KUNZ, Martin

* 27. 12. 1847

† 1923

Švýcarsko-německý tyfloped.

ředitel Ústavu pro nevidomé v Illzachu, vynálezce výroby papírových reliéfních zeměpisných map a obrázků pro nevidomé. Je zakladatelem vědecké tyflokartografiky. Vytvořil několik desítek papírových reliéfních zeměpisných map, obrázků a technických nákresů.

Narodil se v osadě Plänch (Švýcarsko) jako syn rolníka. Po ukončení povinné školní docházky byl otcem vedený k práci na všech úsecích, které vyžaduje hospodářství: na poli, v dílně, v lese, při stavbě domu, budování vodních hrází aj. Byl tak nucen vykonávat těžkou tělesnou práci. Získává všestrannou zručnost a poznává povahu přírodních materiálů v praxi. Když později vzpomínal na své těžké mládí, na nepřiměřené práce, které musel jako dítě vykonávat, říká: „Hodil jsem se pro všechno, jinak to v poměrech rolníka ani nešlo.“

Jeho mimořádné intelektuální schopnosti však nakonec vedly rodiče k tomu, že mu umožnili studovat v místní kantonské škole. Polních prací se však musel zúčastňovat. Po absolvování studia se stává učitelem v místní škole. V tomto období si upevnil znalosti italštiny i francouzštiny. Jeho mateřským jazykem byla sice němčina (švýcarské nářečí), ale v místě se běžně mluvilo italsky a francouzsky.

Souběžně s vykonáváním učitelských povinností se zapsal ke studiu na univerzitě v Curychu a Basileji. V r. 1871 vykonal závěrečné zkoušky učitelské způsobilosti vyučovat přírodním vědám na středních školách.

Pro své výborné znalosti tří jazyků je pověřen vedením švýcarské školy v Janově, kterou zakrátko zvelebil. Začal uplatňovat nové metody vyučování zeměpisu také tím, že se žáci podíleli na výrobě nástěnných zeměpisných map. Mimo jiné vytvořil také reliéf Janova.

Pro vážné onemocnění manželky i vlastní vážné zdravotní potíže se vrací do Švýcarska. Krátký odpočinek však přerušil přijetím učitelského místa postupně v několika kantonských školách. Přijal také místo ředitele chlapeckého institutu v Zugu. Všechna tato místa byla přechodným působištěm, což Kunzovi rozhodně nevyhovovalo.

V r. 1881 přijal nabídku vést Ústav pro výchovu nevidomých v Illzachu, kde dosavadní zakladatel a ředitel tohoto zařízení Köchlin se vedení vzdal s úmyslem věnovat se průmyslovému podnikání. M. Kunz potom v tomto ústavu působil 37 roků, a to bylo mimořádně významné nejen pro tento ústav.

Ústav byl zanedbaný, a také proto nevýznamný. Dvacet chovanců a deset tzv. učitelů (všichni byli nevidomí) pobývalo v pouhé jedné místnosti. Neměli prakticky žádné učební ani jiné pomůcky a ve skutečnosti ani mnoho zájmu o ně neprojevovali. Zpočátku se proto Kunz setkává s nedůvěrou a dokonce i s odmítáním. Postupně si však nový ředitel své žáky získal.

Protože Kunzovým oborem byly přírodní vědy, neodkladně se pouští do zajišťování učebních pomůcek pro zeměpis, fyziku a přírodopis s cílem poskytnout nevidomým žákům základní představy o fyzikálním povrchu zemské kůry, základní přehled o sluneční soustavě aj. Pro přírodopis si vzal za úkol seznámit své žáky především s těmi oblastmi živočišné říše, které jsou jim z hlediska jejich možností přímého poznání nepřístupné. Fyzikální jevy (zvláště mechaniku) považoval za tak důležitý obor poznání, že se odhodlal řešit i tuto oblast z hlediska specifik hmatového vnímání. Na svou dobu to byly plány, které mnozí považovali za utopii. Pokládali také za zbytečné věnovat tolik lidské námahy a finančních prostředků pro vzdělávání nevidomých. K čemu jim to bude?

Tvůrčí činnost, započatá již v Janově, byla předpokladem ke zdárnému pokračování této aktivity i v ústavu pro nevidomé. Vzhledem k tomu, že Kunz poznal, jak se liší zrakové a hmatové poznání, odhodlal se prohloubit si vzdělání z psychologie návštěvou přednášek na univerzitě. Obecné poznatky geniálně aplikoval na změněné podmínky nevidomých. Tak dospěl k profesionálnímu pojetí oboru. Své poznatky uplatnil v praxi i v teorii. Aplikoval je na tyflokartografickou tvorbu, využil je ve vyučování i při výchově. Kunzovou zásadou bylo postupovat od konkrétního k budování abstrakcí specifických pro jeho žáky.

