MACHÁČEK, Tomáš

* 2. 5. 1915

† 7. 7. 1967

Pracovník ve společenské organizaci českých nevidomých.

První referent pro nevidomé členy v ÚJI. Svou práci vykonával s vědomím, že ztrátu zraku je nutné kompenzovat určitými opatřeními ze strany státu, která zmírní jejich společenskou izolaci a zároveň budou mít materiální charakter. Jeho požadavky nebyly ovšem maximalistické. Trval na tom, že finanční kompenzace pro nevidomé jedince i jejich spolky má hradit stát, nikoliv soukromé osoby nebo podnikatelé.

Narodil se v Násedlovicích v rodině rolníka. Od dětství trpěl zrakovou vadou, která se postupně stále zhoršovala. Přiměla ho, aby studium na gymnáziu vyměnil za práci v koželužných dílnách Baťovy továrny ve Zlíně. Navštěvoval obchodní školu i školu jazykovou, jejichž absolvování mu umožnilo vstoupit do administrativy. Prudké zhoršení zraku ho však přivedlo do invalidního důchodu.

Nejdříve si přivydělával prodejem novin. Potom ale odešel do zaopatřovacího ústavu pro nevidomé v Chrlicích u Brna. Zaučil se zde kartáčníkem. Konec války ho jako mnoho jiných nevidomých kamarádů vylákal do průmyslu. Odešel do Zlína, kde se zabýval prodejem denního tisku.

Do stereotypního života ústavu přinesl kulturní oživení. Psal literární texty a organizoval jejich provedení s hudební improvizací. Mezi kamarády inicioval literární a hudební soutěž. Vítězové potom svá díla přednesli veřejně a byla schopným písařem vydána i v braillském písmu. Přinesl i nové názory na život slepce, který se podle něho musí přizpůsobit společenským podmínkám, jestliže usiluje o splynutí se společností. Prudce odmítal nové tzv. lidově demokratické ideje, které směřovaly k socializmu a komunizmu. To se také odráží v jeho divadelní hře Boj o světlo.

Oženil se a odstěhoval do Prahy. Přešel do zaměstnání v nově se ustavující ÚJI. Další choroba, skleróza multiplex, ho postupně zbavila jakékoliv možnosti uplatnění. Celých deset roků byl upoután na lůžku a opatrován svou nevidomou manželkou.

Ihned od začátku svého působení v Jednotě začal upozorňovat na nedostatek základních slepeckých pomůcek. Činil všechno, aby se tyto předměty, důležité pro život nevidomých dětí i dospělých osob, dostaly brzy v dostatečném množství do jejich rukou. Usiloval o získání domácího výrobce a o podmínky pro dovoz.

Jako vůbec první v ČSR zajišťoval výcvik vodicích psů, výrobu tzv. terčíků pro nevidomé telefonní manipulanty, zajistil slevy v pravidelné hromadné dopravě, při vstupném na kulturní podniky, jeho zásluhou obdrželi nevidomí tzv. existenční příspěvek, slevy na zavedení i provoz domácí telefonní stanice aj.

Protože nesplynul s masou nevidomých funkcionářů a zaměstnanců pozdějšího SčSI, kteří se přizpůsobili ideologii komunizmu, brzy se na jeho zásluhy zapomnělo. Dnes už nikdo neví, jakého úsilí bylo třeba k tomu, aby se do vyhlášek a zákonů dostala i první opatření, která zmírňují náročné životní podmínky nevidomých lidí.