KLAR, Alois Pavel

* 10. 7. 1801

† 5. 11. 1860

Převzal starost o zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro nevidomé v Praze, na nedokon čené písemné přání svého otce, zakladatele ústavu.

Narodil se v Litoměřicích. Ve svém rodišti vystudoval gymnázium. Pokračoval ve studiích na PrF UK v Praze. Přitom během posledních let studia vypomáhal s vyučováním v ústavu. Po dokončení studií nastupuje jako koncepční úředník u krajského úřadu v Plzni. V r. 1826 je přeložen do krajského úřadu v Praze. V r. 1838 je jmenován krajským komisařem.

Stává se členem několika společností, které podporují umění. Svým podílem se zúčastnil na založení Žofínské akademie.

V r. 1844 vypukly velké stávky tiskařů a železničářů. Vtáhli do Prahy a krajský komisař Klar byl vyslán, aby se postaral o pořádek. Demonstrace neproběhly klidně, dokonce se zde střílelo. Zastřelen byl Klarův kočí. Další rok 1845 byl nazýván rokem bídy. V tomto roce onemocněl Klar tuberkulózou. V r. 1852 ochrnul a požádal o penzionování. Mohl se pohybovat pouze na pojízdné židli. K dovršení všeho ještě oslepl. Na podzim r. 1860 se jeho zdravotní stav zhoršil do beznaděje. Nepotěšilo ho ani císařovo vyznamenání ani papežovo ocenění. V závěti předal péči o ústav synu Rudolfovi. Krátce na to umírá. Na pohřbu mu zazpívali nevidomí chovanci jeho ústavu.

Ústav založený jeho otcem neměl školu a byl závislý na dobročinnosti. P. Klar vedl ústav mimo své povolání. Přesto mu věnoval veškerý volný čas až do přepracování.

V dubnu r. 1833 byl vydán statut ústavu – originál byl ovšem psán německy. Nové zařízení pro nevidomé požívalo podporu císaře i císařovny. Od císaře obdržel jako dar domek Na Brusce. V r. 1836 byla zahájena stavba nové budovy. Stavělo se velice úsporně. Ústav měl v této době 15 chovanců. Kromě úroků z nadací nebylo prakticky žádných příjmů, pouze ojediněle z koncertů pražských umělců. V r. 1857 bylo možné zvýšit počet chovanců na 54. Skromné podmínky jejich života pokračovaly i přesto, že se jejich výrobky dobře prodávaly.

Personál tvořily řádové sestry. Na začátku to byly čtyři z Francie. Převládala jejich snaha, aby se nevidomí chovanci přizpůsobili charakteru jejich řádu. Ti se však bránili. Došlo to tak daleko, že vznikl hluboký rozpor mezi správkyní ústavu (řádovou sestrou) a většinou chovanců. O rok později situace vyvrcholila, když několik chovanců správkyni ústavu napadlo. Šest nevidomých bylo nemilosrdně propuštěno, což pro ně znamenalo doživotní trýzeň v jejich bydlišti. V r. 1850 byly nakonec řádové sestry odvolány a nahrazeny civilními zaměstnanci.

V červnových událostech r. 1848 zabralo vojsko několik místností nově postavené budovy, která byla dokonce dělostřelecky poškozena. Mezi chovanci to rovněž vřelo, činili si právo na petice. Ze strany vedení ústavu byla snaha, aby nebyla politická situace vyhrocena.

Koncem roku 1848 byla ze strany armády vyvinuta velká snaha vystěhovat ústav a v budově zřídit nemocnici, čemuž bylo zabráněno. Hned v příštím roce bylo možno přikročit k dalším přístavbám. Ale znovu se objevily snahy umístit zde tentokrát alumnát nebo nemocnici, jelikož v Praze se vyskytla cholera. Další vlna cholery v r. 1854, a zase úsilí o vystěhování ústavu.

Ve prospěch ústavu vydával P. Klar v letech 1842–1860 ročenku Libussa, ve které uveřejňovali básně, povídky i naučné články známí umělci a Klar psal příspěvky na vlastivědná témata. Již v r. 1853 bylo možné z výtěžku zakoupit nové varhany.

Ústav vzhledem ke svému zaměření neměl obecnou školu. Přijímal chovance, kteří absolvovali základní vzdělání v ústavu na Hradčanech. Vzhledem k otevřeným učňovským oborům však pokračovací školu měl.

Po otcově smrti převzal ústav jeho syn Rudolf Klar. Tak vznikla ojedinělá tradice, která s následujícím přerušením trvala prakticky po celé jedno století.