O výchově a vzdělávání nevidomých přednášel i psal ve třech jazycích. Pro přirozenou schopnost koncipovat i pro své sklony k humoru byl jeho projev vždy srozumitelný. I když většina učitelů pokládala jeho požadavky na vzdělání a dovednosti nevidomých za těžko splnitelné, podařilo se mu dovršit a uzavřít rozpory o významu modelů a reliéfního znázornění světa. Tímto tématem se také zabýval na Mezinárodním kongresu učitelů nevidomých konaném v Kielu v r. 1891, kde již mohl prokázat výsledky ve vyučování.

Jako známý odborník na tvorbu zeměpisných map byl na dalším kongresu konaném ve Frankfurtu nad Mohanem požádán o referát. Jeho zeměpisné mapy se rozšířily po celé střední Evropě. Rovněž naše ústavy je nakupovaly. Používaly se až do padesátých let 20. století, i když z politického hlediska nebyly vyhovující. Změnily se hranice, vznikly nové státy.

Na jednom z prvních kongresů, kterého se zúčastnil, se odehrála příhoda, která se stala posledním podnětem ke Kunzově soustavné tvorbě reliéfů. Nezdržel se totiž úsměvu nad naivními a nezdařilými pokusy jednoho z učitelů, který se chlubil poznámkou: „Smát se dovedete výborně, ale něco udělat...“ Rozhodl se tedy přistoupit k výrobě papírových reliéfů, ale to ještě netušil, co ho čeká.

Začal nezdarem, když pouze přenesl své reliéfní mapy určené pro vidomé do ústavu pro nevidomé. Obrátil se tedy k mapám vrstevnicovým. Tento způsob se ukázal nevhodný pro mimořádné nároky na abstrakce. Rozhodl se pro reliéfy papírové, které vznikají obtahem z matrice a napodobují zeměpisný povrch. Vyžadují méně abstrahovacích schopností než mapy vrstevnicové. Abstrakcím v tomto stadiu je třeba se vyhnout. Ubezpečil se, že nelze požadovat po nevidomých poznání toho, co je přístupné pouze zraku. Abstrakce je třeba sledovat z hlediska možností hmatu.

Tímto rozhodnutím začíná řada nekonečných pokusů, které mají ukázat, jakou techniku volit pro výrobu matric. Cesta z ředitelny vedla každodenně do dílny. Co nebylo možné koupit levně, to vyrobil. Počáteční nezdary a nedůvěra jiných ho neodradily. Vyzkoušel mnoho možností, jak dospět k reliéfu, který by byl pro nevidomé přiměřený z hlediska hmatového vnímání užitých zeměpisných pojmů. Nejvíce ho zaměstnávala povaha matrice, aby papírový obtah odpovídal záměru.

Na následujícím krátkém přehledu vyzkoušených technik je vidět, jak Kunzovi záleželo na nejlepším výsledku.

1. Vytepaná dvoulistová měděná fólie. Mezi tyto dva kovové listy se vkládal list papíru a vylisoval. První takto vyrobená byla fyzikální mapa Španělska.
2. Jelikož pro vysoká pohoří nebyl tento způsob vhodný, pokusil se o tvorbu sádrových matric, ze kterých pořizoval obtahy na tzv. balančním lisu. Matrice však tlak nevydržely. Tímto způsobem vytvořil mapu Alsaska-Lotrinska a Itálie.
3. Dále užil matrice z hruškového dřeva opracované řezbářským způsobem. Jednalo se vlastně o aplikaci dřevěných matric k ručnímu potiskování textilií. Tak zhotovil další mapy Itálie.
4. Dřevěné matrice doplnil matricemi kaučukovými pro zjemnění některých hrubostí.
5. Protože kaučukové matrice nebyly dostatečně trvanlivé, na nejprohloubenějších místech je zpevňoval.
6. Vrací se ke kovu. Dva silné plechy zpracovává kovotepecky současně. Do lisu se vkládaly s navlhčeným papírem.
7. Poslední matrice zhotovoval z několika materiálů. Jako podklad sloužila dřevěná plotna. řeky tvořil drát vtlačovaný do vyřezaných rýh, k označení hranic mezi státy použil hlavičky hřebíčků, města byla označena různě velkými cvočky, pohoří modeloval z tmelu, moře znázornil hustým rýhováním pod úrovní země, údolí vypracoval řezbářskými dláty. Po dohotovení matrici nalakoval lihovým lakem. Tímto způsobem vzniklo nejvíce map.
8. Uvažoval také o možnostech galvanoplastických listů, byly však příliš nákladné. Potíže by nastaly s případnými opravami.

