KORUNKA, Ladislav

* 9. 5. 1911

† 15. 4. 1979

Profesor na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze (dnešní Konzervatoř Jana Deyla), hudební skladatel a vynálezce rozmnožovacího zařízení pro tisk Braillovým bodovým písmem. Takto krátce bychom mohli charakterizovat životní dílo těžce slabozrakého člověka, který svou neutuchající pílí a skromností je příkladem nebývalého úsilí naplnit život prospěšnou prací pro druhého.

Narodil se v Dolanech u Kralup jako syn cihlářského dělníka. Dětství prožíval ve skromných poměrech, které ho naučily odříkání a chuti překonávat i ty nejzatvrzelejší životní překážky. Rodina se později odstěhovala do blízké obce Máslovice. Do školy začal chodit ve Vodňanech. Má zde však veliké obtíže, jelikož od narození trpí těžkým zrakovým postižením, zákalem čočky. Se svým zbytkem zraku nestačí zvládnout učivo, a tak se jeho školní prospěch neustále zhoršuje. Nakonec se rodiče rozhodli dát chlapce do Deylova ústavu pro nevidomé v Praze.

Po dokončení školní docházky se vyučil kartáčnictví. Zároveň se však intenzívně věnoval hře na klavír a na housle. Své hudební vzdělání zde ukončil v r. 1928.

Po opuštění ústavu přechází studovat na Pražskou konzervatoř (1928–1932). Je žákem K. B. Jiráka a M. Czastkové. Se spolužákem Ivanem Kawaciukem (známým houslistou) často veřejně vystupuje, a to i v rozhlase. Vzhledem k tomu, že otec ho již déle nemohl vydržovat, studium na konzervatoři ukončil státní zkouškou s výborným prospěchem.1

Na Deylův ústav se vrací jako učitel s částečným úvazkem. Začátky nebyly takové, jak si představoval, protože vyučovací úvazek nestačil k obživě, otevírá si soukromou hudební školu v Libčicích nad Vltavou a zakládá dechovou kapelu. To už jako otec rodiny.

Pro svůj hudební soubor upravil množství skladeb. Napsal několik tanečních a orchestrálních kusů a tři operety, které byly za jeho vedení veřejně provedeny.

Pro své žáky na Deylově ústavu upravil reliéfním způsobem metronom. Přepisoval noty z běžné do Braillovy notace. Jistě právě tato činnost ho přivedla na myšlenku zkonstruovat přístroj, kterým by se mohly pořizovat tisky not v Braillově písmu i kopie. Bylo to někdy kolem roku 1938, kdy začíná uvažovat o rozmnožovacím zařízení, které by se skládalo ze dvou na sobě přesně závislých válců. Do jednoho by se navrtaly otvory, do kterých by se sázel hudební text pomocí zaoblených hřebíčků. Vyčnívající hlavičky by přesně zapadaly do protilehlých důlků ve druhém, protilehlém válci. Tvar dírek a důlků by odpovídal šestibodovému obdélníku Braillova písma. Mezi oba válce by se vložil papír a otáčením klikou by se vysázený text vytiskl. Myšlenka byla sympatická. Její realizace se ukázala neuvěřitelně těžší, než si zpočátku představoval. Ale v jeho povaze bylo neustoupit.

O radu a pomoc se obrátil ke svým známým. Rovněž pracovníci místní železárny nedávají mnoho naděje. Jedná se totiž o mimořádně náročnou práci s kovem. Bylo třeba vyřešit několik problémů: do obou válců navrtat tisíce dírek s velkou přesností a jim odpovídajících důlků, zajistit přesný souběh obou válců aj. Nejzávažnějším problémem bylo, aby všechny vytištěné body byly stejné, aby byla zajištěna jejich stejná výška i ostatní rozměry. Dalším složitým úkolem bylo, aby kulaté hlavičky hřebíčků, nasázené do válce, přesně zapadaly do důlků v protilehlém válci. Tyto nároky nebyli dělníci ochotni splnit.

Korunka se ovšem nevzdává. Jeho vlastností byla nezdolná vytrvalost a píle. A tak v r. 1942 přichází na svět první model zařízení, kterým bylo možné na jednom řádku vytisknout pouze jedno slovo o šesti písmenech.

Sázení kovových bodů je pracné a zdlouhavé. Přesto to byl důležitý krok k cíli, který Korunku posílil v jeho záměru. Zbývalo vyřešit zdlouhavé sázení a souhlas s normou tisku užívaného v tiskárnách.

Pustil se do konstrukce poloautomatického sázení pomocí děrné pásky vyrobené speciálně upraveným Pichtovým psacím strojem, které však nestačil dokončit. Zato své zařízení zdokonalil natolik, že bylo schopné tisknout na oba formáty slepeckého papíru (jednotlivé listy i dvojlisty) a nakonec i oboustranně mezibodově. V r. 1950 byla celá konstrukce hotová. A přece nebylo všechno v pořádku. Aby hřebíčky při otáčení nevypadávaly, překryl válce tenkou gumovou fólií, později igelitem. Díky laskavosti jeho syna se zařízení dostalo do Slepeckého muzea v Brně jako jeden z nejvzácnějších exponátů.

Celá léta žil s myšlenkou, jak pomoci nevidomým hudebníkům při zajišťování bodově tištěných hudebnin v menším nákladu, než tiskla Slepecká tiskárna v Praze. Navíc dosahoval výborných výsledků při vyučování hudební teorie, sluchové analýzy aj. V důchodu se věnoval přepisování běžných hudebnin do bodové notace.

*1) Studium na konzervatoři bylo v té době šestileté, včetně dvou let nástavby (5. a 6. roč.). Státní zkoušky bylo možno vykonat již na konci 4. ročníku