BALCAR, Leopold (též Balzar)

* 18. 9. 1821

† 27. 4. 1845

Významný český klavírista a hudební skladatel.

Jméno tohoto nevidomého umělce nenaleznete ani v Mellově Encyklopedii ani v Zemanově Paedopathologickém slovníčku, ale ani v žádné jiné tyflopedicky nebo hudebně zaměřené příručce. Již dříve uveřejněné informace nepřevzal ani Rudolf Krchňák do své publikace Nevidomí známí, neznámí, ačkoliv Balcar je zahrnut do Pazdírkova Hudebního slovníku. J.S. napsal o jeho životě příspěvek do odborného časopisu. Více se dovídáme u Scherera (Scherer 1864). Jinak později unikl pozornosti.

Balcarova mimořádného úspěchu si nepovšiml ani František Pavlík (Brno 1896), který za začátek péče o nevidomé v Brně pokládal až působení nového ústavu pro nevidomé děti v Brně (1846) a všechno, co skutečný zakladatel prvního ústavu v Brně J. R. Beitl (Smýkal 1985) vykonal a co jakkoliv souviselo s jeho prací, bagatelizuje.

Zprostředkujícím písemným pramenem je příspěvek brněnského historika a pozdějšího speciálního pedagoga Bohumíra Popeláře: Leopold Balcar, (časopis Otázky defektologie roč. III. str. 69) a Pazdírkův Hudební slovník. Hlavním pramenem informací je v první polovině 19. století v Brně vydávaný časopis Moravie, kde je uveřejněno také několik mimořádně příznivých kritik Balcarových koncertů.

Leopold Balcar (též Balzar) se narodil v Brně jako syn řemeslníka. Ve svých 18 měsících onemocněl některou z dětských horečnatých chorob a začal ztrácet zrak. Po neúspěšném léčení jej asi ve třech letech pozbyl úplně. Nepomohli ani věhlasní oční lékaři jako byl např. Jäger (autor známých a dosud používaných optotypů) ani Rosas. Jinak o jeho dětství nevíme prakticky nic, než že do svých jedenácti let byl v péči rodiny. Později na své dětství vzpomíná s vděčností za to, že byl rodiči milován a že mu byla věnována výchovná péče. Jak se v raném dětství projevovalo jeho hudební nadání, není známo.

Jelikož v jeho dětství v Brně žádný výchovný ústav pro nevidomé děti ještě nebyl, přičinil se apelační rada Schäfer o Balcarovo přijetí do pražského ústavu (1832), a to pouze na stravu po jeden zkušební rok. Po roce byl však přijat dokonce na bezplatné místo, protože se u něho projevily mimořádné schopnosti hudební i intelektuální. V učení projevoval soustavnou píli. Ze strany učitelů hudby, Josefa Bezecného a Václava Ptáčka, byl hodnocený jako výjimečný talent. Hře na klavír se věnoval zvlášť svědomitě. Bohužel již v této době se začaly u Balcara projevovat zdravotní problémy celkovou oslabeností z mimořádně chudé stravy a nedostatečného pobytu na čerstvém vzduchu. Vždyť učitel Doležálek byl nucen tento ústav opustit ze stejných důvodů.

Balcarovy příležitostné pobyty u rodičů v Brně byly mimořádně účinné propagací péče o nevidomé i pro její účelnost. Také mu přispívaly k upevnění zdraví. Pro vzdálenost obou měst to ovšem nebylo často. I tak byl každý pobyt naplněn veřejnými produkcemi hry na klavír a trochou radosti z rodinného prostředí.

Balcar se velmi rychle hudebně rozvíjí. Jeho dovednost ve hře na klavír udivuje všechny již v této době a je nejlepší propagací právě budovaného Beitlova soukromého ústavu v Zábrdovicích u Brna (1835), kterému také Balcar později věnoval výtěžky ze svých koncertů.

