BARVIČ, Igor

* 25. 3. 1900

† 16. 1. 1991

Svého času známý jako odborný průvodce nevidomých účastníků autokarových zájezdů po naší republice i zahraničí. Ovládal tři cizí jazyky. V tomto smyslu byl velice prospěšný, předčítal a překládal tyflopedickou literaturu. Připravil přehled obsahu rozsáhlé soukromé odborné knihovny. Jemu vděčíme za to, že jsme se mohli seznámit s dosud neznámými nevidomými osobnostmi, s historickými událostmi i podmínkami vzniku speciálních pomůcek v oboru tyflopedie. Díky jeho aktivitě jsme objevili záslužnou činnost mnoha dosud historicky opomíjených odborníků i tyflopedů. I přes svůj vysoký věk se podílel na přípravě i koncipování některých hesel již tehdy chystaného tohoto lexikonu jmenného.

Narodil se v Brně jako syn velkoobchodníka uhlím. Po dokončení středoškolských studií se zapsal ke studiu na technice, které však nedokončil, protože ho bylo potřeba v otcově podniku, který později sám převzal. Necítil se podnikatelem, a když mu byl po nástupu komunismu majetek znárodněn, přijal tuto situaci mlčky. Jako kompenzaci obdržel částečný invalidní důchod. Proto si po celý život, až do své smrti, přivydělával.

Koncem r. 1959 začal v Brně za technického vedení J. S. natáčet první ZK. Z tohoto fondu potom vznikla Česká zvuková knihovna v Praze, kam byly všechny nahrávky odesílány. Načítal bezplatně; bylo to nutné, z Prahy mu vedení Slepecké knihovny odmítalo dát jakoukoliv odměnu. Později to bylo za načtenou hodinu kolem sedmi korun. Žádná nahrávka se bohužel nedochovala. Na historii nikdo nemyslel.

Od r. 1980 překládal pro ředitele ZŠ pro nevidomé a slabozraké v Brně některé cizojazyčné písemné prameny menšího rozsahu. Od r. 1985 potom přečetl pro J. S. veškeré cizojazyčné publikace jeho odborné knihovny. Barvič byl mimořádně pracovitý. Pomáhal vybudovat první Československou tyflopedickou poradnu, kde se zasloužil o bohatý obsah vydávaných publikací tím, že přeložil potřebnou zahraniční literaturu. V předčítání cizojazyčné literatury si velice liboval a nechápal to jako službu pro jiné, ale jako příležitost pro své sebevzdělání.

Až do své devadesátky byl zaměstnaný. Nejdříve v cestovní kanceláři, později u významného architekta a nakonec ve zdravotnictví s malým úvazkem v technickém archivu.

Potom, kdy už mu chůze působila potíže natolik, že musel používat taxík, vyčerpal své veškeré úspory. Koncem r. 1990 náhle jeho aktivita ustala. Odešel do nemocnice, kam si zakázal veškeré návštěvy s rezolutním prohlášením: „Končím, už za mnou nechoďte.“ Tam také zemřel.

V mnoha rodinách ho pokládali za svého blízkého přítele. Stačila mu přízeň jejich nevidomých členů. Byl mezi nimi šťastný.