PAVLÍK, František

* 4. 10. 1851

† 7. 6. 1944

ředitel Výchovně vzdělávacího ústavu pro nevidomé v Brně. Základní vzdělání nevidomých povyšuje na nezbytné. Výrazem jeho velkorysosti je stavba nové budovy pro ústav. Přes svůj českoněmecký utrakvismus se věnoval zdůrazňování a rozvoji mateřského jazyka českých chovanců. Tehdy nové esperanto povolil jen omezenému počtu chovanců. Věnoval se publikační činnosti.

Narodil se v Žarošicích v rodině českého učitele. Jako dítě projevoval hudební nadání. Rodiče mu proto umožnili, aby se hudbě věnoval. Již jako chlapec mohl zastupovat svého otce, který byl v místě varhaníkem. V r. 1864 začal studovat na gymnáziu v Brně, nejprve na německém, potom na českém. Studia dokončil ve Vídni. Po maturitní zkoušce se zapsal ke studiu na Vídeňské univerzitě. Přešel však do Brna na učitelský ústav. Věnoval se také vojenské kariéře v domobraně.

Prvním jeho působištěm bylo Veselí nad Moravou, kde vyučoval v OŠ od r. 1873. Od r. 1875 vyučoval na obecných školách v Brně. Do Ústavu pro nevidomé v Brně nastoupil v r. 1878 jako učitel. V r. 1888 se stal jeho ředitelem.

Byl považovaný za germanizátora. Na druhé straně nechal v ústavní tiskárně vytisknout např. Čechovu Slavii, Čelakovského Růži stolistou, Jiráskovy Povídky a novely a od Sienkiewicze Za chlebem. V r. 1896 vytvořil českou čítanku.

Zaměřil se na zvýšení úrovně vzdělání svých žáků. Nebál se, že jeho žáci by mohli být natolik vzdělaní, aby ho předčili. V r. 1895 rozšiřuje počet tříd na pět. Tento stav se změnil až v r. 1950.1 Z tohoto důvodu se zabýval i opatřováním speciálních učebních pomůcek, což mimo jiné dokazuje i výstava na Kongresu učitelů nevidomých, konaném ve Wroclawi r. 1901. Zavedl tzv. písanku Braillova písma pro elementární stupeň, dvouřádkovou Entlicherovu šablonu pro psaní Braillovým písmem, pražskou tabulku aj. Pro matematiku to byla vídeňská početní krabice a Schleussnerova tabulka. Jako člen několika hudebních spolků věnoval pozornost hudebnímu vzdělávání nevidomých, které kladl na jedno z prvních míst. Ve svém Slavnostním spisu uvádí, že hudbou se živí několik nevidomých hudebníků.

Pokud se jednalo o přípravu na zaměstnání, vyzkoušel nová řemesla. Zavedl masérství, nevidomé dívky učí šít na šicím stroji. Ve Slavnostním spisu se dále zmiňuje i o nevidomé telefonistce.

Málo známé jsou jeho názory na cíle výchovy nevidomých. Dělí je do tří stupňů: a) důkladné duševní i technické vychování pro ty nejzdatnější, b) činorodá podpora možnosti pracovat pro většinu nevidomých, c) přípravu pracovních dovedností nelze rozvíjet u těch, kteří toho nejsou schopni. I těmto se věnoval, založil pro ně pomocnou třídu. Tento pokus o typologii je zakotvený ve Statutu ústavu z r. 1900. Můžeme ho hodnotit jako nový příspěvek do rozvíjející se nové vědy, tyflopedie.

Z dalších činů Fr. Pavlíka uveďme např. to, že v roce 1903 založil Spolek učitelů nevidomých žáků se sídlem ve Vídni. Postaral se o rozšíření bezplatných míst pro nejchudší chovance, dává bezprostřední popud k založení Spolku dam a dívek. Spolek později zřídil pro nevidomé dívky německé národnosti útulnu.2 Nejdříve sídlila na Jánské ul. v Brně, později se přestěhovala do nové budovy na dnešní Černopolní ul., kde je nyní infekční pavilon Dětské nemocnice.

V r. 1906, u příležitosti konání Dne učitelů nevidomých v Brně, byl vyznamenán titulem Vládní rada.

Fr. Pavlíkovi se po několika nedostačujících stavebních přístavbách dosavadní budovy ústavu na Radvítově nám. (dnešním Žerotínově) podařilo uskutečnit výstavbu velké a moderní nové budovy na dnešní Zemědělské ul. (později ji zabrala Vysoká škola zemědělská), která ve své době patřila k stavebním dominantám Brna. V období první světové války sloužila jako lazaret, v němž byl Pavlík ve vojenské funkci. Kolem roku 1917 jsou znovu povoláváni chovanci. Po vzniku Československa mu bylo doporučeno, aby odstoupil, což učinil v r. 1919. Po nástupu německých fašistů požádal o říšské občanství, k čemuž podle dochovaného jím psaného dopisu využívá smyšleného tvrzení, že byl ze strany čechů utlačován. Zpronevěřil se tak velkému dílu a zkalil svůj odkaz velkorysého budovatele.

Z jeho časopiseckých příspěvků to jsou např.: O slepotě (Účetní zpráva 1887); Ueber Blindsein (Der Blindenfreund 1888); Den chudých slepců (Účetní zpráva 1909); Den slepých vojínů (tamtéž 1889); Slepý jako člen lidské společnosti (tamtéž 1990); O sociálním postavení učitelů slepých (Zpráva o Druhém rakouském Dnu učitelů slepých – 1890); K problému péče o válečné slepce (Zeitschrift für das Österreichische Blindenwesen) aj.

*1) Po zrušení ústavů vznikly osmileté základní a neúplné střední školy

*2) Po druhé světové válce byla po odsunutí německých žen zrušena, budova částečně spolkem Péče o slepé na Moravě nastavena a posléze, jako konečně i budova na Zemědělské ul. v Brně, nevidomým nepřidělena. Po převzetí ministerstvem zdravotnictví byl zde otevřen infekční pavilon Dětské nemocnice