Balcar opouští pražský ústav předčasně již ve svých 16 letech, aby se u svých rodičů zotavil. V Brně však dále studuje u G. Riegera. Stýká se často s jeho žáky, jako byl např. A. E. Kitl, M. Vojáček, P. Laurencin, J. Chmelíček, P. Křížkovský (ten později v ústavu v Brně vyučoval hře na hudební nástroje) aj. Rieger ho hodnotil jako svého nejlepšího žáka.

V r. 1839 odchází Balcar do Vídně, kde je žákem E. Pierknera, který ho uvedl do vídeňského hudebního života. Pozvolna vnikl do vědomí tamního koncertního publika.

Po celých dalších pět let bojuje bez soustavného léčení se svou zákeřnou tuberkulózou plic, které nakonec podlehl. Předčasně se skončil život nevidomého umělce, který si i za tak krátký čas vydobyl významné postavení v hudebních kruzích. Snad právě pro jeho mládí (pouhých 24 let) se na něho později zapomnělo.

Během necelých čtrnácti let (1832–1845) která mu byla dopřána k pěstování hudby, docílil nečekaných úspěchů, které byly vyvážené nadlidským úsilím překonat nejen sebe sama a svou slepotu, ale také neustále se zhoršující chorobu plic. Důkazem jeho píle je nejen počet samostatných koncertů, ale především jejich mimořádně kladné kritiky.

Poprvé veřejně vystoupil ve svých 14 letech (to ještě jako žák pražského ústavu) v brněnské Redutě. Uvědomil si, že v těchto prostorách před mnoha lety vystupoval i sám W. A. Mozart. S nadšením hrál Hummelovo Concertino pro klavír s orchestrem. Doprovázel ho tzv. Orchestr diletantů (rozuměj amatérů), který řídil G. Rieger. Balcarovým výkonem byl tak nadšen, že ho později s radostí přijal za svého žáka. Na Balcarovo přání byl výtěžek koncertu věnován ve prospěch Beitlova brněnského ústavu pro nevidomé děti.

Dne 16. března 1836 pořádá v Brně další koncert, tentokrát ve prospěch pražského ústavu. 12. dubna téhož roku hraje v brněnské Redutě náročný program. Je to ve své době populární klavírní koncert Karla Černého (běžně C. Czerny) a Moschelesův klavírní koncert. Orchestr řídí opět G. Rieger. Pro patnáctiletého chlapce jistě program naznačující jeho mimořádné hudebně interpretační dovednosti a hlavně nevídanou píli. Oba koncerty měly také mimořádný úspěch, který se odrazil i v kladných kritikách brněnských deníků.

Před svým definitivním odchodem do Vídně (1839) uspořádal další koncerty v Brně i v Olomouci. Po pouhém jednom roku se představil vídeňskému hudebnímu publiku. O dalších koncertech z této doby nemáme ověřené zprávy.

Dne 6. ledna 1841 účinkuje spolu s dalšími vídeňskými umělci v brněnské Redutě. Návštěva byla obrovská, vždyť šlo o známého umělce. Na jeho přání byl výtěžek věnován na stavbu nové budovy brněnského ústavu pro nevidomé na Radvítově náměstí. Koncert měl i tentokrát mimořádný ohlas u publika i v tisku. Umělecký i finanční efekt koncertu se zvýšil tím, že ředitelství vídeňské železnice poskytlo návštěvníkům i účinkujícím bezplatné jízdné.

Na další koncert, konaný ve stejném roce dne 21. března v Brně, můžeme číst velkolepé kritiky. Hovoří se o citlivém přístupu ke skladbě, obdivuje se snad prý charakteristická Balcarova lehkost hry i bezpečná technika. Píše se, že „Balcarova hra daleko překračuje měřítko, které má obecenstvo pro slepého hudebníka. Umělec zraje rychle k profesionálnímu mistrovství“. Kritikou je řazen na velmi čestné místo v řadě českých i zahraničních umělců. Dále se píše, že „...jeho technika je uchvacující zvláště v pasážích. Z Adagia tryská něžný cit, z Allegra oheň a síla, zatímco piano zní měkce. Příjemně zní perlivé diskanty. Po provedení Thalbergovy Fantasie, K. Černého Pstruha, Andante a etudy od Pierknera a variací od Kalkbrennera byl obecenstvem mnohokrát vyvolán“. (Časopis Moravie, březen 1841.)

