BAROZZI, Francesco Giovanni Baldassatre Michele

* 6. 5. 1795

† 24. 8. 1867

Zakladatel ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých a ústavu pro neslyšící dětí v Miláně.

Narodil se v Miláně. Rodina bydlela v chudých uličkách postavených v okruhu nedaleko kanálu. Předkové Barozziových emigrovali do Milána z lombardských zemí, které v průběhu 18. století patřily savojským pánům. Další stěhování se uskutečnilo na předměstí San Eustorgio. Otec se i přes chudobu snažil zabezpečit svým dětem možnosti studia s přáním, aby získaly kariéru ve veřejných službách. Barozzi absolvoval kurz latiny, „až k rétorice“ a kompletní matematický kurz i další předměty potřebné pro profesi účetního, pro niž získal diplom v r. 1819. Mimo italštiny dobře ovládal latinu, francouzštinu a němčinu.

Jako účetní začal pracovat již v době studií. Krátce po dovršení svých 16 let byl přijat na účetní prefekturu v Oloně, kde potom působil po více než 20 let. Skutečný vstup do byrokratických kruhů napoleonského Milána byl v r. 1813, kdy je definitivně jmenován do funkce úředního účetního, v době vojenských operací za velmi nízký plat. V r. 1814, po jeho povýšení na pomocného účetního, mu nabídli určitou kompenzaci za podmínek dalších pracovních úkolů, a on se nyní mohl rozhodnout pro založení vlastní rodiny s chudou dívkou (1815).

Prvních 10 let rakouské nadvlády bylo pro Barozziho nejtěžších. Prefekturu vystřídala provinční vládní královská rodina Milána, a tak se zvýšení platu nedočkal. Hrozilo dokonce i propuštění ze zaměstnání. V r. 1818 však udělila vláda Barozzimu každodenní dávky první třídy (1 zlatku) v důsledku, jak se praví, „ne zrovna běžných schopností“ a byly mu svěřeny speciální úkoly ve věcech vod, ulic a zásobování potravinami. K definitivnímu jmenování došlo v r. 1825. Hodnosti prvního účetního dosáhl místokrálovským rozhodnutím až v r. 1836.

Konečně mohl uvažovat o podpoře sociálně slabých dětí a užitečné i pro ty, kteří o ně pečují. To byla oblast, po níž Barozzi toužil a které věnoval svou péči až do odchodu do penze r. 1859.

Byl jmenován ředitelem institutu Milosrdného domu Sv. Vincenta (zal. v r. 1817) v Miláně. Jeho dvě budovy tvořily jeden komplex. V první budově byly dílny a útulek péče o stálé obyvatele a druhý dům sloužil pro denně příchozí. První „mají v ústavu ubytování, každý svůj slamník, oblečení, ke kterému jsou i spodky pro čistotu a hygienu“.

Ústav začal přijímat opuštěné děti od r. 1817 a během několika let jich zde bylo až 120, rozdělených do 2 tříd (mladší do 14 let a starší do 18 let). Poskytovalo se jim ubytování a základní vzdělání. Užitečným profesím se učily u řemeslníků a úředníků města. Ústav byl specializován pro slepce na dva snadno osvojitelné druhy práce: plátenictví a bavlnářství. Od základních surovin, od česání vlny až po bělení nebo barvení. Barozzi dospěl k uskutečnění vlastní ambice přetvořit charitativní ústavní model na využití soukromého podnikání.

Na výzvu Francesca Torriceniho se Barozzi stal členem komise svolané za účelem prozkoumání podmínek k založení výchovně vzdělávacího ústavu pro slepé děti v Miláně. Schůze komise se konala v r. 1836. Barozzi, jediný nešlechtic mezi hrabaty sestavil jasný projekt, který mohl být hned schválen. Tento dokument uznává první iniciativu místodržiteli, který měl realizovat vládní depeši. Jednalo se o ušetření nákladů. Barozzi potvrdil, že Milosrdné domy mohou nabídnout potřebné prostory, personál i výchovu a vzdělání v oblasti tkalcovských prací a tkaní stuh. U úřadů měl pochopení. Zdálo se, že je všechno rozhodnuto, ale epidemie cholery pozastavila všechna jednání. Vláda umožňuje realizovat Barozziho projekt až v r. 1839. Podmínkou však byla štědrá finanční pomoc milánského finančníka Sebastiana Mondolfa.

