PARADISOVÁ, Marie Terezie

* 15. 5. 1759

† 1. 2. 1824

Klavírní virtuoska, koncertní pěvkyně a první žena-skladatelka.

Narodila se ve Vídni jako dcera vládního rady. Ve třech letech po závažné zánětlivé kožní chorobě ztratila zrak. Od dětství velmi ráda zpívala. Již od sedmi let to byl její převažující zájem. Rodiče toto zaměření podporovali a umožnili jí studium zpěvu a hry na klavír. Vyučoval ji český hudební skladatel Leopold Koželuh. V kompozici byla žákyní Itala Antonia Salieriho. S Koželuhem nastudovala na šedesát rozsáhlých skladeb.

Ve svých jedenácti letech snad zpívala sopránový part Pergolesiho Stabat Mater. Doprovázela se sama hrou na varhany. Uvádí se, že toto vystoupení učinilo na přítomné hluboký dojem.

Rovněž císařovna Marie Terezie ji slyšela hrát a zpívat. U tzv. biřmování (církevní úkon) se stala její kmotrou a dala jí důchod 200 zlatých ročně, které měly zabezpečit její hudební vzdělávání. Již v této době se Paradisová pokoušela o vlastní hudební skladby.

Věnovala se rovněž studiu cizích jazyků, dějepisu a zeměpisu. Po domě se údajně pohybovala lehce a pružně. Tančila, hrála kuželky a působila také při divadelních představeních. Nového neznámého prostoru se nebála, výborně se orientovala. Ráda si prohlížela sochy. Dovedla rozeznávat mince. Byla veselé povahy, ráda hrála karty, které měla označené znaky vypíchanými pomocí špendlíků. Známý mechanik pro ni zhotovil strojek pro psaní olůvkem.

Ve zpěvu i ve hře na klavír se stále zdokonalovala. Její skladbičky se těšily velké pozornosti. Ve svých 23 letech uspořádala první turné do Německa a Švýcarska. Byla nadšeně přijímána a pro své vytříbené společenské chování se stala vždy středem společnosti. Stýkala se s nejslavnějšími osobnostmi. Zavedla si pamětní knihu, kam se všichni podepisovali. Úspěchy jí dodávaly odvahu a chuť do další práce.

V r. 1785 se odebrala do Paříže, kde zpívala také ve prospěch nového Haüyova ústavu pro nevidomé. Stala se jednou z dam královny Marie Antoinetty, dcery Marie Terezie. Při této příležitosti se seznámila s V. Haüyem, na kterého mocně zapůsobila. V r. 1785 navštívila i Prahu, kde uspořádala klavírní koncert s mimořádně velkým úspěchem.

Po půl roce odchází do Londýna, kde se dočkala nových úspěchů. Při jednom z koncertů doprovázela prince z Walesu při hře na violoncello. Z Londýna odcestovala do Bruselu, kde zpívala v kantátě L. Koželuha na text německého nevidomého básníka Pfeffela, který v ní líčí její osudy.

Po dvouleté nepřítomnosti se vrací do Vídně, kde je přijata císařem Josefem II., který jí projevil mimořádnou přízeň. Dal najevo, že ji zná jako skladatelku. Jako zpěvačka a klavíristka už v této době vystupovala jen sporadicky. Více se věnovala hudební tvorbě. Také hudbě vyučovala. Založila si vlastní hudební školu. V jednom písemném prameni se uvádí, že se podrobila operaci očí u dr. Messnera, že po ní nabyla světlocit. Snad z vděčnosti se k Messnerovi odstěhovala, ale otec za použití zbraně ji dovedl zpět domů.

Napsala komickou operu Rinaldino a Alcina aneb Ostrov pokušení na libreto nevidomého L. Baczka, která měla světovou premiéru v Praze r. 1797. Orchestr prý řídila sama autorka od cembala. Dále napsala melodram Ariadna a Bacchus, lidovou hru se zpěvy Der Schulkandidat a drobnější kompozice. Většina jejích skladeb se ztratila.

Pohřbena byla na hřbitově sv. Marxara, kde snad ležel i Mozart. Oba hroby jsou bohužel neidentifikovatelné.

Zeměpisnou mapu a noty má ve svých sbírkových fondech Slepecké muzeum ve Vídni