První Kunzovy reliéfní fyzikální zeměpisné mapy vznikly v r. 1883. Od r. 1885 pracuje pouze s technikou, která byla uvedena jako poslední. Někteří autoři uvádějí, že vytvořil na 88 druhů fyzikálních zeměpisných map, technických nákresů a obrázků zvířat, jiní uvádějí i vyšší počty. Vyrobil i reliéfní glóbus.

Svými současníky byl nazýván Pestalozzim nevidomých. Sám však uvádí, že jeho práce je nutné považovat za pouhý začátek tvořivé učitelovy činnosti. Pomůcka v rukou učitele má ožít, jen tak jí žáci věří a s ní se ztotožní.

V r. 1889 začíná vytvářet reliéfní obrazy zvířat, reliéfy fyzikálních přístrojů, nástrojů i některá znázornění z historie. Zdařilý byl také reliéf hasičské stříkačky. Tyto papírové výlisky pro zpevnění reliéfu opatřoval na rubové straně lakovým nátěrem. Zvláště pozoruhodné je, že obrazy zvířat doplňoval povrchovou úpravou připomínající kůži konkrétního zvířete, kterého dosahoval posypáváním klihového nátěru vlněným prachem. Soubor jeho reliéfů je možné nazvat Orbis pictus pro nevidomé. Někteří autoři uvádějí jejich počet vyšší než sto.

Již v r. 1870 se svými pracemi zúčastnil výstav v Berlíně a v Paříži, kde byly jeho zeměpisné pomůcky poctěny cenami. V r. 1891 získává na světovém zeměpisném kongresu, konaném v Berlíně, další cenu, to již za zeměpisný atlas pro nevidomé.

Martin Kunz nebyl jednostranně založenou osobností. K rozvoji Braillova písma přispěl vlastní konstrukcí psací pomůcky. Vypracoval rovněž metodiku s příklady, jak vnímat bodové písmo zrakem. Byl zastáncem bodového písma pro nevidomé a odmítal všechny pokusy o reliéfní latinku.

Vytvořil i několik učebních pomůcek pro matematiku. V literatuře se uvádí především pomůcka pro práci se zlomky a mocninami. I tato poznámka ukazuje na jeho požadavky.

Usiloval o to, aby pozvedl původně zaostalý ústav v Illzachu důrazem na tělesnou zdatnost žáků. Věnoval se péči o jejich zdraví pěstováním sportu, turistiky a otužování, což bylo v této době něco úplně neobvyklého. Postavil základy vědecké tyflokartografie, posunul povědomí o možnostech nevidomých dětí.

V r. 1918 odchází do penze. Vrací se do svého rodiště, kde po pěti letech umírá.

Kunzův odkaz není pouze v tyflopedické praxi. Pravidelně publikoval v některých časopisech německých, francouzských a italských. Nejvíce jeho příspěvků nalezneme v časopise Der Blindenfreund a italském Rivista di Tiflologie. Nejvýznamnější jeho prací je Fyziologie slepých, ve které se zabývá vzájemnými vztahy zbývajících smyslů nevidomého. Podrobil kritice legendy o mimořádných zděděných schopnostech hmatových a sluchových, zabývá se i tzv. smyslem pro překážky a dochází k závěru, že tyto dovednosti jsou syntézou zkušeností. V tomto smyslu je zajímavá jeho práce Weitere Versuche über Orientierungsvermögen und Ferngefühl der Blinden und Taubblinden (1908). Pro Mellovu Encyklopedii zpracoval několik hesel.

Martin Kunz je mimořádnou osobností, která zásadním způsobem přispěla k rozvoji tyflopedie jako vědeckého oboru. Založil a rozvinul nový obor tyflografika a tyflokartografika. Jeho pojetí zeměpisných map, fyzikálních i reliéfních obrázků je dosud nedostižitelné. M. Kunz se stal po více než jedno století příkladem všem odborným pracovníkům tohoto odvětví tyflopedie. Přesto, že jeho pomůcky byly v ústavech používány, závěry fyziologické a psychologické byly zapomenuty.