V Milosrdném domě byla oddělena jedna místnost. V r. 1841 byly přijaty první nevidomé děti do milánského zařízení pro výchovu a vzdělávání slepých dětí. Barozzi začíná studovat dostupnou literaturu. Vzorem měl být National institut des jeunes aveugles (Národní ústav pro mladé slepce) v Paříži. Proto se Barozzi vydal v r. 1845 na vlastní náklady ústav navštívit, aby získal různé knihy vytištěné slepeckým písmem a některé výrobky tohoto velkého institutu, které by mohly posloužit rodícímu se lombardskému ústavu. Setkal se i s Braillem, se kterým mohl všechny problémy písma prodiskutovat. Braillovo písmo se obával zavést pro jeho odlišnost. Úzké vztahy s instruktorem Josephem Guadetem se upevnily u příležitosti Celosvětové výstavy v Paříži r. 1855.

Barozzi, stejně jako mnoho jiných v té době se obával, že odlišné písmo by mohlo způsobit další bariéru mezi nevidomými a ostatními lidmi. Od té doby znásobil neúnavné zkoušení nového psacího stroje, který by byl schopen psát současně písmem pro nevidomé a černotiskem – jako stroj od nevidomého Pařížana Foucaulta. Barozzi následně vyzkoušel i písmo, které nebylo liniové, nýbrž písmena latinky byla značena drobnými body podle metody J. W. Kleina.

Přibližně v r. 1847 M. Barozzi inspirován metodou Francouze Foucaulta se snažil překonat s následnými modifikacemi limity běžné tabulky pro ruční psaní tím, že neustále upravoval pravítko (reglet) s otvory pro písmena, až z něho vytvořil psací stroj, který dovoloval přímou komunikaci mezi nevidomými a vidomými lidmi a zrychloval metodu psaní. První psací stroj vynalezený M. Barozzim v r. 1847 měl kovová razidla, která nechávala otisk na speciálním olejovém papíru začerněném grafitovým prachem.

V r. 1848 dal Barozzi vyrobit druhý psací stroj, který získal prémii poroty na výstavě v Londýně. Fungoval pomocí disku, na kterém byla v reliéfu běžná velká a malá písmena. Diskové zařízení usnadňovalo vyhledávání písmen a jejich umístění v bodě tisku. Tisklo se opět na olejový papír pokrytý grafitovým prachem.

Podle osvědčeného vzoru jiných ústavů i Barozzi konal roční zkoušky svých chovanců, které měly i finanční efekt, protože byli zváni především bohatí občané.

Barozzi se nakonec rozhodl přijmout Braillovu hudební notaci a zdokonalil výrobu zeměpisných map. Měl velký podíl na tvorbě tzv. hmatové řeči, čímž umožnil vzájemnou komunikaci hluchoněmých s nevidomými. Tuto komunikační pomůcku potřeboval proto, že se podílel na založení Milosrdného ústavu pro hluchoněmé v Campagnii (Pio Istituto per i Sordomuti Poveri di Campagna – 1805). Barozzi se stal jeho ředitelem. Tak se k jeho každodenním starostem přidružilo ještě vedení Zemědělské osady hluchoněmých chovanců.

V r. 1859 císařská krajská občanská i vojenská vláda v Lombardii povolila řediteli Milosrdných domů odejít na „velice zasloužený odpočinek“.

Ústav pro nevidomé děti Barozzi řídil až do konce svého života, který mu zkrátila cholera.