PRÁŠIL, František

(pseudonymy: Stáňa JAROŠ a Jaroš BLANKYT)

* 29. 6. 1909

† 26. 4. 1944

Český těžce slabozraký spisovatel, povoláním učitel cizích jazyků.

Narodil se v Kamenici nad Lipou. Od dětství měl jen nepatrný zbytek zraku. Přesto absolvoval obecnou i měšťanskou školu ve svém rodišti. Již v tomto věku se u něho projevilo literární nadání. Napsal povídku Příhody malých nezbedů. Koncem školní docházky se pokusil i o několik básní. Jelikož po dokončení povinné školní docházky nemohl najít vhodné povolání, nastoupil do Klarova ústavu v Praze, kde se vyučil košikářem. Jeho cílem však bylo studovat cizí jazyky, na čemž později založil svou existenci. Literární tvořivost v něm stále narůstala. Z r. 1927 pochází např. dvě rozhlasové hry: Tmou ku štěstí a Zázrak.

Navštěvoval večerní kurzy němčiny, angličtiny a esperanta. Přihlásil se k univerzitním zkouškám z němčiny a angličtiny, ke kterým nebyl připuštěn pro svou těžkou zrakovou vadu.

V Klarově ústavu si chovanci založili časopis Budíček (snad také Záhonek křenu), do kterého Prášil psal pod pseudonymem Jaroš Blankyt. V r. 1935 založil spolek ČST časopis Naše beseda, vycházející v Braillově písmu, jehož redaktorem se stal právě Fr. Prášil. Soustřeďovaly se v něm literární práce nevidomých autorů. řídil jej až do své smrti. V té době vznikaly první básně cyklu Sněženky, který dokončil později.

V r. 1935 Prášil ústav opouští a vrací se do svého rodiště, kde začal vyučovat cizím jazykům. V r. 1936 se oženil s A. Mňukovou, učitelkou hudby, později knihovnicí slepecké knihovny v Praze.

Od této doby psal pod pseudonymem Stáňa Jaroš. Zabýval se myšlenkou napsat trilogii ze života nevidomých. První díl o dětech školního věku vyšel pod názvem Slunce na akátu (1944) až po jeho smrti. Napsal jej spolu se svou nevidomou manželkou Annou. Byl vydán také pod pseudonymem Stáňa Jaroš. Kniha velmi poutavě líčí život v bývalém Deylově ústavu mezi oběma válkami a je jediným dílem v české literatuře, které realisticky bez příkras, ale také bez zbytečné tragiky popisuje život nevidomé mládeže své doby. Druhý díl pod názvem Za žlutou zdí napsal jako bezprostřední vzpomínky na pobyt v ústavu. Podrobuje neúprosné kritice život v tehdejším soukromém, z milodarů vydržovaném Klarově ústavu (román zůstal v rukopise). Byl poctěn cenou spolku ČST. Pro vydání tiskem bylo třeba rukopis přepracovat, čemuž zabránila jeho smrt. Tiskem vyšla jeho epická báseň Svatvečer. V r. 1931 vyšla rozsáhlá sbírka básní Květa.

Po krátkém působení v Kamenici nad Lipou zemřel spisovatel, který mohl obohatit literaturu faktu z prostředí života nevidomých.