BARBIER DE LA SERRE, Nicolas Marie Charles

* 1767

† 1841

Je příkladem, jak se důstojník francouzské armády mohl stát významnou osobností v úsilí vytvořit speciální písmo pro nevidomé čtenáře.

Voják z povolání, dělostřelecký důstojník. Po vítězství Velké francouzské revoluce emigroval do Severní Ameriky, kde se stal zeměměřičem. Po restauraci francouzského císařství se vrátil do vlasti a zabýval se myšlenkou vytvořit rychlé a tajné písmo pro vojenské účely.

Barbierovo první tajné písmo určené pro vojenské účely pochází z r. 1796. Je to soustava fonetických znaků, které vznikají propichováním listu papíru nožem. Vzhledem k profilu břitu nože se tím vytvářejí trojúhelníkové tvary dírek. Jako tajné reliéfní písmo je bylo možné číst a také jím pomocí nože psát v zákopech za tmy, bez nutnosti rozsvěcovat světlo. V r. 1815 podává návrh na další tzv. noční písmo (skotografie). Od tohoto dvanáctibodového písma nebylo již daleko k písmu pro nevidomé čtenáře, protože písmena vyjádřil skupinami reliéfních bodů. Tak se důstojník ve výslužbě, který se původně před nástupem vojenské služby zabýval telegrafií, stává významnou osobností ve vzdělávání slepců.

Nejprogresivnější skupinou jsou písma využívající reliéfní bod. Počtem bodů i jejich specifickým uspořádáním se vytvářejí skupiny, které nejlépe vzrušují hmatová tělíska prstů. Zdůvodnění adekvátnosti bodového písma bylo psychologicky podloženo až ve 20. století. Autoři písem vycházeli z pouhé empirie, a to jen v lepším případě.

První v řadě bodových písem bylo písmo Fr. Lany Terziho. Je nepravděpodobné, že by Ch. Barbier při svých návrzích čerpal z jeho soustavy. Wanecek (1969) však uvádí, že Barbier znal francouzský překlad Lanova Prodroma. Moc se tomu divit nemůžeme, jelikož oba autoři hovoří o téže věci. Jedno společné mají obě soustavy; jejich původ je v tajných písmech, koncipovaných většinou pro vojenské účely, navíc v té době velice módních „vynálezů“.

První skutečně bodové písmo vytvořil Ch. Barbier v r. 1815. Jeho konečná podoba pochází z r. 1819. Akademii věd v Paříži je předložil o dva roky později. Ta je ihned doporučila vyzkoušet v Pařížském ústavu pro mladé slepce, který se zde znovu ustavil. Zavedení písma se v ústavu uskutečnilo přesto, že jeho tehdejší ředitel Guillié právě uplatňoval písmo své. Barbierovým písmem bylo posléze vytištěno jeho pojednání o tzv. nočním písmu.

Barbierovo písmo mohli nevidomí nejen číst, ale pomocí speciální šablony mohli tímto písmem i psát. Systém měl dva základní nedostatky: a) znaky jsou vertikálně delší než je bříško ukazováku, kterým se čte (šest reliéfních bodů pod sebou), b) nejedná se vlastně jen o písmena. Jsou to většinou znaky pro fonetickou výslovnost francouzské řeči. Toto písmo se také v jiných jazykových oblastech nikdy nepoužívalo ani jako experiment. Nevidomí žáci si ihned toto písmo přizpůsobili a využívali pro notový zápis.

Problému věnoval Barbier dva spisy: Tabulka rychlopisu a Zásady francouzského písma rychlého jako mluva. Navrhovaný způsob zkratek byl ovšem hmatem těžko čitelný, jelikož se jednalo o vertikální rozšíření diakritickými znaky.

Největší význam Ch. Barbiera pro vzdělávání nevidomých dětí je v tom, že z jeho dvanáctibodového písma vycházel při svém návrhu šestibodového písma L. Braille a určitý čas sloužilo žákům tohoto ústavu jako nový způsob hudební notace.

Braillovo slepecké muzeum v Coupvray (Francie) má ve svých fondech reglet i šablonu pro psaní Barbierovým písmem. Barbierovo písmo je podrobně popsáno viz Smýkal, 1995