KLAR, Aloys

* 25. 4. 1763

† 25. 3. 1833

Svou účastí na činnosti Ústavu pro nevidomé v Praze na Hradčanech, kde byl od r. 1825 ředitelem a od r. 1828 členem direktoria, a založením Ústavu pro zaopatřování a zaměstnávání slepců v Praze, se významně podílel na výchově, vzdělávání i péči o nevidomé. Usiloval o analýzu otázky, do jaké míry pomáhají výchovně vzdělávací ústavy pro nevidomé k samostatnosti jejich absolventů. Přišel k závěru, že nadaným pomáhají, ale poněkud jiné je to u průměrných nebo podprůměrných a pasivních dětí. Pro tuto diferenciaci je proto třeba v ústavech vytvořit přiměřené podmínky.

Klarovy hluboce religiózní názory měly na druhé straně daleko k praxi. Stanovil, že účelem ústavu je vytvořit ze slepců poslušné poddané lidi a nic víc. Slepý jedinec nemá být ostatní společnosti na obtíž. Proto tak zaostávalo otevření vlastní školy i výuka řemeslům.

A. Klar se narodil v Úštěku u Liberce jako syn primátora. Základní vzdělání nabyl ve svém rodišti. Na gymnázium v Litoměřicích nastoupil r. 1774. Ve studiu vynikal nad ostatní. Následkem nešťastného pádu a poraněním páteře zaostal ve vzrůstu. Toto tělesné postižení se projevilo schýlením postavy k jedné straně. Úplně zešedivěl.

Od listopadu r. 1779 studuje na FF UK v Praze. V r. 1782 byl promován magistrem svobodných umění a filozofie. Mezi doktory filozofie byl imatrikulován v r. 1807. V letech 1783–1786 se na generálním semináři věnoval studiu teologie.

Ve 23 letech se u něho objevuje zraková choroba (uvádí se katarakta). Překonal nervové onemocnění a zřekl se povolání duchovního ve prospěch učitelství. Zaměstnání našel na litoměřickém gymnáziu, kde v r. 1786 nastupuje jako učitel gramatiky. Od září r. 1787 mu byla svěřena profesura humanity. Od roku 1798 zde působí jako katecheta.

V r. 1788 se stal členem Hornozhořelecké vědecké společnosti. Od r. 1793 vystupuje jako nezávislý spisovatel.

Na pražskou univerzitu nastoupil jako vyučující v r. 1806 do funkce profesora řecké filologie a klasické literatury. V letech 1820–1821 uspořádal starý karolínský archiv. 7. listopadu 1831 se svého úřadu vzdal.

Mimoakademická činnost A. Klara se vyznačovala řadou humánních a kulturních zásluh. R. 1807 se stává spoluzakladatelem Prvního pražského ústavu pro nevidomé na Hradčanech, pro který zpracoval zakládající stanovy. V nich ovšem vyzvedl na prvním místě náboženskou výchovu. Musíme uvést, že podceňoval vzdělávání nevidomých v širším smyslu. Citace z textu stanov: „...není úmyslem chtíti slepci vštípiti vše, čemu obyčejně vyučuje se vidomý.“ Výjimečně nadaným však vzdělání má být umožněno, jak se ve Stanovách píše níže. Od r. 1825 vede jeho ředitelství. Založil několik podpůrných fondů pro chudé studenty a Fond pro rumburskou nemocnici. V r. 1832 založil v Praze Zaopatřovací a zaměstnávací ústav pro dospělé slepce, ve kterém z osobních finančních prostředků dotoval čtyři bezplatná místa pro chudé slepce. Dále založil Nadaci pro mladé umělce, která umožňovala studium v římě.

Roku 1801 je mu uděleno čestné občanství města Litoměřic. Pražský magistrát mu udělil čestné občanství hlavního města Prahy.

Čím déle A. Klar působil při výchově nevidomých, tím více byl přesvědčený, že všechny budovatele ústavů nejdříve uspokojují i nejmenší úspěchy. Žije se pouze přítomností. Budoucnost většiny nevidomých je jim stále nejasná. Nápravu nejdříve viděl v prodloužení pobytu chovance v ústavu. Toto měl možnost uplatnit jako ředitel hradčanského ústavu. Do této funkce nastoupil po poněkud nezodpovědném prvním řediteli P. Platzerovi. V r. 1828 odchází a zůstává jako člen direktoria.

Později se však plně soustřeďuje na založení zaopatřovacího a zaměstnávacího ústavu, který chápe jako nadstavbu ústavu hradčanského. Byl proti tomu, aby úspěchy ústavů byly hodnoceny podle výsledků nejvíce nadaných chovanců. řekl, že „...i talentovaným musí pomoci hvězda štěstí při možnosti uplatnění“. Nevidomý má být do ústavu umístěn ve svých osmi letech a odejít po vyučení, tj. ve svých 20 letech. Upozorňoval na to, že chovanci si v ústavu zvyknou na určitou životní úroveň, kterou potom nemají. Jeho snaha proto směřovala k založení pracovního ústavu pro nevidomé nad 50 let. V tomto úsilí se utvrdil zvláště po otevření podobného ústavu J. W. Kleinem ve Vídni r. 1829. Prostudoval statuty několika ústavů, jelikož si byl vědom toho, že nemůže vycházet pouze ze svých zkušeností.

Na jaře r. 1832 obdržel od císařovny peněžitý dar. Ihned tuto událost uveřejnil v časopisu Prager-presse, aby podnítil také další dárce. Sám šel příkladem, když ze svých finančních prostředků přispěl značnou částkou.

Protože měl schopnost strhnout svým zápalem pro věc, podařilo se mu ústav s velkou slávou otevřít již 4. října 1832. Zahájení se zúčastnila pražská honorace. Slavnostně bylo přivedeno prvních pět svátečně oblečených chovanců. Při této příležitosti přednesli své oslavné básně dva pražští básníci.

Nemalé svízele se objevily při vyhledávání vhodné budovy. Nabídnutý domek Na Brusce byl malý. Pronajal proto bývalý Herzánský palác na Velkopřevorském náměstí na Malé Straně, který byl volný. Pouze čas od času byl používaný jako lazaret pro pacienty postižené morem aj. Budova nebyla v dobrém stavu. Vyžadovala neustálé stavební úpravy. Ústav bylo třeba vybavit nezbytným nábytkem a zařízením. Celá akce ho značně vyčerpávala.

Další potíže nastaly při vyhledávání zaměstnávání chovanců. Zpočátku to bylo pouze předení a pletení. Darovaný pozemek pod Daliborkou začal zvelebovat na zahradu.

Byl šťastně ženatý. Jeho manželka měla pro tuto věc mimořádné pochopení. Pomáhala morální podporou i vlastní obětavou prací. Narodili se jim 4 synové a jedna dcera. Čtyři děti však záhy zemřely. Zůstal jen jeden chlapec.

Aloysovi Klarovi nebylo dopřáno, aby ústav vybudoval podle svých plánů. Vždyť již na jaře příštího roku umírá. Pohřben byl na malostranském hřbitově.

V závěti učinil dědicem syna Pavla, který tímto převzal povinnost rozvíjet činnost ústavu. To však je již jiná kapitola plná úsilí o získávání peněžních darů. Ústav se vlastně až do konce století pohyboval na pokraji finančního zhroucení. Nečekal tedy jeho syna Pavla, ani vnuka Rudolfa snadný úkol.