KLAR, Rudolf Maria

* 17. 1. 1845

† 3. 9. 1898

Když od svého umírajícího otce přebíral vedení Ústavu pro nevidomé v Praze jako dědictví, bylo mu teprve necelých 16 let. Převzal proto za něho vedení ústavu J. Běšín. Pod jeho vedením klesla úroveň ústavu tak, že vznikl vlastně azyl, ve kterém se muži i ženy zabývali ženskými ručními pracemi. Čekal tedy na R. Klara úkol znovu vybudovat toto zděděné zařízení, ve kterém by se nevidomí vzdělávali a vyučili některým řemeslům, aby se po opuštění ústavu mohli samostatně živit. Po převzetí ústavu zavedl R. Klar vzdělávání v rámci OŠ, vybudoval dílny. Založil azyl pro nevidomé Francisco-Josefinum (1888) a v českých zemích první MŠ s opatrovnou. Za pouhých 17 let vytvořil dílo, pro které je více než vhodné si jeho osobnost připomenout a ocenit. Vytvořil z ústavu zařízení, které se mohlo rovnat kterémukoliv v Evropě.

Rudolf M. Klar se narodil v Praze jako nejmladší ze tří dětí Pavla Aloise Klara. Obecnou školu navštěvoval v Litoměřicích, kde také absolvoval gymnázium. Práva studoval na německé univerzitě v Praze, kam se nechal zapsat v r. 1865. Svá studia však přerušuje, aby se přihlásil jako dobrovolník rakousko-uherské armády do války proti Prusku (1866). Po bitvě u Hradce Králové odchází jako důstojník do zálohy.

Po ukončení studií se stává zaměstnancem politického oddělení místodržitelství v Praze, nejdříve jako koncipient. Dosáhl hodnosti okresního hejtmana. Postupně působil v Českém Brodě, Hradci Králové, Litoměřicích, Karlíně a v Praze. Nakonec pracuje jako referent pro odborné a průmyslové školy.

R. Klar se i přes své náročné pracovní podmínky připravuje k převzetí ústavu, ale zdá se, že poněkud déle, než bylo zapotřebí. Na slib daný otci ovšem nikdy nezapomněl. Již v r. 1862 se podílí na vytvoření dohody s hradčanským ústavem, podle které budou do Klarova ústavu přecházet chovanci z Hradčan, aby se věnovali výuce řemesla. Mladší chovanci Klarova ústavu budou převedeni do OŠ ústavu na Hradčanech. Později R. Klar tuto dohodu opustil v souvislosti se zavedením všeobecného vzdělávání ve vlastním ústavu.

V r. 1864 poprvé veřejně hovoří na koncertě pořádaném ve prospěch ústavu. V r. 1873 vstupuje do direktoria ústavu. Téhož roku se zúčastňuje Evropského kongresu učitelů nevidomých (Vídeň), na kterém hovořil o neutěšeném stavu Klarova ústavu. V r. 1880 J. Běšín umírá a R. Klar se konečně může stát vedoucím direktoria. Po patriarchálním vedení Běšínově přináší sem svou veselou povahou odlišné ovzduší a tvořivého ducha.

V r. 1880 je také konečně přeložen do Prahy a může převzít vedení ústavu, který jeho péči nutně potřebuje. Vždyť dějiny uplynulých dvaceti let jsou pouhým výčtem milodarů od šlechty, jsou popisem vybavování kaple drahými sochami a vyzdobování budovy ústavu. Tyto práce pohltily i výtěžek loterie. Hospodaření bylo rozvrácené a chovanci trpěli hladem. Na tomto úseku byla Klarovi i jeho matka neocenitelnou pomocnicí. Hospodářskou funkci si ponechala až do své smrti v r. 1885.

Státní služby Klar nezanechává, protože za vedení ústavu nedostává žádný plat. Polovinu dne pracuje na místodržitelstvu a druhou polovinu v ústavu. Tak to šlo po celých 17 roků, ve kterých přebudoval ústav na výchovně vzdělávací s výukou řemeslům. Sám se stará o vyhledávání nevidomých. Jeho snahou bylo, aby se s jejich výchovou začalo v útlém dětství. Po získání základního vzdělání a vyučení řemeslu mají chovanci odejít, aby se živili samostatně. Zbývající chovance ponechává na dožití až do doby, kdy mohou přejít do nově založeného azylu Francisco-Josefinum (1888). Ústav se diferencuje a ztrácí původní zaopatřovací charakter. Zásluha R. Klara v tomto směru je chvályhodná.