Z dalších koncertů se v časopise Moravie uvádí koncert: 8. dubna 1844 v brněnské Redutě za spoluúčasti umělců z Vídně. Hrál Fantasii od Thalberga, své Andante, Campagnoliu od Tauberta, vlastní Fantasii na Weberova Čarostřelce aj.

Dne 19. března téhož roku koncertuje ve Vídni za spoluúčasti umělců Vídeňské opery. Zdejší deníky hodnotí jeho hru jako nanejvýš pozoruhodnou. První Balcarovy skladatelské pokusy odborníky nenadchly. Součástí koncertu byly také improvizace na daná témata, jak to bylo v této době dobrým zvykem. O nich se píše, že „...umělec nám ukazuje svůj pohled na svět vyjádřený hudbou“. Dále se Balcarovi předpovídá výborná perspektiva. Hodnotí se jeho cílevědomost a mimořádná píle, aniž kdo tuší, jak málo mu zbývá času, ve kterém, přes mimořádné úsilí, nestačil své nadání cele naplnit.

Poslední zjištěný evidovaný koncert se konal ve Vídni dne 7. prosince 1844. V kritikách se znovu píše o uchvacujících zážitcích, které slepý umělec rozdával.

V lednu 1845 se ve Vídni setkává s Antonínem Doležálkem, bývalým ředitelem pražského (v této době pešťského) ústavu pro nevidomé, který dal nepřímý podnět k založení podobného ústavu v Brně. Balcar znal Doležálka z Prahy. Jeho práce si velice vážil a při této příležitosti mu věnoval svou báseň Otci slepých.

Nebyla to Balcarova jediná literární práce. Poezii se věnoval častěji. Jeho básně byly uveřejňovány. Životní optimizmus vyjadřuje i jeho snad nejznámější báseň O přírodě, ve které se jako nevidomý vyznává z lásky k ní. Na uvedené ukázce (přeložené ovšem do prózy) si povšimneme zvláště toho, že svůj lyrizmus čerpá pouze z vlastních přímých smyslových vjemů: „Což neslyším zurčení potůčku, což necítím vůni květin a nevnímám zpěv ptactva, který mne zve do luk? Což neslyším vánek proudící křovinami a korunami stromů, což neznám rosu, která chladí horký vzduch? Což neslyším zvonce pasoucích se stád a echo veselého zpěvu pasáka, což nenaplňuje mé srdce radostí paprsek slunce? Což všechny tvoje krásy, ó přírodo, nepoznává i slepý, což nevidíš, jak naplňuješ mé srdce radostí, i když tě nevidím? Slyším však každou tvoji píseň. Poznáváš to z nadšení, které tryská z mého nitra“.

Zprávou nedělního vydání deníku Oesterreicher Morgenblatt (28. dubna 1845) jsou náhle přervány informace o tomto později zapomenutém nevidomém umělci, který svůj překrátký život (bylo mu pouhých 24 let) cele věnoval umění. Uvedená zpráva zní až příliš stroze: „Oznamujeme úmrtí slepého klavíristy pana Leopolda Balzara.“ Byla tak neočekávaná, že badatel ucítil blízkost neúprosného osudu jako hořkou nespravedlivost.

Touto poněkud delší pasáží splácíme dluh jednomu z nevidomých hrdinů, který se během svého krátkého života plně rozdával, ale nestačil naplnit všechna svá předsevzetí. Poskytl však mnoho impulzů k odvaze, aby se tehdejší společnost nestranila aktivní výchovy nevidomých. Rozdal se hudbou, poezií i všemi hmotnými statky, které získal. Tento postoj nevidomého člověka vyjadřuje jeho genialitu.