citeru.

Již v 17 letech odchází z ústavu, aby se živil laděním klavírů a hrou na citeru. Usadil se v Kroměříži, kde vyučoval na hudební škole nově založeného občanského spolku císaře Františka Josefa I. Concordia. Na dotaz ředitele J. Schwarze se vedoucí společnosti o jeho práci vyjádřil pochvalným dopisem.

V r. 1876 se J. Jemelík stěhuje do Brna, protože se má stát v ústavu pro nevidomé učitelem hudby. Ubytování získal v budově ústavu na Radvítově nám. č. 4, kde byl podle příslibu přijat jako učitel hudby. V té době je to již druhý nevidomý hudební pedagog, který zde působí. S R. Bauerem spolupracoval na péči o dobrou hudební úroveň svěřených nevidomých žáků.

Ještě ve stejném roce se brněnská veřejnost seznámila s jeho uměním. K pověsti dobrého umělce mu pomohl mimořádně zdařilý koncert, na kterém shodou okolností spoluúčinkoval s Leošem Janáčkem (16. března 1876). Zajistil si tím po mnoho let v brněnských denících pochvalné zprávy především o umění hry na citeru. Tuto veřejnou činnost svých učitelů J. Schwarz podporoval, určovala svým způsobem společenské místo ústavu. Podobně jako R. Bauer a později i L. J. Kubíček se J. Jemelík neuzavírá do omezeného prostoru ústavu, což mu umožnilo veřejnou hudebně pedagogickou činnost.

V r. 1897 otevírá první (ale také jedinou) soukromou brněnskou citerovou školu na Radnické ul. č. 14. Učitelem hudby v ústavu pro nevidomé zůstává i nadále. Vychoval řadu výborných hudebníků známých i v zahraničí. Vysoce si ho cenili ředitelé J. Schwarz a později i Fr. Pavlík a kolega R. Bauer, což se potvrdilo např. při oslavě jeho 25letého působení v ústavu, která byla veřejnou společenskou událostí.

Po překročení padesátky mu velmi rychle začíná ubývat sil. Projevilo se jeho mimořádné pracovní přetížení a snad i cukrovka. Přesto svou záslužnou činnost v ústavu neopouští, avšak zanechává veřejné hudební činnosti. Na odpočinek odchází až v r. 1923.

Odstěhoval se do menšího bytu na Jánské ul. č. 21. Nesnáze prožité v dětství zanechaly trvalé stopy v charakteru jeho zádumčivé osobnosti. Vzpomínky na dětství nebyly zrovna veselé, což se projevilo ve stále se stupňující izolaci od světa.

V ústavu pro nevidomé působil téměř 50 let. Po celou dobu vedl své žáky k technické dokonalosti a souborové hře. Citerový soubor účinkoval při každých tzv. ročních zkouškách. Vychoval také řadu vynikajících žáků. Jedním z nich byl Hynek Voda, který v ústavu pokračoval ve výuce hry na citeru.

J. Jemelík umírá v ústraní, ošetřován svou manželkou a dcerou Dagmar.

Přispěl k tomu, aby si brněnská veřejnost uvědomila, že i nevidomý je člověk, který dovede vyvinout úsilí ve prospěch kulturního života města Brna.