I ve svých obtížných pracovních a nakonec i zdravotních podmínkách věnoval mnoho času na sbírání zkušeností. Zvláště uspokojivě se rozvinula spolupráce s ředitelem brněnského Ústavu pro nevidomé J. Schwarzem, s jehož pomocí v r. 1885 uspořádal výstavu výrobků svých učňů. Aktivně se zúčastňoval všech kongresů učitelů nevidomých.

V r. 1889 zorganizoval první Den učitelů nevidomých v Praze formou kongresu rakouských učitelů nevidomých. Sjeli se nejvýznamnější evropští tyflopedové. Kongres měl čistě pracovní ráz. Ve svém zahajovacím projevu prohlásil, že „je třeba opustit zatuchlé prostředí, v ústavech zavést nový, tvořivý duch a usilovat o přípravu k praktickému samostatnému životu“. Dále řekl: „Na koho se mají nevidomí obracet o radu a pomoc, když ne na nás?“

Během krátké doby se poměry v ústavu natolik zlepšily, že v r. 1884 bylo možné zahájit rozsáhlou přístavbu budovy, aby byly získány další prostory pro rozšíření počtu chovanců. Přijímali se nevidomí od 15 do 50 let. Po dokončení přístavby bylo možné začít s výukou mladších žáků v rozsahu OŠ. Začínají se proto přijímat děti od 10 let. Od r. 1897, kdy je otevřena MŠ s opatrovnou, přicházejí do ústavu děti od 6 let. Otevřením tohoto oddělení pro nejmladší uskutečňuje R. Klar svůj názor, že nevidomí mají být soustavně odborně vychováváni od svého nejútlejšího věku. Má jim být také věnována pozornost při vstupu do života v době dospělosti. A proto těm, kteří se osamostatnili, poskytovalo vedení ústavu rady a později i materiální pomoc.

Značně bylo rozšířeno košikářství, které se zaměřilo i na jemnější práce, jež šly více na odbyt. Od r. 1904 dostávají košikáři výuční list. U jiných řemesel až od r. 1906.

V r. 1886 se v Praze konala velká košikářská výstava, které se se svými výrobky zúčastnili i učni Klarova ústavu. Přišly také výrobky z Brna.

V r. 1886 se uskutečnil pokus se dvěma chovanci, kterým bylo umožněno navštěvovat německý učitelský ústav, kde mohli ovšem při vyučování pouze naslouchat. Podmínkou přijetí bylo, že se v průběhu vyučování nesmějí na nic ptát. Tyto podmínky byly zahrnuty i do vyhlášky ministerstva školství. Absolventi získali učitelskou způsobilost vyučovat pouze na Klarově ústavu.

V r. 1888 byl ukončen vývoj tzv. pražské tabulky. Spolu s učiteli Malým (který ji zkonstruoval v r. 1886) a Dvořákem se na tvorbě této neocenitelné pomůcky podílel i R. Klar vylepšením pomocí pružného uchycení bodátka. Stále větší pozornost se věnuje tvorbě učebních pomůcek včetně vycpanin zvířat. Hře na hudební nástroje se ovšem vyučuje v omezené míře.

V r. 1891 vydává vedení ústavu výroční zprávu, která obsahuje pro rodiče poučení o výchově nevidomého dítěte. Ve stejném roce je R. Klar za své zásluhy povýšen císařem do stavu rytířského.

Ve svých padesáti letech začal trpět vleklou těžkou chorobou jater, která ho nakonec upoutala na lůžko. V létě r. 1898 odjíždí do Karlových Varů, odkud byl z důvodů nevyléčitelnosti opět převezen zpět do Prahy. Brzy nato umírá. Rudolf Klar si přál, aby na jeho náhrobku nebylo uvedeno jeho jméno, nýbrž pouze nápis: „Zde odpočívá přítel lidí.“

Snahou R. Klara bylo zvýšit kulturní úroveň svých žáků a poskytnout jim takové vzdělání, aby se v životním uplatnění nelišili od ostatních lidí. Ve svých začátcích převzal azyl, i když bohatě dekorovaný sochami i jinými uměleckými předměty a vytvořil z něho výchovně vzdělávací ústav, který brzy získal evropskou úroveň. Rudolf Maria Klar se ze všech tří Klarů nejvíce přiblížil aktuálním problémům života nevidomých.

Snad pro mimořádnou citovou závislost na své matce se neoženil. Nezanechal tedy žádné potomky. Vedení ústavu se ujímá dosavadní hospodář Emil Wagner.